Stefan Hertmans (nar. 1951) je vlámský spisovatel, básník, esejista a dramatik. V českém překladu vyšly jeho romány Válka a terpentýn (Oorlog en terpentijn, č. 2020), Konvertitka (De bekeerlinge, č. 2021) a Vzestup (De opgang, č. 2024), tvořící pomyslnou trilogii. V těchto třech knihách doprovázíme spisovatele při pátrání po osudech skutečných postav. Z úlomků skládá mozaiku, která pak působením jeho představivosti ožívá.

iLiteratura: V roce 1979 jste koupil dům v Gentu. Dvacet let jste v tom domě žil a napsal zde několik knih. Román Vzestup však vznikl o mnoho let později. V Belgii byl vydán až v roce 2020. Co vás přimělo zpracovat příběh bývalých obyvatel tohoto domu?
Stefan Hertmans: Samozřejmě se ke mně doneslo, že bydlím v domě bývalého esesáka. V té době mě to ale nezajímalo. Učil jsem na akademii výtvarných umění a bylo to dávno předtím, než jsem začal pracovat na Válce a terpentýnu, románu o mém dědečkovi, který se odehrává za první světové války. Můj postoj se změnil, až když se mi do rukou dostala kniha Zoon van een ‘foute’ Vlaming (Syn „špatného“ Vláma, v knize Vzestup se slovo překládá jako „pomýlený“, pozn. iLiteratura). Její autor Adriaan Verhulst mě kdysi učil na univerzitě. V knize píše: „V domě, kde jsme za války s otcem žili, dnes bydlí…“ a mé jméno. V tu chvíli jsem pochopil, že před tím neuteču, že se musím dozvědět víc. Adriaan krátce nato zemřel, a tak jsem kontaktoval jeho dvě sestry, Lettu a Suzy. Po setkání s nimi jsem si uvědomil, že to není jen příběh esesáka Willema Verhulsta, ale celé rodiny. Rodiny, která kdysi žila v mém domě. A tehdy jsem dostal chuť o tom napsat. 

iLiteratura: Vycházíte z mnoha ústních a písemných svědectví, také cestujete na místa, kde postavy něco zažily. Proč volíte tento postup?
Stefan Hertmans: Dává mi určitou svobodu. Nechávám akademika v sobě, aby vedl výzkum. Zároveň o svém pátrání píšu, čímž sám sebe jakožto vypravěče zviditelňuji. Nestavím se však do role vypravěče vševědoucího, proto své romány neoznačuji za historické, ale historizující. Tento postup mi umožňuje skloubit vlastní představivost s tím, co jsem vypátral. Někdy to ale může být dost náročné. Knihu jsem čtyřikrát přepisoval, než jsem našel ten správný tón.

iLiteratura: Když jste román začal psát, věděl jste, kam vás pátrání zavede?
Stefan Hertmans: Vůbec ne. Zkrátka jsem chtěl vědět, jak to bylo. Jaký byl Willem Verhulst mizera, jsem zjistil až v archivu. Jako první jsem otevřel jeho soudní spisy. Adriaan Verhulst, významný historik a význačná osobnost vlámského kulturního hnutí, se do otcova spisu neodvážil podívat. Sám nevím, co bych dělal na Adriaanově místě, a snažil jsem se nesoudit ho příliš přísně. Jeho kolegové se do něj však za tento nedostatek odvahy pustili zcela nemilosrdně. Myslím, že napsat zmíněnou knihu pro něj bylo velmi bolestivé. Celý život totiž skrýval, že jeho otec byl nacista.

iLiteratura: Jaký vliv měla na Adriaana jeho matka Mientje?
Stefan Hertmans: Celý příběh je vepsaný už v titulu knihy Zoon van een »foute« Vlaming. Vlámové kolaboranty s německými okupanty označují jako zwart – černé, zatímco Adriaan použil nizozemský termín: fout – doslova chybný či špatný. Toto nizozemské slovo v takzvaných německých uvozovkách na přebalu vlámské knihy ihned upoutalo mou pozornost. Později jsem pochopil, že ho použil pod vlivem své matky, Nizozemky Mientje. Tím názvem Adriaan ukazuje, že je sice synem špatného Vláma, ale také synem Mientje. Jeho sestry ostatně reagovaly knihou Dochters van een fantastische moeder (Dcery fantastické matky).

iLiteratura: Deníky Mientje dokládají, že byla pravým opakem svého manžela. Byla to věrná, bohabojná a pacifistická žena. Není hlavní postavou románu právě ona? 
Stefan Hertmans: Ano. Willem ve mně vzbuzoval odpor a jen díky ní jsem se k němu mohl přiblížit. Mientje také ztělesňuje mé vlastní morální pobouření, které jsem nechtěl vyjádřit jako vypravěč, abych zůstal nezaujatý. Spisovatel by neměl moralizovat. Historik rozkrývá fakta, ale spisovatel by měl rozkrývat pocity.

iLiteratura: Jak se členové rodiny tvářili na to, že z jejich příběhu vznikne román?
Stefan Hertmans: Měli samozřejmě strach. Obzvlášť těžké to bylo pro vnoučata, protože Willem byl úžasný dědeček. Starší dcera Letta mi jednou řekla, že kdyby do místnosti vešel její otec, hned by mi byl sympatický. Byl to charismatický člověk a taky svůdník. A v tom právě tkví ta záhada. Willem je rozporuplná postava. Má v sobě zlo i dobro. Letta mě při mém pátrání celou dobu doprovázela. Když ale kniha vyšla a ona v novinách vedle první recenze uviděla fotku svých rodičů, byla to pro ni obrovská rána. Na mou otázku, co cítí, mi řekla: „Děkuji ti, Stefane, teď mohu zemřít s klidným svědomím. Teď už vím, že můj otec byl darebák.“

iLiteratura: Váhal jste někdy v pátrání pokračovat?
Stefan Hertmans: Ve chvíli, kdy jsem v archivu zjistil, co všechno měl Willem na svědomí. Pomyslel jsem na jeho rodinu a říkal jsem si, že jestli ji chci ušetřit trápení, měl bych všeho nechat. Věděl jsem však, že když budu pokračovat, prokážu tím službu své zemi.

iLiteratura: Willem během války s rostoucí pílí zapisoval další a další jména na seznamy pro nacisty. Kolik lidí bylo kvůli jeho přičinlivosti deportováno do koncentračních táborů?
Stefan Hertmans: Byl to kancelářský zločinec vyzbrojený tužkou. Jeden Žid, pak další a ještě jeden. Z pěti set Židů žijících před válkou v Gentu jich měl na svědomí více než polovinu.

iLiteratura: Willem byl od dětství na jedno oko slepý, což během svého uvěznění po válce komentuje: „(…) to, co jsem vidět měl, jsem neviděl, ale taky jsem toho viděl hodně, co bych býval radši neviděl vůbec, a dělat, jako bych nic neviděl, se mi později ještě mnohokrát vyplatilo a těžko jsem se to odnaučoval.“ (Vzestup, s. 16) Taková sebereflexe je u Willema ojedinělá. O čem svědčí?
Stefan Hertmans: Já v tom vidím cynismus. Willem byl velmi zahořklý. Měl pocit, že ho zločinný belgický stát trestá za idealismus. Nalhával si to celý život. Zlo umí být velice všední a obyčejné. Willem byl jednoduše člověk zahleděný sám do sebe. Toužil po tom být důležitý a nijak zvlášť se nad sebou nezamýšlel. Vůbec se nepoučil.

iLiteratura: Co Willemovu zahořklost způsobilo?
Stefan Hertmans: On sám jako bod zlomu označuje zkušenost z mládí, kdy mu „frankofonní měšťák“ strhl z kabátu kokardu s vlámským lvem. K pochopení vlámských nacionalistů je nutné si uvědomit, že ze strany státu zažili mnoho ústrků. Vlámové představují většinu belgického obyvatelstva, a přesto bylo školství dlouhou dobu pouze ve francouzštině. Za první světové války byla vlámská kolaborace s Němci zejména kulturní, a tak byla v roce 1916 založena první vlámská univerzita. Belgické úřady však později nechaly všechny vyučující zatknout. Jediným úředním jazykem v Belgii byla tehdy francouzština. Vlámové se postupně radikalizovali, až se ve 30. letech přidali k nacistům. Žádné vysvětlení nemůže zlehčit, co spáchal Willem. Nebyl však sám a podobná zahořklost se v dnešní době projevuje například popularitou extrémní pravice, konkrétně strany Vlaams Belang, která si skvěle rozumí třeba se stranou Marine Le Pen, s Alternativou pro Německo atd.

iLiteratura: Jak knihu Vzestup přijali ti, kterým sype sůl do rány?
Stefan Hertmans: Některé rodiny si stále nalhávají, že kolaborace byla projevem vlasteneckého idealismu. Po vydání knihy mi volala jedna chiruržka. Byla zděšená, že jsem se zmínil o jejím tatínkovi, když ten přitom nic neprovedl. Řekl jsem, že její otec byl přece nacista, ale ona to kategoricky odmítala. Nakonec prohlásila, že jediné, co tatínek udělal, bylo, že se pokusil prodat Belgické Kongo nacistům, ale jinak že byl nevinný. Vidíte, jak i velice inteligentní lidé některé pravdy vytěsnili.

iLiteratura: Setkal jste se s projevy nenávisti?
Stefan Hertmans: Také se mi to jednou stalo. V televizním pořadu s vysokou sledovaností jsme v debatě zmínili tehdejšího starostu Antverp. V románu jsem uvedl, že tento politik v mládí sepsal text oslavující horlivou nacistku a Willemovu milenku Griet Latomme. Večer mi přišla zpráva: „Ve skutečnosti jste darebák vy, když tohle vytahujete. Chcete jen udělat radost svým židáckým kamarádíčkům." Tahle zpráva z nejhlubších bažin společnosti mě šokovala.

iLiteratura: Je Vzestup určitým varováním?
Stefan Hertmans: Rozhodně. Jak napsal Alessandro Baricco ve své sbírce esejů I barbari (Barbaři): „Vidíte, jak to zvíře běží stále stejně?“ Extrémní pravice dokáže svést mnoho mladých lidí. Ve 30. letech byl nacismus sexy. Byl to styl oblékání, účesů… Lidé se nechali zaslepit. Willemovskou povrchnost a narcisismus vidím u dnešní mládeže. Léta jsem učil na vysoké škole a myslím, že zatímco vyučující zastávají názory pokrokové zelené levice, asi třetina mladých volí extrémní pravici. Můj dědeček říkával, že co tři generace začínáme nanovo, protože už nejsou dědečkové, kteří by připomínali, jaké peklo je násilí a nenávist. Zapomínáme. Je to přesně jako v té písničce od Stinga History Will Teach Us Nothing – minulost nás nepoučí.

iLiteratura: Téměř celá rodina Verhulstových psala deníky, dopisy nebo paměti. O čem svědčí tato potřeba zaznamenávat minulost? Je to určitá zpověď?
Stefan Hertmans: To mě také napadlo. Je opravdu neobvyklé, aby téměř všichni členové rodiny psali. Považuji to především za známku vzdělanosti a kalvinistický vliv Mientje. Pro kalvinisty je logos ještě důležitější než pro katolíky, ti mají spíš tendenci vytěsňovat nebo se vyzpovídat a zapomenout. Kalvinisti nezapomínají, snaží se záležitosti vyjasnit, přijmout vlastní vinu a morální zodpovědnost za ni.

iLiteratura: Jakou roli ve vašem díle hraje náboženství?
Stefan Hertmans: O tom bychom mohli mluvit dlouhé hodiny. Pokusím se objasnit svou situaci. Moji rodiče byli katolíci velmi tolerantní, otevření a citliví. Ve škole jsem poznal všechny ty přísné kněze, kteří nám nakládali na ramena pocit viny. Od křesťanské víry jsem se osvobodil na univerzitě, když jsem začal číst Nietzscheho, Schopenhauera, Hegela, Darwina a další. Pochopil jsem, že náboženství je volba, již nelze vědecky nebo racionálně podložit. Zároveň jsem si uvědomil, že náboženství musím respektovat a nikdy nesmím přestat obdivovat ohromné křesťanské kulturní dědictví. Můj postoj tedy není jednoznačný. Sám o sobě říkám, že jsem postkatolík. Nikdy proto nebudu zcela svobodný. Ateisté s jistotou tvrdí, že Bůh neexistuje. Věřící zase s jistotou tvrdí, že Bůh existuje. Z filozofického hlediska je to debata o jistotě, jenže jistota neexistuje. Z toho důvodu se do této debaty nechci zapojovat. Zůstávám otevřený. Ať si každý vybere sám. Je to subjektivní otázka, která nemá nic společného s církví. Mnoho lidí nosí Boha ve svém nitru. Ovšem obhájit jediného Boha se mi zdá nemožné, protože ve světě panuje příliš mnoho utrpení. Nenacházím odpovědi. Dívám se na náboženství zvenčí a vidím, že náboženská morálka a etika dokáže lidi povznést.

iLiteratura: Vaše fascinace náboženstvím je společným rysem tří dílů předem nezamýšlené trilogie: Válka a terpentýn, Konvertitka a Vzestup. Je náboženství jejím hlavním pojítkem?
Stefan Hertmans: Ve Válce a terpentýnu mému dědečkovi katolická víra pomáhá důstojně překonávat všechny těžkosti. V Konvertitce jsem načrtl krizi tří náboženství před tisíci lety. Mladá křesťanka konvertuje k židovské víře. Plaví se přes Středozemní moře do Egypta, tam se setkává s Fátimovci, velmi tolerantními muslimy, kteří žijí s židy v míru. V té době byli fundamentalisté křižáci. Pro mě je zásadní otázkou: do jaké míry probouzí náboženství v lidech to dobré, a do jaké míry je stahuje do fanatismu. Celý život jsem přednášel o křesťanském malířství nebo o Bachově hudbě a vím, že náboženství je jedním z hlavních pilířů naší civilizace. Vidím rozporuplnost náboženství, nese s sebou dobro, ale i nebezpečí. Ve Vzestupu čerpá Mientje sílu ze své protestantské víry.

iLiteratura: Náboženství Mientje povznáší, zatímco Willem upadá do ideologie. Co vám vnuklo název románu Vzestup?
Stefan Hertmans: Rozhodl jsem se román strukturovat prohlídkou onoho domu, kterým vypravěč před koupí prochází spolu s notářem od sklepa až do podkroví. Je to taková dantovská ironie. Dante ve své Božské komedii projde peklem i očistcem a v ráji najde Boha. V podkroví Vzestupu vypravěč nenajde nic, jen hrstku prachu, který zbyl z Hitlerovy busty. Na svou otázku, proč je na světě zlo, nenacházím odpovědi. Na střechu domu se snáší holubice, anděl v utajení.