Když Bernard Malamud, Newyorčan každým coulem, přijel v létě roku 1949 vlakem do oregonského Albany, podobně jako protagonistu jeho románu Nový život ho na nádraží čekali budoucí univerzitní kolegové a autem ho odvezli do desetitisícového městečka Cornwallis. Na rozdíl od románového Seymoura Levina, který ve městě Easchesteru strávil rok, Malamud odtud odjel až na jaře roku 1961, ale s reputací spisovatele celonárodního významu. Přesto je Nový život patrně nejvíce autobiografickou prózou tohoto tvůrce nebo přinejmenším dílem k autobiografickým interpretacím nejvíce svádějícím.

Jestliže ještě chvíli prodlíme u autobiografičnosti Nového života, můžeme konstatovat, že pokud má hrdina se svým tvůrcem něco společného, tak sklon k bezmeznému idealismu. Oba vyjadřují přesvědčení, že musí zabránit civilizaci, aby zničila sama sebe –  Seymour Levin na stránkách knihy, Bernard Malamud tak kdysi učinil například v rozhovoru pro New York Post Magazine.

Oba rovněž došli k pochopení, že kompromisy – a z nich plynoucí pouze částečná svoboda lidského individua – jsou ve společenské realitě nutností. Seymour Levin sice nesnáší daný akademický systém, nicméně hodlá stoupat jeho hierarchií, aby posléze dosáhl jistých reforem. Údajně samotářský spisovatel dle vzpomínek přátel, uveřejněných kupříkladu ve Věstníku Společnosti Bernarda Malamuda, nejenže pořádal u sebe doma večírky, ale také s předstíraným nezájmem hrával rád poker – a velice často vyhrával. Nový život, který byl z Malamudových dokončených děl přeložen do češtiny jako poslední, se z autorova kánonu vymyká i dalšími rysy, o nichž je nutné se zmínit. Především proto, že od některých z nich se odvíjejí také největší slabiny románu.

Na jiné parketě

Kniha Nový život, v originále poprvé vydaná roku 1961, primárně spadá do žánru univerzitního románu. Ten je v angloamerické literatuře nesmírně oblíbený nejspíš hlavně proto, že má ohromný komický potenciál, a navíc na akademické půdě lze vděčně rozvíjet nejrůznější erotické zápletky. Malamudovi je však mnohem vlastnější tragika, a byť by láska patřila mezi jeho ústřední témata, zřídkakdy v jeho dílech dochází k jejímu tělesnému naplnění. Humor se v Novém životě poněkud jednoduše točí zejména kolem Levinových kalhot (od potřísnění horkými bramborami s tuňákem po rozepnutý poklopec) a milostných avantýr (sex se studentkou, pokus o sex s kolegyní, sex s manželkou profesora aspirujícího na vedoucího katedry Gilleyovou). Jakýmsi filozofujícím protipólem jsou nepříliš hluboké Levinovy úvahy o morálce, etice a podobně typu „život je posvátný“ či „svoboda vychází z lidského ducha“. Univerzitní román logicky inklinuje k románu pikaresknímu, jenž líčí hrdinovo putování; v Novém životě je toto putování „jinam“ ještě zdůrazněno novostí přírody a amerického západu vůbec. Jenže Malamudovi vždy spíše seděly prostory velkoměst, stísněná prostředí krámků a bytů či dokonce vězení, jak ukázal ve svém vrcholném díle, v románu Správkař.

Je sice pravda, že i na Seymoura Levina často vše kolem krutě doléhá (sám říká, že „pochybnosti byly cihly, ze kterých bylo postavené vězení bez oken“), ale postačí procházka lesem a svět mu opět připadá krásný. A v neposlední řadě je patrné, že spíše než zasazení do konkrétního historického rámce – v Novém životě jde o počátek padesátých let, a tudíž éru mccarthismu, již charakterizují obraty jako „přece nesmíme pouštět ze zřetele Rusáky“ nebo „když vidí vousy, hned si pomyslí něco o radikálech“ – Malamudovi lépe vyhovovala víceméně bezčasá rovina mýtu. Příkladem budiž jeho romány Smolař či Příručí nebo některé z jeho vrcholných povídek. Novému životu prostě chybí jakási fundamentální umělecká jednota. Je přetěžké vidět v postavě Geralda Gilleyho jak ironicky vykresleného odporného kariéristu, tak trpící lidskou bytost zasluhující soucit. Není jasné, zda zbytečně melodramaticky podaná Levinova opilecká minulost v New Yorku představuje nevinnost a rok ve fiktivním americkém státě Kaskádii zkušenost. Obdobných příkladů nedotažené „neurčitosti“ by se našlo víc.

Cosi to připomíná

Odstup a výhrady vůči Novému životu rozhodně nemíní zpochybňovat nakladatelský počin, jímž zdejší vydání Nového života je. Vždyť díky němu je Bernard Malamud v českém jazyce „zkompletován“ a tuzemské publikum má nyní možnost opravdu důkladně poznat, jak různých forem u Malamuda nabývá boj humanismu s nihilismem, nutnost závazku či hodnota utrpení. Za inspiraci, jak lze nad Malamudovým dílem přemýšlet, nechť poslouží názor Stanleyho Edgara Hymena, dalšího významného amerického židovského prozaika a kritika.

Podle něho Malamud ve Smolaři pracoval s moderní verzí Samsona zneužívajícího svou sílu, zatímco v Příručím s variací na Joba, jenž je vyvolený proto, aby trpěl, a ve svém v pořadí třetím románu, jímž je Nový život, s archetypem Ježíše, který trpí dobrovolně, protože chce vykoupit druhé. K čemuž lze dodat, že závěrečný obraz odjezdu Levina v ojetém automobilu s manželkou někoho jiného a s dvěma cizími dětmi – ten odjezd je bohužel až příliš polopaticky zachycen na fotografii, kterou exponuje Gerald Gilley svým polaroidem – myšlenku „nového života“ ve svobodě značně podrývá.

Česká edice Nového života je vybavena obsažným doslovem Petra Matouška, který mimo jiné upozorňuje na nečekanou aktuálnost výjevů z amerického maloměsta, zcela ovládaného pletichami, pokrytectvím a všudypřítomným konzumem, v současné české kotlině. Připočteme-li k tomu tlaky, jimž jsou dnes vystaveny humanitní fakulty a obory, které se také mají orientovat na prakticky využitelné vědění (v Novém životě se tomu výmluvně říká „služby“), existuje tu jistá chmurná paralela.

A úplným závěrem konstatujme, že moderní skeptický intelektuál sice vesměs pochází z vyšší společenské třídy než Malamudův Seymour Levin (ten byl produktem hospodářské krize třicátých let) a nabízí se mu o něco více příležitostí k uplatnění, avšak čelí obdobným – ne-li občas dokonce totožným – dilematům.