Zerach
Doktor mě zdvořile požádal: Pojďme si prosím poslechnout váš příběh, od začátku až do konce. A já, když mě někdo pěkně poprosí, dokonce vyprávím rád, proč ne. Začal jsem povídat, jak jsem seděl u Alexova plastikového stolku, pil jsem mrkvový džus a četl staré noviny ležící na chodníku, nic zvláštního ke čtení tam nebylo, protože kdyby bylo, tak bych se možná sklonil a ty noviny, které byly už potrhané a špinavé a také na nich byly vidět otisky podrážek lidí, co se po nich prošli, sebral. Tak jsem tam vysedával, občas to rád po ránu dělávám, když jsem mámě připravil její místečko na balkoně, a najednou jsem zvedl hlavu, nevím proč, možná vy, pane doktore, byste mi to mohl vysvětlit, povídám tomu psychologovi, který seděl a bez přerušování mi naslouchal, jako bych věděl, že musím hlavu zvednout přesně v tom okamžiku, v okamžiku, kdy zastavil autobus na zastávce naproti kiosku, a v tom autobuse, v jednom ze zadních oken, jsem ji zahlédl, Marcelu – chci říct, tenkrát jsem nevěděl, že se jmenuje Marcela, vysvětloval jsem rychle, aby nedošlo k nějakým nedorozuměním, a viděl jsem, že si doktor poznamenává něco do zápisníku – a hned jsem vyskočil a utíkal k autobusu, ale než jsem dorazil na zastávku, řidič už zavřel dveře a rozjížděl se. Běžel jsem za ním a dohonil ho u semaforu, zaťukal jsem na dveře, aby mi řidič otevřel, ale on dělal, jako že neslyší, ačkoli jsem bušil vší silou, a neotevřel mi, a pak na semaforu naskočila zelená a on se rozjel, já se pověsil na dveře a pořád jsem klepal a křičel, otevřete mi, a lidi v autobuse začali taky křičet, tak mi nakonec otevřel a řval na mě, ale to mi bylo jedno, vrazil jsem dovnitř a začal se tlačit přes lidi stojící v uličce, k té dívce, kterou jsem viděl v zadní části autobusu, ale než jsem se k ní dostal, autobus zastavil a ona vystoupila. I já jsem vystoupil a pospíchal za ní, ale když už jsem byl úplně vedle ní, cítil jsem najednou, že se mi nohy samým rozechvěním klepou a já už nemohl udělat ani krok, a ona šla dál, ani si mě nevšimla, vzdalovala se a skoro mi zmizela mezi lidmi, ještě chvilku a byl bych ji ztratil, ještě chvilku a… a tady mě doktor přerušil, ještě chvilku a nebyl byste ji potkal a do tohohle všeho byste se nezamotal, tohle mi ten chytrák tenkrát v noci řekl a pohupoval se ve svém pohodlném křesle a já si pomyslel, že s podobnými poznámkami by mu patřilo, abych zmlknul a víc nic neřekl, a začal jsem si broukat nějakou melodii, která mi uvízla v hlavě. Doktor si vyklepal dýmku a znovu ji nacpal tabákem, zapálil si a zase začal vypouštět oblaka kouře a já si dál pobrukoval a on kouřil a první, kdo mlčení prolomil, byl Dovid, který náhle prohlásil, za holkama a autobusama se běhat nemusí – prošvihneš jednu a přijde stovka dalších, a já se nemohl udržet a řekl mu, kdybyste viděl takovouhle dívku, takhle byste nemluvil a taky byste utíkal, a jak. Už jsem si byl skoro jistý, že jsem ji ztratil, pobíhal jsem sem a tam, až jsem ji pak o dvě ulice dál zase uviděl, šla nahoru po schodech nějaké veliké budovy, v mžiku jsem tam byl, strčil jsem do velkých skleněných dveří, prošel vstupní halou s hlídačem, který mi chtěl prohlídnout tašku, ale já žádnou neměl a on nevěděl, co by mi měl prohlížet, tak na mě jen vrhl podezřívavý pohled, protože tihle hlídači dostávají peníze právě proto, aby měli přesně takový pohled, a nakonec, jen tak ze zvyku, se dívají podezřívavě i na manželku a děti, když se večer vrací z práce, a dokonce i do vlastní tváře v zrcadle, když se jdou do koupelny umýt, protože každý se velmi rychle stane tím, kým je zvyklý být v práci, ale já do práce nechodím a nikdo mi neplatí, abych si na něco zvykal, tak ani nemám, co dělat ze zvyku, a také to nedělám, takhle jsem to řekl doktorovi a na moment otočil trochu hlavu k Dovidovi, to kvůli dobrému vychování, protože i on poslouchal můj příběh, a to, co dělám doma, není nic, co by měl běžně člověk ve zvyku, slyšel jste už o někom, kdo je zvyklý umývat svou mámu ve vaně? zeptal jsem se doktora a vyprávěl mu, že pro větší jistotu, aby nedošlo k nějakým nepříjemnostem, ji dávám do vany v kombiné, a i tak odvracím oči na stranu, protože kombiné je vždycky ve vodě průsvitné, a protože se nedívám, tak se jí občas trefím mýdlem do oka a ona nemůže nic říct, moje máma, dokonce i když ji mýdlo pálí v očích nebo v puse, ale doktor mě požádal, abych se vrátil k povídání o té dívce, byl jste tam s tím hlídačem, řekl mi, který vás kontroloval při vstupu do té velké budovy, jako by mi musel připomínat, kde jsem skončil, a já mu rychle vysvětloval, že to nebyla jen tak nějaká budova, byla to městská knihovna, a dál jsem mu vypravoval, jak jsem vešel dovnitř a skoro se ztratil mezi všemi těmi regály s knihami, rozhlížel jsem se nalevo i napravo, ale tu dívku z autobusu jsem neviděl, jen lidi, kteří si vlhčili prsty jazykem a otáčeli stránky knih a dělali na mě pšššt, skoro jsem propadl beznaději, nakonec jsem se dostal k encyklopediím, které všechno vědí, a pomyslel si, k čemu jsou dobré, když nemůžou prozradit, kde je ta dívka se zlatými vlasy a brýlemi s obroučkami stejné barvy, kterou jsem zahlédl v okně autobusu… už jsem byl zoufalý, tam mezi těmi policemi knih, a myslel jsem na to, že se vrátím k Alexovi a řeknu mu to, co říkám vždycky, že nemám štěstí a na světě není jediný teplý sluneční paprsek, který by prozářil můj život, a vtom jsem ji spatřil, seděla za přepážkou pro knihovníky.

(str. 48–52)

Překlad byl pořízen s laskavým svolením Institutu pro překlad hebrejské literatury, The Institute for Translation of Hebrew Literature, P.O.Box 10051, Ramat Gan 52001, Israel, Tel: 972-3-579-6830 Fax: 972-3-579-6832, www.ithl.org.il .