Kniha Osmi povjerenik byla jedním z největších hitů loňského roku na chorvatském trhu, autor za ní dostal všechny důležité literární ceny. Podívejme se nyní na tento román trochu podrobněji.

Začátek je velmi slibný, hlavní postava Siniša Mesnjak je mladý ambiciózní a zatím úspěšný politik, který umí dobře pracovat především s mladými. Ve straně se s ním do budoucna počítá možná i na předsednický post. Naneštěstí do jeho slibné kariéry zasáhne skandál s fotografiemi v novinách, na nichž je Siniša zachycen s „lehkou děvou“ ve velmi choulostivé situaci (cynický Čech si ovšem po zkušenostech s našimi politiky řekne „No a co?“). V Chorvatsku, alespoň podle Baretiće, je toto důvod, aby vedení strany Sinišu raději na chvíli „uklidilo“, než se vody veřejného mínění uklidní. Po schůzce s předsedou strany (a zároveň premiérem) se Siniša dozví, že bude muset se speciálním pověřením vyrazit na jeden malý ostrov, asi tak na půl roku. Sinišovi tedy nic jiného nezbývá, sbalí se, rozloučí s přítelkyní a vyrazí…

Počátek mise je místy až magický, Siniša uvidí několik znamení, která ho mají varovat před cestou na „tajuplný ostrov“. Siniša je ale chrabrý junák a ničeho se nebojí, plánuje, že svůj úkol – zřídit na ostrově samosprávu a zorganizovat volby do místního zastupitelstva – bude mít tak za měsíc hotový. Trochu ho zarazí, že je už osmým pověřencem a o předchozích sedmi nejsou víceméně žádné zprávy, ale chápe, že na chvíli kvůli skandálu zmizet musí. Na ostrov Trečić (Třetník) dorazí samozřejmě za tmavé noci. O ostrově se po cestě již leccos dozví, žijí tam jen důchodci (bývalí australští emigranti, kteří se vrátili na stará kolena domů), není tam vodovod, kanalizace, signál pro mobilní telefony, elektrika… prostě téměř nic. Navíc se tu mluví velmi zvláštním dialektem. A do takovéto „díry“ přijíždí mladý politik z velkého města.

Příběh je docela vtipně rozehrán, vzbuzuje řadu očekávání – Co jsou zač lidé z ostrova? Kam zmizeli předchozí pověřenci? Řádí tam snad nějací ufoni či zombie? apod. Siniša se vrhne do práce, ale místní obyvatelstvo jeho aktivitu zcela ignoruje. Naštěstí hlavní hrdina bydlí u jediného mladšího ostrovana Tonina (stará se o svého otce na vozíku), jenž mu trpělivě objasňuje záhady ostrova. Ty ovšem příliš tajemné nejsou. Vesničanům dovážejí jídlo a další potřeby italští pašeráci na motorových člunech (v Itálii je patrně levněji než v Chorvatsku). Volby a politické strany nechtějí, protože jejich patron, chorvatský emigrant z Austrálie, který tam všem zařizoval práci, si to nepřeje. Proč nechtějí vodovod a kanalizaci, se už nedozvíme. Postupně vyjde najevo, že většina předchozích pověřenců na ostrov vůbec nedorazila a sedmý vyslanec se na něm rovnou zabydlel a splynul s místními. Siniša propadá lehce depresi, neboť má pocit, že bez splnění úkolu se vrátit nemůže. A děj se nám tu zastavuje… co s tím?

Pomůžeme si nějakým osvědčeným klišé. Takže: na ostrově také žije uprchlík z Bosny - Selim, který skrývá tajemnou pornoherečku Zehru. Údajně má na ni spadeno italská mafie (jak jinak). Zehra je posedlá sexem a chce to stále a dlouho (ex jugoslávská literární obsese číslo 1), kromě toho, že souloží se Selimem a „střihne“ si to i se Sinišou (který jinak samozřejmě miluje svou přítelkyni), uchvátí ji nejvíc až trochu prostoduchý Tonino, neboť je hodný a má extra velký penis (ex jugoslávská literární obsese číslo 2). Takže se více než polovina knihy odehrává střídavě u Selima a u Tonina, debatuje se o podstatě přátelství a lásky, o bodrých ostrovanech a špatné politice (chybí jen skleníkový efekt a problém hladovějící Afriky).

Tak to bychom měli 200 stran, teď to ještě nějak vtipně všechno ukončit. A nezapomenout na nějakou tu tragédii, vždyť život je tak složitý…Takže: Tonino si při záchvatu epilepsie ukousne jazyk a zemře. Julie… totiž Zehra je zdrcena, neboť konečně našla lásku svého života a ta jí (den před svatbou) zemřela. Umírá také jedna vesničanka, neboť se soužila daleko od své rodiny (která měla dost rozumu a zůstala v Austrálii), a tak to Siniša konečně vyřeší! Aby se ostrované již více nermoutili, musí mít pokrytí sítí některého z operátorů; jen když budou moci telefonovat, hned se jim uleví. A aby byl vysílač (BTS), musí být samospráva. Samospráva vznikne jen na základě voleb… Jelikož všichni z Trečiće si potřebuji zavolat, souhlasí s volbami a Sinišův úkol je splněn. Náhodou jede kolem na jachtě předseda a premiér v jedné osobě. Je to dobré, situace se uklidnila a Sinišu strana potřebuje do předčasných voleb. Také přítelkyně se vrátila ze Soulu a nemůže se svého „pověřence“ dočkat. Všichni šťastně odjíždějí do západu slunce…

A to už je naštěstí konec. Ten jsem si dovolil prozradit, neboť nečekám, že by tato kniha byla přeložena do češtiny. Největší chorvatská literární událost roku 2004 jen potvrdila smutný stav, ve kterém se chorvatská próza v posledních letech nalézá. Když už se nějaký nápad vyroní, je následně ubit sérií schémat a klišé. Ač je jazyk Osmého pověřence velmi zajímavý a aplikace složitého dialektu (směs angličtiny, italštiny a chorvatštiny) působí autenticky, prostoduchý a špatně uvěřitelný děj tyto jediné větší klady románu znehodnocuje. Snad tedy někdy příště…