Rok 2005 probíhal, mimo jiné, ve znamení oslav a připomínek prvního vydání Cervantesova románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (El ingenioso hidalgo don Quijote de la Mancha). Čtyřsté výročí prvního vydání tohoto díla (1605 první díl, 1615 druhý), které se stalo kulturním dědictvím intelektuálů i široké čtenářské veřejnosti přinejmenším v euroatlantickém kulturním prostoru, si připomínali nejen v samotném Španělsku.

Stranou dění vztahujícího se k „donu Quijotovi“ nezůstala ani Česká republika, respektive Praha. Například Národní knihovna ČR (kurátorka PhDr. Jaroslava Kašparová) uspořádala v Zrcadlové síni Klementina výstavu Rytíř smutné postavy Čechách, která představila knižní a grafické exponáty pocházející z fondu NK ČR, které mají vztah k této světoznámé literární postavě. Výstava byla doplněna ukázkou ex-libris s námětem dona Quijota.

V nově otevřeném Institutu Cervantes proběhl cyklus filmových projekcí s názvem Don Quijote na filmové pásce, v němž se představilo sedm celovečerních a čtyři krátké filmy tvůrců z různých zemí. Již samotný počet filmů vypovídá o tom, že postava smutného rytíře není ustrnulou figurou, ale stala se výzvou pro mnoho starších i současných umělců (Orson Welles, Vadim Kurčevski).

V únoru 2005 se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze konalo dvoudenní sympozium pod názvem Don Quijote v proměnách času a prostoru. Na podzim téhož roku pak vyšel stejnojmenný sborník příspěvků přednesených na sympoziu. Jelikož k účasti na sympoziu byli přizváni nejen odborníci hispanisté a hosté ze Španělska, ale i badatelé z jiných kateder, které román a jeho protagonista nějakým způsobem oslovil nebo se s ním setkali při bádání ve svých oborech, dostalo sympozium, a tím i celý sborník, mnohem širší než pouze „hispanistický“ rozměr. Univerzitní pedagogové z jiných kateder svými příspěvky totiž hispanistům odhalili v přístupu k Cervantesovu románu zcela nové, někdy i velmi překvapující úhly pohledu.

Zaujal například příspěvek rusisty a komparatisty Vladimíra Svatoně Don Quijote a don Juan v Dostojevského románu Idiot, zabývající se v první části vývojem percepce tohoto Cervantesova stěžejního díla a následně vzniklého quijotovského mýtu v ruském prostředí od vydání prvního ruského překladu (1769) do konce 19. století, v druhé části pak vlivem dona Quijota na charakter knížete Myškina. Stejně jako don Quijote, i kníže Myškin je dvojznačnou postavou pohybující se mezi duchovním a pozemským: člověkem-ideálem, jehož chování však přináší zmar i smrt.

Zajímavé paralely mezi postavami povídek Bohumila Hrabala, respektive samotným autorem a románovou postavou dona Quijota přinesla přednáška italianisty Jiřího Pelána nazvaná Quijotismus v Hrabalovi. Autor, mimo jiné, napsal: „To, co dělá z Hrabalových hrdinů bloudy a ze Cervantesova hrdiny blázna, má stejné důvody: míjejí se se svou dobou.“

Zatímco většina příspěvků českých autorů chápala postavu dona Quijota v širších souvislostech, příspěvek Isabely Colón, profesorky madridské Universidad Complutense, nazvaný Křižovatky a setkávání v prvním díle dona Quijota (Cruces y encuentros en la primera parte del Quijote) nabídl strukturalistický přístup k Cervantesovu románu.

Kromě přizvání odborníků z jiných oborů byla pro sympozium neméně přínosná aktivní účast studentů, respektive studentek hispanistiky. Mnohá vystoupení ukázala originální myšlení, dosud nezatížené vědeckými konvencemi. Zaujalo například vystoupení studentek UK Petry Plutnarové s příspěvkem Pojem bláznovství v dílech Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha a Hamlet (El concepto de locura en Don Quijote y Hamlet), Denisy Kantnerové Don Quijote y la mujer (Don Quijote a žena). Zuzana Kozáková společně s Hanou Matochovou v příspěvku Kapitola LXXV o tom, co se přihodilo donu Quijotovi poté, co vstoupil do světa filmu (Capítulo LXXV de lo que sucedió a don Quijote en la entrada en el mundo cinematográfico) vtipným způsobem upozornily na úskalí, která působí postava dona Quijota a jeho mýtus filmovým režisérům.

Sborník obsahuje předmluvu španělského velvyslance v Praze pana Antonia Pedauyé y Gonzáleze s názvem Moje četba dona Quijota (Mi lectura del Quijote). Příspěvky v češtině jsou opatřeny španělským resumé a naopak, příspěvky přednesené ve španělštině jsou doplněny o resumé v češtině.

Sborník lze doporučit jako vhodnou studijní pomůcku nejen pro studenty hispanistiky. Je i dobrou ukázkou toho, že ani vědecké publikace nemusejí být šedivé a vizuálně nenápadité. V textu je použito i několik reprodukcí děl českých výtvarníků, jejichž námětem je – jak jinak – postava dona Quijota. Vhodně tak doplňují příspěvek Don Quijote v českém výtvarném umění (Don Quijote en las artes plásticas checas) historika umění Pavla Štěpánka.