Román mladého italského autora Roberta Cotronea (1962), odehrávající se ve starobylém jihoitalském městečku Otranto, je zajímavou ukázkou současné italské literatury. Holandská restaurátorka Velli přijíždí, aby v tomto zapomenutém místě pracovala s týmem odborníků na obnově mozaiky pokrývající téměř celou podlahu tamní katedrály.

Z tohoto nepříliš atraktivního námětu se Cotroneovi podařilo vytěžit zajímavou knihu, v níž takřka chybí chronologicky ubíhající děj. Z náznaků, kterými je Vellino vyprávění proloženo, pochopíme, jak pokračují práce na obnově mozaiky, které jsou jedinou souvisle se odvíjející a pro příběh zcela druhořadou aktivitou. Hlavní příběh se naopak soustředí na několik klíčových momentů z historie restaurátorčiny rodiny i města Otranta, které se ve vzdáleném bodě minulosti protínají. Magická atmosféra je vytvářena způsobem hrdinčina vyprávění, v němž se chaoticky střídají vzpomínky, myšlenky, popisy, rozhovory kroužící stále kolem stejných událostí. Toto útržkovité líčení, ukotvené v převládající formě vnitřních monologů protagonistky, nejdůležitějším prvku pro konstrukci celého příběhu, tak akcentuje vnitřní zmatek hrdinky, hledající vlastní kořeny, a její snahu složit ze střípků historii své rodiny, aby postupně pochopila, co ji z mlžného severu přivedlo na slunný jih. Paralelně s tímto poznáváním se také mozaika v katedrále vynořuje z pod rukou restaurátorů v jasnějších obrysech a stává se uceleným dílem.

Kniha stojí za pozornost pro mistrné popisy Velliných duševních stavů (vnímání barev, rozhovory s přízraky ve městě, kde je obtížné rozlišit minulost a přítomnost, zmatek ve vztahu k matce), ale také pro popisy barev a světel nejrozmanitějších odstínů, jejichž vylíčení je natolik sugestivní, že místy vzniká dojem, jakoby se barvy a světlo rozlily po stránkách knihy. Klíčovým slovem celého románu je právě slovo „světlo“, v nejrůznějších podobách od intenzivní sluneční záře, která se odráží od hladiny jihoitalského moře, po nejasné světélko marně se snažící prolomit neproniknutelnost mlh pokrývajících holandské kanály.

Způsob postupného vytváření souvislostí mezi jednotlivými články příběhu připomíná detektivní odhalování a dokáže čtenáře snadno vtáhnout do vyprávění, i když závěrečné rychlé „vyložení karet na stůl“, tedy překotné objasnění dosud utajovaných vazeb, trochu ubírá na radosti z jejich pozvolného objevování. Přesto ale právě tento detektivní nádech a vcelku neotřelé zpracování námětu mohou k úspěchu knihy určitě přispět.

Zkrácená verze recenze byla publikována v Kulturním týdeníku A2, I, 12-13/2005, str. 44.