Velké zmatky
Po návratu z nemocnice jsem mohl na požární sbor i na sport zapomenout.

Měl jsem ale štěstí. V Michajlovce otevřeli novou posilovnu – jako novinku v duchu perestrojky –, a jeden známý mi tam opatřil místo.

Tenkrát chodilo jen málo chlapů cvičit. Povolání osobního strážce tehdy ještě nebylo tak rozšířené. Za pár let posilovny zaplnili nájemní vrazi, vyděrači, únosci a další gangsteři, kteří si chtěli pořádně napumpovat veškeré části těla včetně uší, jen mozek zůstával nedotčený.

V roce 1990 chodily do posilovny v Michajlovce výhradně ženské. Denně jsem měl co dělat s desítkami bab, kterým jsem pomáhal vymodelovat si tělo, o jakém snily. Ani v nejdivočejších představách jsem se ženského těla nedotýkal tak často. Spousta chlapů by se cítila jako v ráji, ale mě to jen znervózňovalo a štvalo.

Druhý trenér, poďobaný týpek s naprosto nevhodným jménem Eduard, nabízel své mužné služby každé, která měla zájem, a dokonce i těm, které zájem neměly.

„Tak se na to podíváme,“ zamumlal, zatímco si prohlížel nově příchozí. „Vy určitě tolik problémů nemáte... Jestli chcete znát můj názor, chtělo by to trochu posílit bicepsy (zkušeným gestem položil poďobané pracky dámě na útlá předloktí), zmenšit břicho (pracky sklouzly na břicho), zvednout poprsí...“

Na rozdíl od Eduarda jsem já poďobaný nebyl. Vzhled se mi nezměnil i přes všechny životní trable. Koho by napadlo, že jsem nešťastný neurotik s podivnou diagnózou? Že se protloukám životem jen díky práškům na spaní? Neměl jsem na čele napsáno: „Nepřibližovat se, nekrmit a nedráždit.“ Samozřejmě jsem nosil snubní prstýnek, ale někteří lidé nejen že na takový detail kašlou, ale ještě je to přitahuje.

„Nejspíš jsem dostala křeč. Sáhněte si...“ Před očima se mi zjevilo mohutné stehno narvané v úboru z lycry.

Oholil jsem si vlasy a začal jsem nosit vytahané kalhoty. Ale ani můj nový styl na tom nic nezměnil. Ženské na to neskočily.

Jednou jsem vybuchnul.

Ta dáma měla mohutné poprsí, které se jí dmulo v nějaké zaručeně zahraniční podprsence. Když se položila na cvičební lavici, její podprsenka připomínala horu Elbrus na Kavkaze. Dvě vyhaslé sopky tvořící jeden celek. V kombinaci s modrými očními stíny a oranžovou rtěnkou to byl ďábelský pohled.

Jednou záměrně upustila závaží z posilovacího stroje na zem vedle mě. Zatímco jsem ho nasazoval na tyč, pronesla zastřeným hlasem.

„Jste tak silný. Určitě dokážete zvednout všechna závaží najednou...“

„To nevím. Nikdy jsem to nezkoušel,“ odpověděl jsem a ani jsem se na ni nepodíval.

„Ale Eduard říká, že jste vzpěrač!“

„Jsem hasič, jenom hasič. Nic víc.“

Na chvilku se odmlčela. Pak si odfrkla jako kůň a zvedla ke mně ty nechutně modře nalíčené oči. „Celou dobu chodím k Eduardovi. Říkal, že bych se měla zaměřit na břišní svaly. A co vy? Co byste mi doporučil?“

„Především potřebujete zmenšit prsa. Nebo je schovat pod volnějším tričkem!“

S těmito slovy jsem přešel ke stereo přehrávači a pustil hudbu hlasitěji. Z reproduktorů se linul čerstvý hit skupiny Ljube:

Jsi jako agregát, baby!

Agregát! Agregát!

A sto kilowatů v sobě máš.

Opři se do toho, baby, a pořádně zaber!

Tak posiluj, baby, jeď, jeď jak parní válec!

Ale ani po tomhle incidentu mě nevyhodili, to až za půl roku.

Vyšlo v A2 18/2006 (kráceno)