Fik Meijer je také autor několika knih, jejichž tituly znějí v angličtině A Sideways Look at Antiquity, St. Paul’s Voyage to Rome, Emperors Don’t Die in Bed. Gladiátoři jsou jeho poslední prací a je třeba říci hned v úvodu, že kniha nezarmoutí, ani nepotěší.

Nezarmoutí, protože výklad přehledně člení do kapitol "Původ a vývoj gladiátorských her až po stavbu Kolosea" (str. 21–40),  "Představitelé hlavních rolí" (str. 42–87, zde pojednává o původu, postavení a výcviku gladiátorů, o jejich milostném životě, o ženách – gladiátorkách, nákladech na nájem gladiátorů a o různých typech gladiátorů), "Místo děje" (str. 88–106, což je pochopitelně soustředěno především ke stavbě Kolosea a jeho napodobenin po celé římské říši, ale také k otázkám bezpečnosti a pohodlí diváků),  "Zvířata" (str. 107–117), "Jeden den v Koloseu" ( str.118–150), "Námořní bitvy v aréně, naumachie" (str. 151–156), "Mrtvoly a zdechliny po představení" (str. 157–163), "Konec gladiátorských her" (str. 164–173). K tomu je přidána ještě kapitola "Koloseum po pádu Říše římské" (str. 174–182) a "Gladiátoři ve filmu" (str. 183–191, ta je obzvláště primitivní, uvážíme-li, kolik konferencí a dobrých článků je věnováno třeba právě Scottovu Gladiátorovi!). Připojena je také "Časová tabulka" (str. 7–9), "Slovník pojmů" (str. 195–197), "Seznam amfiteátrů" (str. 198–200, jde o 45 amfiteátrů z celkového počtu přes 200) a obligátní bibliografie, poznámky a rejstřík.

Můžeme mít pochopitelně námitky proti zařazení naumachií, protože ty, i když se konaly v aréně, nebyly provozovány gladiátory, můžeme mít výhrady i k některým interpretacím (počítaje v to i takový lapsus jako tvrzení, že Seneca ve svém dopise  Luciliovi píše o Koloseu, nebo představa, že známý pompejský gladiátor Marcus Attilius bojoval před císařem). Můžeme také postrádat mnoho z novější literatury o této problematice a jistě můžeme být nespokojeni s tím, že se autor nedostatečně věnuje postoji církve ke gladiátorským zápasům a křesťanským mučedníkům (ačkoli často cituje Tertulliana), na druhé straně možná přeceňuje teatralizaci exekucí v aréně (nevím, jak přišel na to, že se něco dělo „často“, máme-li jediný doklad!).

Co však rozhodně nepotěší je překlad. Bez znalosti originálu pochopitelně netušíme, co si autor např. představuje pod pojmem mimus, čteme-li v překladu: „Mimus byla hra posunků, která si vybírá témata z všedního života“ (str.27; také popis pantomimu, kterému překladatelka říká pantomima,  je nesmyslný). Je zřejmé, že překladatelka není s antickým materiálem příliš seznámena (jinak by Spartakova druha nepojmenovala Oenomaeus a neodcházela do fora,  ale na forum Romanum). Ani ona, ani redaktorka Kateřina Závadová neví, že překládat antické autory z překladu do holandštiny znamená hrát hru na tichou poštu: výsledný text se ani za mák nepodobá originálu, někdy je téměř nesrozumitelný, jindy aspoň špatně citovaný. Přitom v mnoha případech existuje český překlad (to se týká Livia, Cicerona, Tacita, Plinia, Suetonia, Iuvenala, Apuleia, Flavia Iosepha, Tertulliana atd.). Jindy by bylo třeba přeložit – to se týká nejvíce Martiala, z něhož alespoň jednu ukázku:
De spectaculis XII, 1–4:

Inter Caesareae discrimina saeva Dianae,
Fixisset gravidam cum levis hasta suem,
Exiluit partus miserae de vulnere matris.
O Lucina ferox, hoc peperisse fuit?

V lítém boji Caesarova lovu
Zasáhlo březí bechyni lehké kopí:
Nedonošený plod vyhřezl z matčina lůna.
Lucino, jste krutý! To že byl „hod“?

Občas nevíme, zda nesmyslné formulace přičítat autorovi, nebo překladateli. Jedno však autorovi nemohu odpustit, ačkoli sama jsem velmi vzdálena tomu, čemu se nyní říká politická korektnost. Formulaci „Veřejné popravy v Evropě skončily koncem osmnáctého století, ale v „méně civilizovaných“ zemích, jako je Irák, Írán a Čína, se  ještě pravidelně konají exekuce sledované tisíci diváky na velkých stadionech“  nezachrání totiž ani vložené uvozovky.