Kolumbijská spisovatelka, novinářka a politička Laura Restrepo (*1950) pochází z Bogoty. Vystudovala filozofii a politologii, v současnosti žije a pracuje v Bogotě jako ředitelka Institutu pro kulturu a cestovní ruch. Působila též jako členka komise M-19, která se snažila vyjednat mír mezi vládou a povstaleckými partyzánskými jednotkami. Jako bývalou ex-partyzánku ji do komise v roce 1983 jmenoval tehdejší kolumbijský prezident Belisario Betancur.

Svůj první román Dějiny jednoho nadšení (Historia de un entusiasmo), v němž zúročila dojmy ze svého působení v partyzánském oddíle, vydala v roce 1986. Brzy po něm následovaly další prózy: Ostrov vášně (La isla de la pasión, 1989), Levhart na slunci (Leopardo al sol, 1993) o vzniku kolumbijské mafie, Sladká společnost (Dulce compañía, 1995), Temná nevěsta (La novia oscura, 1999) z prostředí prostitutek, Chybné množství (La multitud errante, 2001), Neviditelná vůně růží (Olor a rosas invisibles, 2002). Je autorkou nebo spoluautorkou několika esejistických publikací a knih pro děti.

Za román Sladká společnost obdržela Laura Restrepo v roce 1997 cenu Sor Juany Inés de la Cruz, významné literární ocenění udělované autorkám ženám Mezinárodním knižním veletrhem v mexické Guadalajaře.

Velkou pozornost vzbudil její zatím poslední román Delirium (Delirio), vydaný v roce 2004. Toto dílo bylo španělským nakladatelstvím Alfaguara uznáno nejlepším románem španělského jazyka za rok 2004. Román zhodnotil a cenu autorce předal José Saramago, portugalský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Laura Restrepo patří v současnosti k nejvýznamnějším hispanoamerickým autorkám, její knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků.

Romány Laury Restrepo zaujmou především autentičností. Laura Restrepo totiž zasazuje děj svých knih do prostředí, která velmi dobře zná. Námět k románu Temná nevěsta vytěžila například z prostředí bogotských prostitutek, mezi nimiž se jako novinářka delší dobu pohybovala. Déle než jeden rok žila mezi mládeží bogotských slumů jako jedna z nich, získala si jejich důvěru a tak velmi dobře poznala jejich mentalitu a pohled na život. Poznala také život skupin mládeže, z nichž se rekrutují nájemní vrazi. Sama k tomu poznamenává: „Nehovořím o školách nájemních vrahů, lidí spjatých se zločinem, ale o chlapcích z běžných obyčejných rodin, kteří našli v kultuře smrti způsob svého sebevyjádření. Mluvím o nové generaci mladíků z dobře situovaných rodin, s dobrým vychováním, značkovými džíny, koženou bundou, motorkou... V zemi, jako je ta moje, vidíš, že mládež začíná prožívat smrt jako něco, co si přeje, co si přeje víc než život, jako něco, co dává jejich životu smysl. Proto je úkolem kolumbijských spisovatelů dneška psát o tom, že život je lepší než smrt.“

Román Delirium předkládá čtenáři plastický obraz kolumbijské společnosti se všemi podstatnými jevy, jimiž je současná Kolumbie charakteristická: působení mafie, problémy s identitou, svár mezi tradicionalismem a modernizačními tendencemi, přísné hierarchické uspořádání společnosti, mačismus, kult smrti, zbožštění značkového oblečení. Všechny tyto společenské vztahy se před čtenářem postupně odkrývají skrze komorní drama několika málo hlavních hrdinů.