Přestože Akutagawa Rjúnosuke (1892–1927) patří k japonským spisovatelům z největších a jeho jméno zdobí prestižní japonskou literární cenu, většina jeho tvorby bohužel českým čtenářům stále zůstává úplně neznámá. Je to škoda – právě tento autor totiž patří k překladatelsky vděčným. Akutagawovu překladateli nehrozí žádné běhy na dlouhé tratě mnohastránkových románů, naopak si může v podstatě po libosti vybírat mezi cca 150ti vydanými povídkami, hrát si s jejich osobitými styly a vybrušovat jejich překlady k dokonalosti, zrovna tak, jak to dělal i sám autor při psaní originálů, a v neposlední řadě si pak užít i něco málo z radostí dávných sestavovatelů japonských básnických sbírek, když vybírá a volí, které prózy a v jakém pořadí do chystaného výboru zařadit – podobné umění kompilací a řazení hrálo ostatně v japonské literární tradici vždy značnou úlohu.

Čas od času se podobný překladatel - nadšenec přece jen najde, a právě letošní rok se v tomto smyslu vydařil: „našel se“ Jan Levora, který svým výborem Tělo ženy dokázal po více než půlstaletém „monopolu“ Vlasty Hilské (její výbor Obraz pekla shodou okolností nedávno nově vydalo nakladatelství Argo) zdárně otevřít Akutagawovým povídkám novou cestu mezi české čtenáře. Dlužno říci, že vytvořil výbor dobře promyšlený, který na dosavadní práci Hilské výborně navazuje a doplňuje ji.

Podobně jako kdysi Hilská podává i Levora v deseti vybraných povídkách průřez třinácti lety Akutagawovy literární kariéry. Na rozdíl od ní (první česká překladatelka Akutagawy sáhla po „nejvyhlášenějších“ povídkách - většinou inspirovaných starými příběhy z doby Heian) však volí odlišnou strategii a zaměřuje se na Akutagawu ve druhé polovině jeho dráhy, Akutagawu „současnějšího“ a jaksi „civilnějšího“. Levorův výběr zahrnuje povídky, jejichž děj sahá do minulosti nejvýše k době počátku moderního Japonska v éře Meidži (v japonské klasifikaci Akutagawova díla tzv. kaikamono) – tím je výrazně snížen výskyt vyloženě exotických reálií a dílo je celkově mnohem blíž dnešnímu českému čtenáři (kdo by například řekl, že se právě u Akutagawy a v r.1923 setkáme s tak současně působícím motivem baseballové pálky? (Snížek)).

Tematicky povídky výboru poměrně bez problémů zapadají do dvou neoddělitelných kategorií, pro Akutagawovu tvorbu typických. Jednu tvoří četné meditace na téma omezenosti lidského charakteru s jeho destruktivními ale nepotlačitelnými sobeckými stránkami (zde se často shledává vliv Akutagawova velkého literárního vzoru, Nacume Sósekiho), do druhé spadají úvahy o umění (pro Akutagawu velmi vážně braná životní cesta za prostředky, které toto sobectví překonávají). V deseti chronologicky seřazených „kapitolách“ povídek Levorova výboru máme možnost sledovat náročný Akutagawův spisovatelský zápas od počátečního období, ještě nabitého fantastickými prvky (Tělo ženy, Kouzlo magie) přes pro autora zlomovou krušnou dobu počátku 20. let (Snížek, A-ba-ba-ba-ba), až po poslední léta před dlouho plánovanou sebevraždou (Carmen), ve kterých Akutagawa nakonec fantastické motivy opouští a stále víc se přiklání k vlastnímu unikajícímu životu a k „autobiografickému stylu“ japonských „já-románů“ šišósecu.

Hodnocení Levorova překladatelského počinu nemůže být úplné bez zmínky o vlastním provedení překladu. Ten je brilantně vyveden v současné, živé řeči a zprostředkovává čtenářům finesy originálních povídek, aniž by přitom výsledek jakkoli tratil na čtivosti. I díky tomuto čtenářskému požitku je Tělo ženy překladem na svém místě – knihou jaké čteme ne z odborného zájmu o japonskou literaturu, ale i proto, že se nám, mimo jiné, docela jednoduše líbí.