Estetika materiálu, zdůrazňování skoro hmatatelné sensuality neživých předmětů, s nimiž člověka a jeho život pojí neviditelné a nepřerušitelné pouto – to jsou asi nejdůležitější a nejnápadnější prvky prózy gdaňského profesora literatury a spisovatele Stefana Chwina. Věci totiž v jeho knihách plných nostalgie nejsou pouhými nástroji, ale i lidskými společníky, a jako takové sdílejí s člověkem jeho osud. Umírají s ním, anebo si na svoji smrt musejí ještě počkat, takže prozatím přetrvávají a nesou v sobě střepy paměti o svých dávných majitelích, kteří sami zmizeli v propadlišti dějin. A pro ty, kteří jako titulní hrdina recenzované knihy přežili, jsou dávno rozbité čajové konvičky, vyšívané utěrky, šálky, cukřenky, dlaždičky – kulisou každé vzpomínky.

„Hanemann“ pojednává totiž o těžkém období v dějinách Gdaňsku, které začíná třicátými lety, prochází druhou světovou válkou, následujícími všeničícími požáry, exodem německého obyvatelstva, přejetím města polskou správou, přílivem polských uprchlíků z východu – a končí neviditelně ohrožujícím stalinovským terorem padesátých let. Smrt a zánik pronikají celou knihu a jsou všudypřítomné. Titulní hrdina, německý doktor anatomie, se po tragické smrti milované ženy stahuje do sebe, uzavírá před světem a se stoickou lhostejností pozoruje městem a světem šílící entropii. Téměř zbavený pudu sebezáchovy se nechává vláčet událostmi. Stává se svědkem zkázy celého svého dosavadního světa – multikulturního Svobodného města Gdaňsk. Tuto katastrofu Chwin jemně ztvárňuje v popisech ničených, mizejících a do nových rukou přecházejících předmětů. Toto univerzum věcí, lhostejně přihlížejících z polic neblahým osudům svých majitelů, mistrovsky popsané v pasážích plných poezie, je symbolem pomíjivosti, odcizení a prázdnoty světa, nevyhnutelnosti konce.

Prostěradla s monogramem německé rodiny Walmannových, jež zahynula během potopení lodi Bernhoff (ve skutečnosti se tato tragedie odehrála na palubě lodi „Wilhelm Gustloff“ a počtem obětí překonala i proslulý Titanic), plující s uprchlíky z ohněm zasaženého města, teď slouží Polákům z východu, kteří také přišli o celý svůj majetek. Stříbrná lžička se po záhadném zmizení a letech strávených na smetišti ocitá v starožitnictví a pak v bytě jistého sběratele. Dva železné kočárky – jeden, novější, shoří během útěku Walmannových, a druhý, po mnoha letech rezivění ve sklepu, pomůže v útěku jiné „rodiny“, s níž Hanemanna náhodně spojí osud. Takových příkladů jsou v knize tisíce. Předměty tak zasahují do dějin lidí, pomáhají přežít, zabraňují smrti, anebo se stávají jejími nástroji, jako bílá výletní loď Stern, která se potopila a která Hanemannovi vzala sebou milovanou bytost a veškerou chuť do života.

Hodně místa v knize je také věnováno problému sebevraždy, jíž byl titulní hrdina podivným způsobem fascinován už od svých studentských let, kdy v berlínské pitevně zkoumal těla nešťastníků, kteří umřeli násilnou smrtí. Tak do Chwinovy knihy vstupují intertextuální odkazy na literaturu, kterou její autoři tvořili nejen slovem, ale i životem. Jako modelové příklady slavných sebevrahů jsou uvedeny dva páry: německý romantik Heinrich von Kleist se svou přítelkyni Henriettou Vogelovou a polský malíř a dramatik Stanisław Ignacy Witkiewicz (Witkacy) s bezejmennou dívkou, jež byla umělci společnicí až do konce a jež sama přežila vlastní smrt. Tyto legendární životní ztroskotanci jsou pro Hanemanna hádankou, jejíž řešení, by mu možná mohlo pomoci vysvětlit smysl nesnesitelné pomíjivosti předmětů a lidí. Otázka, kterou si hrdina klade, zní: existuje nějaká „pravá chvíle“, kterou je třeba využít ke své smrti? Pokud ano, Hanemann ji nespíš nevyužil, a proto teď žije životem, o kterém jeho neteř prohlásila, že „takhle to přece není možné“.

Kromě historických sebevrahů do Hanemannova života vstupuje ještě jedna osoba, která se pokusí „odmítnout dar života“, tentokrát živá a reálná. Tímto zoufalým činem paradoxně vytrhne hrdinu z jeho uzavřenosti a apatie.

Stejně důležitou úlohu jako věci hraje v této knize i lidské tělo, které uvolněné a přirozené, dokáže říci víc než slova. A v letech nesvobody spoutané konvencí a přísnou výchovou se podobá spíše trupu loutky, marionety. Mezi tělem člověka a světem vyrůstá nepřekonatelná zeď předsudků, dobrých mravů, lží.Pozoruhodné je, že v celé knize není ani jednou zmíněno křestní jméno Hanemanna. Je to totiž postava-záhada, kterou se snaží rozluštit vypravěč, syn hrdinových polských sousedů. Zbavená jména, vybavena pouze německým příjmením, se stává postavou-symbolem celé melancholické minulosti města Gdaňsk. Chwinův román vypráví totiž nejen příběh několika fiktivních hrdinů, ale skrz ně si troufá být kronikou celého Města, které po válce k nepoznání změnilo svou tvář. Přesto v něm lze najít stopy lidí, kteří v něm strávili svůj život a nakonec našli i smrt. A tyto stopy objevuje teď i českému čtenáři autor této neobyčejné knihy.