Hana Šedinová zúročila v této knize své jedinečné znalosti a zkušenosti v oblasti symboliky drahých kamenů; tento zájem, původně vlastně terminologický, u ní vzbudila její práce nejprve na excerpci pro mineralogická hesla Slovníku středověké latiny v českých zemích a pak na překladu šestnácté knihy Isidorových Etymologií. Nezůstalo  však u lexikografie, terminologie a pak identifikace Isidorových kamenů a kovů, Hanu Šedinovou záhy začala přitahovat symbolická funkce těchto předmětů, a to jak v literatuře, tak ve výtvarném umění. Tak se z filoložky - lexikografky stala (aspoň podle mínění posuzovatelky s filologickou erudicí) i kompetentní historička a interpretka určité oblasti výtvarného umění.

Architektura výzdoby Svatováclavské kaple v chrámu svatého Víta byla jakožto sakrální centrum české státnosti několikrát popsána a v posledním století se stala předmětem několika uměleckohistorických rozborů. Jejich autoři se v hrubých rysech vzato shodují v názoru, že půdorysná dispozice kaple, její architektura a stejně tak i výzdoba, jejíž podstatnou součástí je drahokamová inkrustace, koresponduje s apokalyptickým (Apoc. 21,10nn.)  zobrazením  Nebeského Jeruzaléma; někteří z těchto historiků poukazují samozřejmě i k jiným souvislostem - především ke kontextu s výzdobou kaplí na Karlštejně, ke Karlově pravděpodobné inspiraci francouzským sakrálním uměním, k jeho vášni k relikviím, k eventuální příbuznosti popisem chrámu sv. Grálu ve staroněmecké skladbě Mladší Titurel.  S perspektivou toho, k čemu nakonec H. Šedinová svými rozbory dojde, je zde vedle zmíněné teze o Nebeském Jeruzalému z Janovy Apokalypsy nejdůležitější názor Jaromíra Homolky, který v "Ostatkových scénách v kostele P. Marie na Karlštejně" znovu nejen zdůraznil vztah Karla IV. k relikviím, ale poukázal též na rozšiřování i stupňování kultu Kristova kříže a dalších nástrojů Kristova umučení. (K výskytu obrazu nebeského Jeruzaléma v českém prostředí, k jeho různým dřívějším pojetím, jež snad mohla ovlivnit i daný kontext, upozorňuji na  publikaci A. Merhautové a D. Třeštíka "Ideové proudy v českém umění 12. století" z r. 1985, kde k tématu najdeme dvě studie.)

Ke svým vlastním závěrům se Hana Šedinová poctivě dopracovala spletí možných i pravděpodobných inspiračních zdrojů inkrustační výzdoby Svatováclavské kaple. Již v závěru do jisté míry stále předběžné kapitoly, která podává popis drahokamové výzdoby Svatováclavské kaple a dalších souvisejících památek, nepochybuje, že "že motiv kříže, a to zvláště jeho drahokamová podoba, měl pro Karla IV. zásadní význam a hrál důležitou roli jak ve výzdobě kaplí na Karlštejně, tak i v ikonografii kaple sv. Václava v pražské katedrále" (str. 36). Inspirační zdroje jsou pak probrány ve dvou celcích - nejprve je řeč o středověkém výtvarném umění, další kapitola (str. 82-149) pokračuje výkladem o Písmu a o exegetické literatuře. Tuto kapitolu považuji pro literárně historickou a vůbec filologickou stránku publikace za podstatnou: autorka sleduje informace, jež získáváme o drahokamech v Písmu, dále v biblických komentářích (včetně bohemikálních) a  v dalších žánrech středolatinské literatury, snaží se pak získat aspoň rámcovou představu o textech, jež mohl znát a z nichž mohl čerpat sám Karel IV. a vyhledává zmínky o drahokamech v jeho literárním díle. - Na základě údajů všech těchto spisů se pak autorka snaží o výklad symboliky drahokamů,  jichž bylo při výzdobě Svatováclavské kaple použito. Prokazuje přitom spolehlivou znalost středověkého zacházení s významem, jaký nesly drahokamy, zlato, perly, a také barvy ve středověké literatuře a teologické exegezi, zvláště své lexikografické práci vděčí za dobou orientaci v různých výrazech, jimiž označovány barvy drahokamů,  umí zacházet s existencí předjeronýmovských latinských překladů Bible (je samozřejmé, že  nemůže uvést všechna relevantní místa z dotavadní křesťanské literatury). K tomu, že si byly již  patristika a pak středověk explicitně  vědomy významu, jaký mají drahokamy v exegezi, si zde dovolím uvést Augustinovo místo z De doctrina christiana (II,XVI,24) - v českém překladu zní: "To se týká i znalosti kamenů... například víme-li o karbunkulu, že ve tmě svítí, objasní nám to i mnohá temná místa v biblických knihách, která o něm figurativně mluví, a stejně tak se nám často zavřou dveře k pochopení, nevíme-li nic o berylu nebo o diamantu."

Hana Šedinová pak podává své řešení panovníkovy ideové koncepce Svatováclavské kaple. Přiznává, že v architektuře kaple i v její drahokamové inkrustaci lze vidět symboliku nebeského Jeruzaléma, domnívá se však zároveň, že  však lze v kapli nalézt rysy, které s touto teorií zcela nesouzní nebo jsou s ní dokonce v rozporu. Podle ní lze drahokamy ve Svatováclavské kapli chápat jako symbol ctností světců a jejich odměny v nebeském městě, a zároveň jsou připomínkou ctnosti pro církev bojující, výzdoba tedy ukazuje jak k budoucí obci vyvolených tak k obci současné. Autorka si dále klade otázku, zda však tou hlavní úlohou kaple není ještě spíše a více připomínka Ježíše Krista a jeho zjevení, a zaslíbení spásy, které se naplnilo jeho smrtí a zmrtvýchvstáním; k tomuto názoru ji vede skutečnost, že právě zelené, červené a purpurové drahokamové desky inkrustací i kameny, jimiž jsou vyzdobeny kříže a svatozáře, jsou podstatnou součástí pašijového cyklu nástěnných obrazů: celkový efekt vyvolává hlubokou spoluúčast s Ježíšovým utrpením. Za podstatné považuji spolu s autorkou přítomnost relikvií umučení Páně a zobrazení nástrojů umučení - arma Christi a vůbec důraz na kříž jako nástroj Kristova ponížení a smrti a posléze i vítězství a oslavení.

Celý velmi zdařilý text Hany Šedinové pro mne míří k závěrečným stránkám vlastního výkladu (nemám teď na mysli samotný "Závěr" na str. 177-178), který klade poselství Svatováclavské kaple v její architektuře a výzdobě do souvislosti s dobovou spiritualitou. Některé její rysy byly právě v souvislosti s panovníkovou zbožností dosti zevrubně i výstižně popsány v dosavadní historiografii - Šedinová cituje Spěváčkovu i Seibtovu monografii i významný příspěvek F. Machilka, doporučila bych obrátit aspoň v seznamu literatury čtenářovu pozornost ke Kalistově knize o Karlově duchovní tváři a k nedávné publikaci U.-B. Hergemöllera "Cogor adversum te" (Warendorf 1999). V centru této spirituality stojí důraz na Kristovo lidství a na soucit s jeho utrpením; je ji možno chápat na jedné straně jako spontánní pokus o překonání chladného odstupu scholastické spekulace  a na druhé straně jako zvniternění zbožnosti důrazem na lásku k Ježíši - člověku (odtud také silný impuls k rozvoji mariánské úcty a k úctě eucharistické, o níž se autorka ostatně na str. 175 v samotném závěru zmiňuje) oproti bázni vůči trestajícímu Kristu - Bohu. Autorka v této souvislosti připomíná první výraznější projevy této polohy víry na počátku 14. století v Pasionálu abatyše Kunhuty, zmiňuje se dále o duchovní lyrice této doby, o úctě k trnové koruně (jež má i státně politický význam) nebo ke kopí, kterým byl na kříži proboden Ježíšův bok, o "imitatio Christi", která se jistém smyslu stala heslem doby a s níž se v jedné z jejích variant setkáme v přípravné fázi české reformace již právě v době Karla IV.