„Identita, zamořená a požehnaná slzami a radostmi Venetů, Latinů, Langobardů, Slovanů, Germánů a… kdoví kým ještě? Na západ od východu, na východ od západu existuje místo zvané Furlánsko.“

V předmluvě ke sbírce povídek Polièsteri si její editor Vincenzo Sarcinelli pokládá otázky „Proč se vlastně píše“? či „Co je vlastně úlohou a podstatou psaní?“ Polemizuje s názory svých o mnoho slavnějších kolegů literátů na toto téma a nakonec připojuje i svou vlastní tezi. Spisovatelem je pro něj ten, kdo tiše pozoruje, pak se zastaví, a nakonec se rozhodne podělit se o své pozorování s publikem. Jako tichý pozorovatel se nám sám Sarcinelli představuje již úvodním příběhem, který je součástí předmluvy. V podobném duchu se pak nese i většina ostatních povídek obsažených ve sbírce. Autoři soustředěně a detailně pozorují život kolem sebe a svou pozornost obracejí především na obyčejný život obyčejných lidí. Pokud život jejich hrdinů zas tak obyčejný není, je i tak nahlížen z pohledu spisovatele, který se nepodivuje, ale zůstává naopak stále věrný své úloze tichého pozorovatele života.

Vyjádření východu (Espressione Est)
Tento název si pro sebe zvolila skupina mladých autorů pocházejících z oblasti Furlánsko – Julské Benátsko, tedy ze severovýchodního cípu Itálie. Skupina byla založena roku 1994 a má svůj vlastní umělecký program. Její členové publikují prózu i poezii v nejrůznějších časopisech, vydali společnou antologii, ale jsou i nadšenými organizátory kulturního života. Jedná se o autory velmi mladé, většina z nich se narodila koncem sedmdesátých let, na své slavnější zítřky tudíž, alespoň ti talentovanější, teprve čekají. Povídek je celkem devatenáct a jejich autorů patnáct. Z těch známějších jmenujme alespoň Andreu Muzzattiho, Giulia Ponteho, Stefana Wolfa a v neposlední řadě rovněž i samotného redaktora Vincenza Sarcinelliho, jehož dvě povídky patří k nejlepším ve sbírce.

Polyestery (Polièsteri)
První věcí, která u knihy zaujme, je její titul – autoři se jím odkazují na historii regionu Furlánsko, poznamenané nejednotností národů a národnostních skupin, které se na ní podíleli, a rovněž i na současnou kulturní a národnostní pestrost kraje. Jedná se vlastně o slovní hříčku: „estero“ totiž v italštině znamená „cizozemský, zahraniční“ a předpona „poli“ – stejně jako v češtině „mnohonásobný“.

Druhou věcí, která zaručeně upoutá naši pozornost, je velmi nápaditá malba Noční vlaštovka (Rondine notturna) na obálce knihy. Malíř si v ní pohrává se světlem a tmou. Těžko říci, zda Marco Blaustig, tvůrce obálky, který se rovněž čítá mezi autory Vyjádření východu, vidí lidskou existenci a svět kolem nás jako něco pozitivního či negativního. Jisté ovšem je, že malba zobrazující osamělou postavu kráčející deštivou nocí, zobrazuje osamělost a hledání naděje v moderním světě a tímto je právě úzce spjatá s celým obsahem sbírky.

Těžko lze jednoduše shrnout témata a výraz povídek, každá z nich má svůj vlastní život a při každém zaškatulkování bude některá vyčnívat. Co mají ale povídky společného, jsou aktuální témata ze současnosti, a to především ze života mladých lidí. Sledujeme je, jak hledají své místo v lidské společnosti, snaží se vymanit z všednosti každodenního života, bojují za svá práva, prožívají hluboké city nebo jen povrchní seznámení. Dalšími tématy jsou rasismus, náboženství, politika, ideologická orientace.

Z předchozího odstavce by se mohlo zdát, že se pohybujeme na poli realismu, ale opak je pravdou, v mnohých povídkách autoři směle zapojují surrealistické, minimalistické, fantaskní či hyperrealistické prvky.

Sbírka se otevírá velmi krátkou, téměř nedějovou a pochmurnou povídkou Stromy mimo sebe (Alberi fuori di sé) od Rafaela Serafinina, která vypovídá o střetu zástupců dvou generací filozofů na pozadí pulzujícího velkoměsta. Úplně odlišná je pak závěrečná Sarcinelliho povídka Nemocné květiny (Il male dei fiori), která tvoří protipól povídky první. Je jednou z nejdějovějších povídek Polyesterů, má spád, ponurost Stromů mimo sebe je vystřídána veselostí prvních červencových dní a okatým humorem. I tentokrát jde o setkání dvou lidí, ale jedinou otázkou, na kterou se hledá odpověď, je jak zaujmout a získat ženu svých snů. Přestože se to hlavnímu hrdinovi ne tak úplně podaří, povídka končí v pozitivní tónině. A čtenáře napadá myšlenka: „Nebylo to celé jenom sen? Což platí nejen pro zmíněnou povídku ale potažmo i pro celé Polyestery.

Z devatenácti příběhů stojí ještě za zmínku Vstupme (Entriamo) Francesca Cosatiho. Tato povídka se svým tématem odlišuje od ostatních a vymyká se výše uvedeným charakteristikám. Vypráví o setkání vypravěče, německého poddůstojníka, s českým básníkem Jiřím Ortenem za doby německé okupace. Cosati je obdivovatelem Ortena a povídkou Vstupme mu vzdává hold. Ač tedy příběh není ze současného Furlánska, autor se neodklání od uměleckého programu skupiny, neboť jedním z jeho bodů je právě boj za svobodu vyjadřování, boj proti útlaku a omezování práv. Takto o rasismu v první polovině dvacátého století.

Svědky dalšího rasového utlačování, tentokrát ovšem v Udine na sklonku dvacátého století, se stáváme v povídce Stefana Bulfoneho Městský triptych (Trittico Urbano). Rasová netolerance se už netýká Židů, ale Arabů a imigrantů z jižních oblastí Itálie, kteří přichází na sever za prací. Městský triptych je, jak už napovídá titul, kompozičně velmi zajímavá povídka, vyprávěná z několika úhlů pohledu. Autor využívá i nebeletristických žánrů jako policejní hlášení nebo novinový článek. Na malém prostoru se tak Bulfonovi podařilo napsat, či možná, lépe řečeno sestavit, formálně velmi netradiční povídku o lidské nelidskosti, agresivitě a bezmoci.

Kamenem úrazu sbírky ovšem je, že ne všichni její autoři jsou tak literárně zruční jako Bulfone. Nicméně i oni mají ambice být jedineční a ve snaze o originalitu a netradičnost se často stávají otroky svých experimentů. Uchylují se k zapojování různých žánrů a vyprávěcích technik v jednom textu, takže dochází k jejich nadužívání a občas krkolomným kombinacím. Příběhy tím ustupují do pozadí, stávají se roztříštěnými. Autoři nerespektují tradiční schéma vyprávění příběhu. Je to škoda, protože k nám mohli promluvit s podstatně větší hloubkou. Na druhé straně, ale musím podotknout, že v případě Polyesterů je zobecňování úkolem skutečně těžkým, ve sbírce totiž najdeme i povídky kratičké a kompozičně jednoduché, které vlastně ani nevypráví žádný příběh, jsou spíš jen zachycením jediného okamžiku a souvisejících pocitů.

Autoři sbírky mají své (nejen) literární vzory, a to především z horizontu anglo-americké literatury (Elizabeth Bishop, F. Scott Fitzgerald), jejichž kvalit zatím nedosahují, ale i přesto Polyestery nejsou sbírkou špatnou a hodnou zapomnění. Jenom sbírce ještě něco málo chybí, asi větší rozhodnost a s ní přicházející intenzita čtenářského zážitku.

Nejcharakterističtějším znakem sbírky je určitě její heterogennost, která je zároveň její silnou stránkou. Takový je totiž dnes svět kolem nás – plný možností, interpretací, peripetií, rychlosti a ruchu. V jazyku autorů sbírky je patrný celosvětový trend amerikanizace literatury a kultury vůbec. Hrdinové povídek létají do USA, poslouchají jazz a říkají „wov“. Nicméně fenoménu amerikanizace se nepodařilo překonat italský patriotismus – drtivá většina povídek se odehrává ve Furlánsku, nezřídka se mluví furlánským dialektem. Autoři oslavují malebnost svého regionu a jeho vnitřní sílu přežít a uchovat si svou podobu ve smršti modernizace a měnící se lidské společnosti.