Mario Benedetti, jeden z nejvýznamnějších uruguayských a latinskoamerických spisovatelů dvacátého a počátku jednadvacátého století, se narodil 14. září 1920 v Paso de los Toros (Tacuarembó, Uruguay), zemřel v roce 2009 v Montevideu.

Vystudoval německou základní školu a Mirandovo gymnázium v Montevideu, později pracoval jako prodavač náhradních dílů k automobilům, stenograf, účetní, veřejný funkcionář a novinář. Mezi lety 1938 a 1941 pobýval téměř výhradně v Buenos Aires, po svém návratu do Montevidea v roce 1945 se stal členem redakce proslulého týdeníku Marcha. Zde získal novinářské zkušenosti a vstřebával atmosféru Montevidea, které se později stalo ústředním dějištěm příběhů v jeho dílech.

V roce 1945 také vydává svou první básnickou sbírku La víspera indeleble (Nesmazatelný předvečer), která již znovu nevyšla. Neobvyklou přízeň čtenářů i kritiky si získává svými následujícími díly Poemas de la oficina (Básně z kanceláře, 1956), Poemas del hoyporhoy (Básně dnešního dne, 1961) také knihou povídek Montevideanos (Montevideané, 1959). Za bestseller byl považován i jeho román La tregua (Chvíle oddechu, 1960, česky 1967), který byl přeložen do devatenácti jazyků, úspěšně zfilmován, zdramatizován a dostal se i do rádií a televize. Jeho dílo je tak obsáhlé, čítá více než sedmdesát děl všech žánrů, od básnických sbírek přes povídky, romány (i veršované) a dramata po eseje. Jeho román Primavera con una esquina rota (Jaro s rozbitým nárožím, 1982) obdržel v roce 1987 cenu Amnesty International Zlatý plamen.

Benedetti musel v roce 1973 z politických důvodů opustit Uruguay, což vedlo k dlouhému exilu, který prožil v Argentině, Peru, na Kubě (kde působil ve vydavatelství Casa de las Américas a jako stoupenec levice horlivě podporoval revoluci) a ve Španělsku. S energií sobě vlastní se nenechal exilem zlomit, naopak se pobytem v různých zemích obohatil a sám nazýval toto období desexilio (ne-exil).