S Carylem Phillipsem o multikulturalismu, současné Británii a jeho prozaické tvorbě

Na otázku, proč v době počítačů a internetu stále ještě píše své knihy rukou, bez zaváhání odpoví, že je ze staré školy. Rozhodně tak ale nepůsobí. Elegantní, distingovaný, při veřejných čteních svých knih až odtažitý. Zcela přirozeně vám nabídne čaj s mlékem. Zkrátka Angličan každým coulem. Až na dvě malé drobnosti. Zmíněný čaj vám naservíruje ve svém newyorském bytě s výhledem na Central Park. A především: tento typický Angličan je černoch.

MM: Jak by Caryl Phillips představil sám sebe někomu, kdo se s jeho dílem dosud nesetkal?
CPh: Řekl bych, že je to někdo, kdo píše prózu, ale nejen ji, především o tématech jako je rasa či identita. Píši o tom, jaké to je žít mimo majoritní společnost, jaký je vlastně moderní svět, ve kterém jsou stále ještě patrné přesně dané hranice a omezení. Je to svět, kde moc podporuje nárůst nacionalismu a různého spolčování, svět plný migrace, pohybu, transnacionalismu. Tím vším se zabývám ve svých románech a dalších pracích.

- Často situujete své romány zpět do historie, píšete např. o „zlatém věku“ amerického otrokářství nebo o poválečné Anglii. Přesto jsou životní osudy vašich postav velmi pestré. Inspirujete se životními příběhy skutečných lidí, či vznikly čistě ve vaší hlavě?
- Především v mé hlavě. Samozřejmě se nechávám mírně inspirovat skutečnými událostmi, ale až na výjimky jsou to všechno postavy vymyšlené. Víte, jsem spisovatel, který mnohem více důvěřuje své vlastní imaginaci než faktům. I když samozřejmě v tomto světle je pak má poslední kniha dost výjimečná (Dancing in the Dark, 2005), protože je založená na opravdové postavě. Kvůli tomu jsem si musel najít spoustu materiálů, konkrétních věcí. Nic z toho samozřejmě nebylo o pocitech, žádné dopisy, deníkové záznamy, nic takového. To jsem si musel všechno vymyslet. Ale byla to skutečná postava, s vlastním životem, manželkou, rodinou. Moje představivost to jen pak trochu pomíchala.

- Ptám se proto, že životní příběh jedné z postav románu Cambridge (1991) se velmi podobá skutečnému příběhu osvobozeného otroka jménem Equiano, který se později stal průkopníkem britské černošské literatury.
- Ne, tak to úplně není. I když pokud situujete svůj román do tehdejší Anglie, máte tam křesťanského otroka a chcete nějak zachytit atmosféru té doby, pak se samozřejmě musíte trochu inspirovat skutečným příběhem Equiana. Ale nejen jeho, jsou tu také dopisy muže jménem Sancho a mnoha jiných. Equiano byl pro mě určitě velmi důležitý, dal mi fakta, pozadí pro vytvoření této postavy, ale nebylo to rozhodně založeno přímo na něm.

- Ve vašich románech hrají velmi důležitou roli ženské hrdinky, jmenujme například Leilu ze známého románu Final Passage či manželku Berta Williamse v Dancing in the Dark. Obě jsou to výjimečně silné osobnosti. Dáváte ženským postavám přednost?
- Nevím, jestli je přímo upřednostňuji. Vždycky když začnu psát, snažím se zachytit také ženský hlas, ale máte pravdu, občas příběh ovládnou. Přijde mi, že v západní společnosti byly ženy vždy tak nějak na okraji zájmu, byly přehlíženy na základě rasy, pohlaví, náboženství. Musely si dlouho hledat vlastní cestu. Vždycky jsem obdivoval ty lidi, kteří byli přehlíženi, ale kteří v sobě našli sílu tomu čelit - a ženy tuhle sílu v sobě rozhodně měly. Zabývám se hodně vztahem mezi fakty a historií a také subjektivitou historie. Co to vlastně znamená „kdo“, a co jím není. Muži mají velkou schopnost něco si nalhávat, na rozdíl od žen; nejsou k sobě upřímní, protože nemusí – s tím jejich pocitem, že vládnou světu. Kdežto ženy, protože jsou svým způsobem opět na okraji zájmu, mají mnohem větší schopnost být upřímné, rozlišit, kdo je kdo. A také si myslím, že to jsou ženy právě proto, že rodí děti, protože si již velmi záhy musí klást velmi tvrdé otázky jako – kdo jsou, jaká je jejich role na světě; kladou si je právě proto, že existuje velká pravděpodobnost, že budou nést zodpovědnost za své děti. A tyhle otázky si musí klást už od útlého mládí. Takže prostě obdivuji tu sílu, co v sobě ženy mají.

- V mnoha svých románech se zabýváte americkým otroctvím. Myslíte, že nejmladší generaci takovéto téma ještě něco říká? Není pro ně již jen dávnou historií?
- Upřímně řečeno jsem o otroctví nepsal již déle než 12 let. Zabývám se teď především rasovou otázkou a věcmi jako je identita. Což neznamená, že není důležité. Myslím si, že toto téma je zajímavé i pro dnešní mladé lidi. Postupně jim dochází, že je to hlavní problém současné Ameriky a Evropy. V USA je rasová otázka opravdu největší problém. Hlavní příčina rasismu, který ovlivňuje životy mých lidí a bílých samozřejmě také, je prostě a jednoduše atlantický obchod s otroky v minulosti. Tehdy se to vše pokazilo. A rasismus existuje i v evropských zemích, ve všech evropských zemích, i když ve všech přirozeně neexistoval obchod s otroky a rasismus zde není namířen proti černochům. Pro mě osobně je těžké mluvit před svými studenty o rasové otázce, je těžké postavit se před třídu, obzvláště, když dám do seznamu povinné četby knihy, které se rasismem zabývají, a pak vidím, že čekají, jak se s tím sám vypořádám.

- Mimo jiné píšete i o střetu nově příchozích s britskou většinou. Myslíte si, že ještě stále existuje ona pověstná „anglickost“ (Englishness)? Pokud ano, jak byste ji definoval?
- Angličané měli velmi dlouhou dobu na to, aby si definovali, kdo vlastně jsou, ale ve skutečnosti to nikdy neudělali. Vymezovali se hlavně vůči Irsku. Bylo to jednoduché: každý, kdo žil na stejném ostrově a vypadal jako oni, byl Angličan, kdo žil mimo něj, byl cizinec. Samozřejmě kromě Skotů, Velšanů a Irů, kteří měli vlastní jazyky, tradice, jídlo a byli bílí, ale ne Angličané. Tahle debata pokračuje dodnes, přestože Británie už dávno není tím impériem, kterým bývala. Britové trochu panikaří, protože za koloniálních dob bylo jasně dané, kde jsou kolonie a kdo je cizinec, a teď jsou v Anglii cizinci všude, dokonce hrají za britský národní tým, točí filmy, klipy, které si pak kupují bílé britské děti. Takže ta debata je stále živá, ale už to není něco, co se řeší jen doma v obýváku. Stal se z toho vážný celonárodní problém, přinejmenším Angličané to tak vnímají.

- Multikulturní literatura se v poslední době stala velmi populární. Celá řada autorů získala prestižní literární ceny, jejich romány se staly bestsellery nejen v zemi původu, ale doslova po celém světě. Jak byste vysvětlil takový zájem o tuto literaturu, dříve dosti opomíjenou?
- Británie je už nějakou dobu multikulturní mnohonárodnostní zemí a jedním z mnoha poslání literatury je, podle mého názoru, vysvětlovat a ukazovat, jaká současná společnost je. Lidé hledají něco, co by jim vysvětlilo tuhle změnu ve společnosti, co by jim ukázalo, co se v jejich zemi děje. Multikulturalismus jako takový je spíše akademická kategorie a myslím, že přesně nevystihuje to, co dělám já.

- Zjednodušeně řečeno, většina autorů tzv. multikulturní literatury se ve svých románech zabývá velmi podobnými tématy, ať již to je zkušenost s emigrací, sžívání se s novou životní realitou či pocit vykořeněnosti. Nemyslíte, že se tato témata opakují stále dokola? Jaká je podle vás budoucnost tohoto typu literatury, nezačne své čtenáře nudit?
- Já samozřejmě nemohu posuzovat, co dělají ostatní autoři, nemám pocit, že bych dělal to samé. Vím přesně, co myslíte, nebo spíše o kom mluvíme, ale já jsem nikdy nebyl jedním z nich, neměl jsem přesně dáno, o čem bych chtěl psát, dokázal jsem se přes to přenést. Ani si nemyslím, že Anglie či rasismus jsou pro mě hlavní témata, a má poslední kniha to snad dokazuje.

- Vaše romány se často zabývají nejrůznějšími stereotypy, především v pohledu bělochů na lidi černé pleti. Bert Williams, postava z vaší nejnovější knihy, jeden takový stereotyp přímo naplňuje: je přesně tím, čím byli černoši pro bílou většinu na začátku 20. století – pobudou, šaškem, kabaretním umělcem. Domníváte se, že tyto stereotypy fungují stále stejně i dnes?
- Samozřejmě, existují stále. Jen jsou jiné než byly tehdy. Dnes už by to nebyl ten blázen z kabaretní show, ale kriminálník. Když potkáte na ulici černocha, pravděpodobně si k sobě přitáhnete kabelku. Takže současný stereotyp by asi byl mladý černoch z pouličního gangu, popřípadě černoch hrající basketbal.

- Británie byla vždy všem dávána za vzor jako ukázka toho, jak může fungovat multikulturní společnost. Po teroristických útocích z letošního července se mnozí začali ptát, zda je tomu opravdu tak. Mluvilo se dokonce o selhání multikulturalismu jako takového. Vidíte to podobně?
- Ne, nevidím to jako prohru multikulturalismu, ale především jako selhání celé Británie. Máte tam už třetí generaci mladých mužů, plně asimilovaných, kteří v občerstvení smaží ryby a hranolky a žení se s bílými dívkami. Můžou být ještě britštější? Jeden z nich pracoval v komunitním centru, kde se setkávali lidé nejrůznějších náboženství, hráli spolu fotbal, ostatní měli typická „anglická“ povolání. Já cítím především to, že nejsou v Británii uznáváni. To, co udělali, bylo strašné, ale jejich nenávist pramenila z pocitu, že nejsou respektováni. Byli to opravdu multikulturní lidé, muslimové, někteří mluvili anglicky, jiní urdu. Kámen úrazu byl v tom, že měli pocit, že společnost pro ně nemá nic než pohrdání.

- Je to v USA v tomto směru jiné?
- Myslel jsem si, že ano. Ale upřímně řečeno po hurikánu Katrina se ukázalo, že tomu tak není. V téhle zemi je otázka rasy či identity stále aktuální a nemusíte tu žít moc dlouho, abyste si uvědomili, že rasová problematika velice úzce souvisí i se společenskými třídami, a dokonce i s ekonomikou.

- Jste pořád britský občan, ale žijete už poměrně dlouho v New Yorku. Nejste zdaleka jediným spisovatelem ani akademikem, který odešel z Británie do USA. Dalo by se to nazvat odlivem „mozků“ či intelektuální emigrací. Co vás osobně vedlo k odchodu?
- Myslím, že máte pravdu, je tu opravdu hodně Britů, spisovatelů, akademiků, vědců. Jsem přesvědčený, že spousta Britů opustila Británii, nebo o tom alespoň vážně uvažovala, během vlády Margaret Thatcherové. V osmdesátých letech bylo hodně lidí nespokojených, nesouhlasili s tím, co se doma děje. Já sám jsem tehdy odešel, protože jsem už v takovém režimu nechtěl žít, stejně jako teď nechci žít ve státě, kde je prezidentem George W. Bush. To však bohužel nikdy nevíte dopředu... Odešel jsem do USA, protože je tu svobodná společnost, kde se mohu dále rozvíjet, je to společnost, kde můžete být, kým chcete. A také z praktických, či chcete-li, ekonomických důvodů. Vědci, učitelé, umělci sem přicházejí kvůli kariéře, protože, prozaicky řečeno, USA vám ve srovnání s jakoukoliv zemí Evropy zaručí nesrovnatelně větší publikum a také další příležitosti k profesnímu růstu.

- Hodně času trávíte na cestách. Procestoval jste téměř celý svět, jako učitel jste také nějaký čas působil v Polsku. Lišila se nějak recepce vašeho díla v jednotlivých zemích?
- Na to je těžké odpovědět. Většinou mě pozve nakladatel či jedu na nějaký literární festival. Myslím si, že Francie, Nizozemí, Španělsko, Itálie, Portugalsko jsou všechno země, které také bojují s multikulturními problémy, takže tomu, o čem píši, rozumějí dobře Témata jako identita, sounáležitost, nacionalita, etnicita, jazyk, to jsou problémy, kterým lidé obecně rozumí. Řeší to všude, kam se podíváte, ať již to jsou střety mezi Vlámy a Valony v Belgii či protestanty a katolíky v Irsku.

- Děkuji za rozhovor