Do Prahy přijel v těchto dnech na pozvání Festivalu spisovatelů španělsko-francouzský politik a spisovatel Jorge Semprún, který Prahu dobře zná z mnoha předešlých návštěv. Jak říká: „Prahu jsem poznal před Stalinovým pomníkem, jezdil jsem do ní v době, kdy stál na Letné, i po jeho zbourání.“ Po listopadu 1989 přijel hned v lednu 1990 ve funkci španělského ministra kultury, aby přispěl nově se rodícímu demokratickému zřízení španělskými zkušenostmi z doby přechodu od totality k demokracii, pak ještě jednou na čtení svého díla v němčině v Goethe Institutu. Čechy zná dokonce tak dobře, že v románu Bílá hora (fr. 1986, česky vydala Paseka roku 2004 v překladu Markéty Pognanové s vynikajícím doslovem Evy Beránkové), inspirovaném mimo jiné i českou historií, je jednou ze tří hlavních mužských postav český režisér v exilu; ten si na setkání s přáteli – španělským malířem a francouzským spisovatelem, bývalým vězněm z koncentráku – vybavuje dramatickou minulost dvacátého století. Ve vzpomínkách tří postav jsou obsažena Semprúnova klíčová témata – zážitky z protinacistického odboje a koncentráku a následná deziluze levicových intelektuálů, ale i láska k umění a ženám. Český čtenář má výhodu, že mu už název Bílá hora, v textu později vysvětlený, evokuje porážku, neboť právě o porážce ideálů a víry v lepší svět kniha vypráví. Čtenář si může vychutnat mnoho často povědomých příběhů zasazených do českých reálií, které umí Semprún velmi čtivě vyprávět. Místy může kniha někomu připomenout Kunderovy romány; Kunderu čte ostatně Semprún rád, zejména jeho starší knihy (prý do Valčíku na rozloučenou), a v Paříži se s ním přátelsky stýká. Přátelství ho pojí s řadou dalších českých umělců i politiků. Do Československa jezdíval také na tajná zasedání zakázané španělské komunistické strany. Filmoví diváci Semprúna znají jako scénáristu filmu Doznání, který podle stejnojmenné knihy A. Londona natočil roku 1970 Costa-Gavras. Při popisu metod a dopadů stalinských výslechů nemusel Semprún pročítat dokumenty, protože se o nich dozvěděl nezprostředkovaně – v procesu se Slánským byli odsouzeni i někteří jeho čeští spoluvězni z Buchenwaldu. Semprún napsal scénáře ještě k dalším filmům, kromě Costy-Gavrase nejvíc spolupracoval s francouzským režisérem nové vlny Alainem Resnaisem.

Jorge Semprún se pohybuje v několika světech – Španělsko a politika, Francie a literatura, Německo a koncentrační tábory, umění napříč státy – a spájí řadu profesí – je nebo byl politikem, romanopiscem, scénáristou, literárním kritikem, filozofem, ministrem. Na jedné debatě ho před lety zaskočil dotaz: „Co vlastně jsi? Španěl, nebo Francouz, politik, nebo spisovatel?“ Semprún tehdy bez rozmýšlení odpověděl, co mu nadiktovalo podvědomí: „Já jsem vlastně hlavně vězeň z Buchenwaldu.“ Zážitek koncentračního tábora ve dvaceti letech se totiž stal pro jeho další život a myšlení určujícím, trvalo mu však dalších dvacet let, než se k traumatickým letům dokázal vrátit literární formou ve francouzsky napsaném románu Velká cesta (1963) – v překladu Lidmily Benešové jej poměrně rychle vydalo roku 1967 Naše vojsko, zato španělsky vyšel až po Francově smrti v roce 1976 pod názvem Dlouhá cesta. O tom, proč tak dlouho nedokázal psát o Buchenwaldu, řekl autor při příležitosti vydání své další knihy o koncentračních táborech Psaní nebo život (fr. 1994, čes. v překladu Heleny Beguvinové 1997), k níž ho mimo jiné podnítila sebevražda italského židovského spisovatele Prima Leviho: „Když jsem se vrátil z koncentráku a chtěl jsem psát, měl jsem velmi silný pocit, že psaní, které by mě udržovalo u vzpomínek na smrt, by mě nutně dovedlo k sebevraždě. Bylo třeba si zvolit: psaní, nebo život. Žít nejprve předpokládalo na určitou dobu zapomenout. Bylo to zapomnění odhodlané, dobrovolné, do jisté míry terapeutické.“

Jorge Semprún se narodil v Madridu 10. prosince 1923 ve vzdělané právnické rodině s dlouhou kulturní tradicí, od malička se učil cizí jazyky a vyrůstal obklopený knihami, takže ve dvaceti letech měl obdivuhodný kulturní rozhled. Během občanské války musela republikánská rodina odejít do exilu do Francie, kde se Semprún zdokonalil ve francouzštině tak, že se stal prakticky bilingvním (či téměř trilingvním, umí také výborně německy) a kromě posledního románu napsal celé své literární dílo francouzsky. V Paříži se zapsal na Sorbonnu na studia filozofie, válka ho však brzy dostihla i tam. Roku 1941 vstoupil do odbojové komunistické organizace Francs Tireurs et Partisans a o rok později se stal členem španělské komunistické strany. Roku 1943 ho zatknulo gestapo a byl deportován do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Po válce se vrátil do Paříže, kde pracoval jako překladatel v organizaci UNESCO. Od roku 1953 řídil jako člen ústředního výboru komunistické strany ilegální odboj proti Francově režimu ve Španělsku. V politice se skrýval pod pseudonymem Federico Sánchez, jak pojmenoval i postavu několika svých knih. Například v románu Autobiografie Federica Sáncheze (1976) podal kritické svědectví o spikleneckých a nedemokratických praktikách španělské komunistické strany; pro nás jsou v něm zajímavé a dokumentárně cenné odkazy na působení a zákulisní rozepře této strany na jejích zasedáních v Československu. K politice měl Semprún vždy vztah kriticky otevřený, byl sice levicově orientovaný, ale nedogmatický a rozhodně nesalonní. Sám o svém sklonu zabývat se politikou říká: „Vždy jsem se pletl do politiky, měl jsem to po kom podědit. Ostatně nijak jsem si ji nevybral. Ve třinácti letech jsem zažil občanskou válku, v šestnácti exil. Pak ilegalitu a koncentrační tábor. Jsem intelektuál, který do čtyřiceti let nic nenapsal a který si pro život vybral politiku nikoli salonu, ale ulic. Můj vztah k politice není intelektuální, ale spíš tělesný.“

V šedesátých letech přešel Semprún od politiky k literatuře a roku 1963 vydal ve francouzštině svou první knihu Velká cesta. Toto období je pro něho přelomové nejen tím, že se stává francouzským spisovatelem a poprvé se literárně vypořádává s přízrakem Buchenwaldu, ale také tím, že ve stejné době je vyloučen z komunistické strany (pro „odchylky od stranické linie“ – Semprún neschvaloval stalinské procesy, byl šokován procesem se Slánským a důsledky stalinského kultu osobnosti). Vyloučení proběhlo v Československu na tajném zasedání na dobříšském zámku a podnět k němu dala legendární Dolores Ibárruri, zvaná La Pasionaria.

Zkušenosti z práce v komunistické straně a z nich plynoucí úvahy o marxismu jako takovém, o stalinismu, vynucených sebekritikách, mravním selhávání dogmatického přístupu, ideologickém fanatismu, násilí a terorismu budou už vždy vedle traumatu koncentráku a tématu odboje jednotícím prvkem Semprúnova díla. Jeho romány jsou všechny výrazně autobiografické a představují hluboké zamyšlení nad nejvýznamnějšími událostmi 20. století, které protrpěl na vlastní kůži. Jen místy probleskne vzpomínka na dětství a dospívání před zatčením a deportací – k této době se vrací např. v románu Sbohem, letní světlo… (fr. 1998). Jako další červená nit prochází jeho dílem láska k umění ve všech jeho formách. Jako mnozí jiní vězni vypráví i Semprún o tom, jak umění pomáhá přežít: „Měl jsem dobrou paměť a mohl jsem si recitovat verše, to člověku pomáhá. Kdo nezná pěkné věci, slábne. Být intelektuál je sice v první chvíli ke škodě (mě naštěstí na bráně zapsali nikoli jako studenta filozofie, jak jsem se představil, což by pro mě nejspíš znamenalo smrt, ale jako elektrikáře), ale pak, když se tohle přežije, kultura velmi pomáhá. Třeba to, že si ve chvíli, kdy potřebuješ být sám, můžeš recitovat v duchu báseň, ti vytváří jakýsi odstup, náhradu neproveditelné samoty.“

K aktivní politice se Semprún vrátil v letech 1988–1991, kdy působil jako ministr kultury v socialistické vládě. Dnes se stále kromě psaní věnuje práci v různých nevládních organizacích (na podporu gramotnosti, proti hladu v Africe apod.). Pro jeho tvorbu je příznačná i účast v projektech sbližujících „starou“ a „novou“ Evropu; napsal například brechtovskou divadelní hru Gurs, evropská tragédie pro mezinárodní divadelní festival ve slovinské Nové Gorice na oslavu vstupu Slovinska do Evropské unie. Je nositelem řady cen za literaturu i za přínos kultuře, 1994 získal Mírovou cenu německých nakladatelů a knihkupců, v témže roce také Literární cenu za lidská práva, v roce 1996 byl zvolen členem Goncourtovy akademie. Ačkoli nyní žije v Paříži, v roce 2003 vydal první román napsaný přímo španělsky Dvacet let a jeden den (hlavní postava je opět Federico Sánchez), který se ve Španělsku dlouho držel mezi pěti nejprodávanějšími tituly. Chtěl ho napsat španělsky, aby si dokázal, že ještě umí psát svým mateřským jazykem, stejně jako ve svých počátcích se snažil psát francouzsky, aby se zdokonalil. Oba jazyky se v jeho psaní prolínají a navzájem se korigují. „Když přecházím z jazyka do jazyka, nikdy ten druhý neodsouvám úplně. Nepíšu španělsky tak, jako kdybych neuměl francouzsky. Španělština je krásný jazyk, ale může zešílet a stát se rétoricky velkohubou, když se jí popustí uzda. O francouzštině říkal Cioran, že je to ukázněný jazyk. Také si to myslím. Francouzština mi pomáhá ukáznit španělštinu. Je to zkrátka takový luxusní kázeňský prostředek…“