Románová prvotina třiapadesátiletého sázavského zubaře si na svá bedra naložila nelehký úkol – být sondou do života v Čechách v období od normalizačních sedmdesátých let do dnů dnešních. Žel bohu však zůstalo pouze u té ambice.

Bezesporu kompozičně nadaný Leoš Šedo si pro svůj příběh vybral hned tři hlavní hrdiny - tři vypravěče - kamarády ze studií Miloše, Ladislava a Janka, kteří se stali zubaři, i když jimi vlastně nikdy být nechtěli, a jejichž očima bychom měli děj střídavě sledovat. Předpokládáme tedy, že příběh bude (pochopitelně krom jiného) zajímavý touto rozdílností jednotlivých pohledů. Použitý narativní princip se však knize místo toho, aby jí ozvláštnil, stává osudným, neboť všechny tři postavy díky své přílišně plochosti splývají v postavu jednu. Ani jeden ze zmíněné trojice není nijak hlouběji charakterizován, nemá žádný typický rys, motiv, jenž by ho odlišoval od jeho kolegů. Čtenář se tak musí často spolehnout pouze na názvy jednotlivých kapitol, u nichž je vždy uvedeno, který z vysokoškolských studentů a později pánů ve středních letech v bílém plášti se zubařskou vrtačkou převezme opratě vyprávění. Kdyby tak místo tří stomatologů příběhem provázel pouze jeden, sotva by byl poznat rozdíl.

Samotný děj sice ubíhá v rychlém tempu a autorovi nelze nepřiznat schopnost znovu a znovu příběh rozvíjet a fabulovat až do omrzení (Šedo možná nevědomky použil tolik materiálu, že by z toho jiný autor dokázal udělat knih hned několik), ale i zde narážíme na podobný kámen úrazu jako v případě postav. A totiž na to, že i přes tematickou rozmanitost jednotlivých kapitol, jichž je opravdu požehnaně, autor situace, ač z perspektivy přímého účastníka dění, jen skoro až nezúčastněně zaznamenává. Navíc ve zkratce, jako by se sám nechal unést příběhem, jehož je tvůrcem, a rozhodl se toho povědět co nejvíce, což bývá často na úkor kvality. V knize se tak objevují dějová schémata, která v čtenáři vyvolávají neodbytný pocit, že se s nimi při svých literárních toulkách setkal tolikrát, až to už přestal počítat.

V době studií jsou tedy naši hrdinové pilnými učedníky řemesla zubařského, ale zároveň se ještě stíhají hezky mládežnicky bavit. Co by to navíc bylo za vysokoškoláky, kdyby alespoň trochu nerebelovali. V zaměstnání je to potom nadřízený, kdo si nevidí na špičku vlastního nosu, a po listopadu 89´ se našim třem stomatologům pochopitelně z náhle nabyté svobody hlava nezatočí a i v éře volného podnikání jim svědomí zůstává čisté...

Šedo sice dramatickou situaci dokáže dobře nastínit, ale protože, pravděpodobně hnán pocitem, že času je málo a je toho ještě tolik, co by mělo zaznít, hned přeskakuje k jinému obrazu s jiným tématem, nevytěží nic než čtenářovy rozpaky. Ať už se jedná o smrt dcery, která rodiče pohne pouze ke krátkému konstatování o tom, že se s ní po pár letech vyrovnali, nebo Milošův vstup do KSČ. Jelikož však autor své hrdiny padnout nenechá, má se jaksi za to, že zmiňovaný konvertoval kvůli zkvalitnění podmínek na pracovišti (pro pacienta přeci první poslední), a zbylí kamarádi mu to ani moc nevyčítají. Janek má sice sám problémy se státním aparátem a je takovým „polodisidentem“, přesto čin svého blízkého přítele „odbude“ pouze tím, že o něm zpraví Ladislava, a dál už se to nijak neřeší. Ostatně ani Miloš sám žádné velké morální dilema neprožívá, krom toho, že se cítí nepříjemně, když na Letenské pláni řeční Václav Havel a on v kapse náhodou nahmatá stranickou legitimaci.

Z celkové nevýraznosti jak příběhu samotného, tak i autorského jazyka vybočují občasné extatické výlety do říše hudby, jež jsou také nejsilnějšími momenty celé knihy. V nich je Šedovo rychlé tempo vyprávění příhodné a naznačuje, že potenciál k tomu, aby autor překonal svůj debut (právě tomu, že se jedná o prvotinu, lze také přisoudit občasné stylistické chyby), rozhodně má. S trochou trpělivosti určitě.