Identita centra a periferie v románu o bludných duších
Symbolický příběh o národnostních i politických proměnách zemí bývalé Jugoslávie v období 90. let lemuje fotbalové utkání Slovinsko–Jugoslávie.
Nedávný veletrh Svět knihy se stal jakýmsi vyvrcholením loňské sezóny slovinské literatury u nás. Díky iniciativě slovinského vydavatelství Študentska založba, které „své“ autory často vysílá na spanilé jízdy do různých zemí, a vstřícnosti českého nakladatelství Větrné mlýny mohl vyjít hned několik zajímavých knižních překladů slovinských autorů. Je třeba zdůraznit, že zčásti jde o autory tzv. mladší, tedy zdaleka ještě ne zcela „samozřejmé“, „dotvořené“. Jednou z takových osobností je i prozaik a překladatel Andrej E. Skubic (nar. 1967), který si získal značnou pozornost domácí kritiky (kladnou i zamítavou) a stejně tak čtenářské veřejnosti. Debutoval románem Hořký med (1999), za nějž získal cenu Kresnik, prestižní domácí cenu za nejlepší román roku. V překladu Petra Mainuše se letos u nás objevil jeho druhý román Fužinské blues (orig. 2001), za nějž byl na tentýž Kresnik nominován.
Obě prózy spojuje typologie postav a charakteristický jazyk. Skubic výrazně posouvá výrazové schopnosti svého rodného literárního jazyka a reflektuje jimi specifický sociální status svých postav. Jde často o lidi z okraje společnosti, přistěhovalce z jihu bývalé Jugoslávie (čefury), případně lidi, již jsou taktéž do značné míry vyloučeni z průměru – intelektuálové, zde postava univerzitní profesorky.
Již proto byl také překlad do češtiny nesmírně obtížný. Čeština nemá jazykové zdroje, které přímo náležejí sociální skupině a charakterizují ji. Rovněž se v ní vliv angličtiny neodráží zdaleka v tak velké míře jako ve slovinštině (snad i díky tomu, že české televize drtivou většinu přejatých pořadů dabuje, zatímco slovinské televizní stanice dávají přednost titulkování). Překladatel tudíž musel přihlédnout k nekompatibilnosti obou jazykových systémů. Zvolil řešení neobvyklé: za výchozí zvolil mluvený jazyk Brna s jeho substandardní slovní zásobou i morfologií. Právě příznak místopisné lokalizace je ten bod navíc, který do textu románu s překladem přibyl. Některé výrazy, které se vztahují k imigrantům z jižních oblastní Balkánu, ponechal beze změny s vysvětlivkou pod čárou (např. již zmíněný čefur). Právě z tohoto hlediska by román stál za hlubší analýzu a srovnání např. se slavnou Jerofejevovou novelou Moskva Petušky zpáteční apod.
Příběh je vyprávěn střídavě několika postavami, každá z nich je svým jazykovým projevem nezaměnitelně charakterizována. Vedle již zmíněných substandardních variant spisovného jazyka Skubic sáhne i po nezvyklé variantě s hyperkorektními chybami u postavy univerzitní profesorky němčiny, kterou její projev nemálo dehonestuje a paroduje její úsilí o akurátnost, chování hodné jejího zaměstnání, které je však v rozporu s jejím přesvědčením. Vyznívá pak jako prázdná, přehrávající loutka.
Časově je děj vymezen dnem, kdy se na mistrovství Evropy ve fotbale střela družstva Slovinska a Jugoslávie – pro obě strany prestižní utkání. Postavy se rozhodují, komu budou fandit – bývalé nebo současné vlasti. Prozrazují tak nejen deklarativně, ke které identitě se spíše hlásí, ale také výmluvně dokládají svůj vztah k ní. Zazní tu tak leccos symbolického o národnostních i politických proměnách zemí bývalé Jugoslávie v období 90. let. Způsob, jakým nová vlast imigranty přijala, jaké si našli v její společnosti místo, jakou společenskou prestiž jejich postavení má a pochopitelně s jakými předsudky se setkávají. Možná překvapí navenek jakoby odlehčený tón vyprávění, ale jejich nevázanost na pravidla společnosti – zdá se – pramení z jejich vytěsnění mimo její řádné dimenze – jako by právě tento šedý prostor na pomezí zákona bylo to jediné, co jim bylo nabídnuto a co jim zbývá. Postavy nečelí drtivému přímému tlaku většinové společnosti, spíš si chtějí užít, a tak proplouvají.
Další problém, který Skubic otevírá, je nedotknutelnost hodnot posvátných národu. Slovinské kulturní povědomí je na tyto věci citlivější než české. Poohlédneme-li se dějinami slovinské literatury zejména 20. století, narazíme velmi často na případy cenzury či autocenzury právě z těchto důvodů nebo naopak záměrné strefování se do těchto hodnot a jejich zesměšňování. Tento fenomén by vůbec vyžadoval hlubší kulturologické bádání. Už proto, že české povědomí celou tuto věc vůbec za svůj problém nepovažuje, a to minimálně od let ohrožení českého národa v době II. republiky a okupace. Proto nebude číst český čtenář narážky (např. s. 202 a 203) za tolik rouhavé a obrazoborecké jako čtenář slovinský.
Román jako celek pak představuje pokus o zajímavé překladatelské řešení a zároveň moderní, svižně napsaný text s řadou otázek po způsobu soužití lidí, modu vivendi společnosti se svou vlastní periferií.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.