Gil Courtemanche (1943), novinář, esejista a romanopisec, se proslavil takřka po celém světě svým románem z roku 2000, Un dimanche à la piscine à Kigali (Jednou v neděli u bazénu v Kigali) – jeho filmová adaptace má přijít do kin na jaře 2006. V nové knížce Une belle mort (Krásná smrt) se věnuje tématu velmi ožehavému a nemilému. Otec velké rodiny, klasický despota ze staré školy, onemocní Parkinsonovou chorobou. Jaké to je pro nejstaršího syna, sledovat stále více nemohoucí hlavu rodiny, muže, k němuž ho dosud poutal vztah nanejvýš chladný pro jeho nadřazenost, přetvářku, potřebu každým manipulovat? V čase vánočním stojí celá rodina před rozhodnutím, zda má cenu snažit se trpký život starce prodlužovat... Práva na zfilmování románu už prý byla rovněž prodána.

Kniha Jednou v neděli u bazénu v Kigali popisuje poslední měsíce života patnácti rwandských občanů, které Courtemanche poznal při natáčení reportáže o aids. Rok nato, v dubnu 1994, došlo ve Rwandě ke genocidě. Se svými hrdiny se už spisovatel nemohl setkat, musel si tedy jejich životních osudy domyslet. Fiktivní pohled na kruté, krvavé události si s realitou nezadá – je stejně pekelný, stejně absurdní. Courtemanche se dík tomuto dílu stal z dobrého novináře slavným spisovatelem, s úspěchem rozdávajícím práva na překlad knihy do celého světa – v současnosti už je kniha k mání téměř ve třech desítkách jazykových verzí. Courtemanche napsal také knížku pro děti Plouk le raton laveur qui ne voulait pas laver (Plouk a mýval, který se nechtěl mýt), která vyšla roku 2005 v nakladatelství Les 400 coups. V rozporu s názvem má jít o knížku vzbuzující u dětí zájem o politiku a problémy ve společnosti. Ve spisovatelském řemesle se mu tedy zalíbilo – a nový román prý je důkazem, že quebecká literatura dnes s tímto autorem musí počítat jako s dobrým a silným hlasem.

Krásná smrt
Pro nový román si Courtemanche vybral kulisy zcela jiné. Drama o stárnutí, nemoci a umírání se odehrává v omezeném prostoru jedné rodiny a v časovém úseku vánočních svátků. V atmosféře nevyhnutelné a blížící se smrti, ve víru přemýšlení o eutanazii. Tím umírajícím je hlava rodiny. Autoritářský, někdy potměšilý otec, jehož vypravěč neváhá přirovnat třeba i ke Stalinovi, a k němuž on, nejstarší syn dnes už se šesti křížky na krku, nedokáže najít cituplný vztah. Otec v Courtemanchově pojetí je představitelem této rodinné role podle starých představ, z dob starších generací – zrcadlem takové ikony pak je neodmyslitelně úslužná, poslušná manželka. Tedy vzoroví rodiče Courtemanchova pokolení, archetyp, k němuž po květnu 68 už těžko hledat rovnocenný: dnešní otcové se tak často neprojektují do role všemocných.

„Tenhle otec je jako všichni ti otcové běžných velkých rodin, jak jsem je znal. Lidé generace mého otce: takoví Duplessisové, Stalinové. A ženy generace mé matky, žijící v ideálu láska-povinnost. Dnes už vymírají, je jim přes osmdesát. Později došlo v quebecké společnosti k naprosté proměně.“

Nesnesitelný otec onemocní Parkinsonovou nemocí. Sedí u vánoční tabule jak ubohý stín, najednou je pro něho i promluvit strašně obtížné, každý pohyb ho zrazuje, a hlavně, nesmí skoro nic jíst. Rodina sedí u stolu, před nimi hory dobrot pro starého pána nedostupné. A jeho blízcí zvažují, zda by pro něho nebyla spásou smrt – možnost zemřít se sklenkou a s vidličkou v ruce, tedy takřka za života...

Tedy věčná otázka o životě, stáří a smrti. Životě prodlužovaném do podoby, kdy člověk už nemá možnost ničemu se těšit, z ničeho se radovat, a vlastně vůbec žít.

Jedinou radostí zpodobněného otce bylo poslední dobou jídlo. „Nečte, nesouloží, jen kouká na televizi a jí. A teď už nemůže ani to. O takových lidech někdy říkáme, že by jim bylo lépe mrtvým. Ovšem od myšlenky k činu je dlouhá cesta. Právě neschopnost jednat je vypravěčovým problémem,“ shrnuje knihu Courtemanche. A další otázkou je přístup samotného aktéra chystané smrti. „Nemůže se člověk mýlit, když si je jistý, že chce umřít?“

Kniha přináší úvahy o všech možnostech, ale i souvislostech a důsledcích umírání. A nejen pro toho, koho se smrt jako možnost ukončit trápení týká v prvním plánu. Jak se například smrt jednoho odrazí v páru, který má za sebou desítky let soužití?

Inu, neveselé čtení – co však můžeme čekat od literatury...