Počet přeložených historických románů zasazených do antiky se už vyrovnává počtu kuchařek na pultech velkých knihkupectví. Kuchařky se kupují, ale co tyhle historické romány? Občas je vidíme povalovat se za sníženou cenu v Levných knihách, ale současně v době, kdy literatura málokoho zajímá, najdeme překvapivě recenzi na ně i v denním tisku. A recenzenti odhalili: i do těchto historických románů vstoupila tvrdá škola (Ivan Matějka, Hospodářské noviny – víkend 29.7.2003; Dana Packová, Lidové noviny 23. 9. 2005). Jejich hrdinové, ať už se jmenují Decius Metellus, Gordianus, Didius Falco nebo Marcus Corvinus, ať už si říkají, co chtějí, jsou všichni více méně stejní. Takové soukromé očko, informátor nebo státní úředník je vždycky obyčejný člověk, který se obtížně uživí, nic nedostane zadarmo, jeden den dostane nakládačku, druhý den se otřepe a vrhá se do dalšího boje. Zkrátka takový Phil Marlowe oblečený do tógy, ale častěji do špinavé tuniky. Je to hrdina, který si žádá naši pozornost, stejně tak jako postmoderní křížení historického románu s detektivkou či thrillerem. Tím nechci říci, že dříve takový bastard neexistoval. N. S. Hurt, který uvádí pochopitelně jen anglicky psané tituly, počítá mezi Ancient World Mysteries knihy Death Comes as the End Agaty Christie (1945), Meet Me at Philippi Charlese Connella (1948). Ale nemusíme chodit tak daleko: Neffovi Lidé v tógách byli poprvé vydáni už r. 1934 a je to román, který by mohl být na prvním místě v nějakém světovém top ten, kdyby nebyl česky…

Mohutná vlna historických detektivek se však přesto valí především od devadesátých let. Sledujme Pekařku z Lýdie, „nejčerstvější“ z nich, která už ovšem vyšla v Británii v r. 1998. Její autor David Wishart vystudoval klasickou filologii na univerzitě v Edinburgu, je tedy peritus rebus. V češtině vyšly už jeho romány Vergilius, Ovidius, Nero a Germanicus. V jeho případě nemá smys zabývat se prameny. Zná je, a jestliže se od nich odchyluje, ví proč. V Pekařce z Lýdie navíc nehraje kupodivu zasazení do 1. stol. n. l. velkou roli. Kdyby nebylo seznamu postav, v němž je Felix označen za propuštěnce Gaia Caesara (Caliguly), asi by nás nic nenutilo identifikovat nevystupujícího „prince Gaia“ jako historickou postavu. Markus Corvinus je prostě Říman v Athénách. Umí dost dobře řecky, ale přesto kvituje s povděkem, když s ním někdo promluví latinsky. Jeho znalost řečtiny se stále obohacuje kontakty s athénskou spodinou i s papouškem Nestorem, kterého jeho předešlý majitel naučil řadu dobrých oplzlých výroků. Markus nepatří ke smetánce, ale nežije si nejhůře – má ženu Perillu, která příjemně tráví čas v Athénách především čtením, kuchaře a sluhu. Jeho nevlastní otec jej pověří složitou operací. Má od překupníků koupit vzácnou (a zlatou) sochu Pekařky, kterou podle Hérodota daroval Krésus delfské věštírně. A to je také jediný „historický“ bod, od něhož se děj odvíjí: Pausanias o soše nic neví a Wisharta zajímá, kam se poděla. Pokusy o uzavření koupě sochy se zvrtnou, cestu poznačí pár mrtvol – a nakonec se poněkud chaotická zápletka vysvětlí, i když Markus projeví poměrně velkou nedovtipnost ("Jak jsem mohl být takový idiot?", říká si často). Markus se vůbec vyjadřuje necenzurovaně, na každou situaci reaguje obligátním "Do prdele" mezi jeho citoslovce nepatří, pravda, "vole", ale "kurva" (copak to asi anglicky říká?), což poněkud kontrastuje v překladu s lehce archaickým "již" na jedné straně a s výkřiky typu "Jupitere největší a nejlepší", "Jupitere na kolečkách", "Jupitere na laně", "Priape na chůdách", "U Junoniných kalhotek" (copak to asi anglicky říká??) na straně druhé.

To nás přivádí k autorovu stylu. Recenzentku knihy právem popudilo, že si překladatel nelámal hlavu s přepisem antických jmen a že "se tu měří v yardech a stopách a urození Římané jsou zkrátka lordi". Směšuje ovšem dvě různé věci. Užití anglických výrazů je záměrné. Autor ironizuje obligátní tendenci k přeplňování historické fikce dobovými reáliemi, která nadto dnes už potřebují vysvětlení pod čarou. Sděluje to roztomile: Markus se chytá za hlavu, když jeho otčím používá pro něho komplikovaných výrazů jako terminus ante quem a terminus post quem, posmívá se veliteli, který úřednicky přesně vypočítává datum ("Třetího Munychionu zmizel Melanthus, Corvine. A dva dny před koncem Elaphebolionu je pět dnů před tím. Třicátého března…"). Sám použije, pokud jsem dobře četla, jen jednou výrazu, který je pro čtenáře nesrozumitelný ("Stane se euergetem"), a taky jej v zápětí vysvětlí. Bohužel překlad je natolik nekvalitní, že tuto subtilní hru vždy neodhalíme: jezdí hrdina opravdu kočárem se závěsem na okénku, leží hrdinové opravdu na gauči? Trochu o tom pochybuji, a to nejen proto, že je tu někdo šedý jako smrt. Be as pale as death? Občas by pomohlo přeložit si zpátky do angličtiny. Při absurdním ponechání anglického přepisu jmen si asi neporadí ani čtenář se slušnou znalostí řecké mythologie, takže mu třeba ujde, že obrovský vyhazovač v bordelu, Antaeus, je ve skutečnosti Antaios. Ostatně u jména Afroditina lasturka se taky moc nepodařil dvojsmysl… Horší je, že za své tím bere topografie Athén (Theoprastova zahrada, Olypeion, Melitideská brána, vůbec nejlepší je, když Markus zamířil Panathenaiou ke Skále) i topografie antického světa. Tím se čtenáři bere příležitost vytvořit na půdorysu Athén svébytný svět detektivky. Občas je čtenáři ubohého autora skutečně líto. Až to stojí za ocitování:

Alexis zvedl usušený fík. „Tak dělej Nestore,“ řekl. „ Zpívej, bohyně, zlobo…“
Zašklebil jsem se. Homér! Jupitere! To jsem musel vidět.
Černé oko se zafixovalo na fík a zobák sebou zlomyslně zaškubal.
„Zpívej, bohyně, zlobo…“ zkusil znovu Alexis. „No tak, ty plesnivý kuse kočičího žrádla.“
Nestor zvedl pařát a natáhl se po fíku, ale Alexis ucukl. Přes tvář papouška se přelila vlna nelíčeného zhnusení, pařát poklesl a zobák se otevřel…
„Zpívej, bohyně, zlobo Peleova syna Achilla.“

David Wishart píše jistě zcela průměrné, snad i podprůměrné romány. Je zajímavé, že po románech nasycených historií přešel v této detektivce vlastně na neutrální pole. Už mu nejde o evokaci, nebo dokonce archeologickou rekonstrukci historických detailů, rekonstrukci dobových reálií, a to na pozadí doložených, pokud možno všeobecně známých událostí. Odtud je už jen krok k televizním seriálům, v nichž vystupuje odvážná amazonka Xena nebo neporazitelný Herkules…