Ve středu 4. května tohoto roku mělo české publikum čest zhlédnout premiéru hry izraelského spisovatele Jicchaka Bar-Josefa nazvanou Šimon. Monodrama, jež původně vyšlo v podobě povídky ve sbírce I ty se budeš mít v životě dobře (Gam lcha jihje tov beChajim, Tel Aviv, 1997) a jež autor posléze zdramatizoval, se v Izraeli setkalo s velkým úspěchem. Poprvé jej uvedlo jeruzalémské divadlo Chán. V českých vodách se úpravy textu a režie ujala Olga Strusková, hudby Jaromír Vogel a hlavního hrdinu, Šimona, ztělesnil Rudolf Pellar. V neposlední řadě je třeba jmenovat Jiřinu Šedinovou, která text, s citem sobě vlastním, z hebrejského originálu přeložila. Monodrama uvádí Lyra Pragensis, sdružení Kontinenty, Velvyslanectví státu Izrael v Praze a Bnai Brit Renaissance Praha.

Jicchak Bar-Josef, který se premiéry osobně účastnil, se narodil r. 1949 v Tel Avivu. Společně se svým bratrem, dramatikem Josefem Bar-Josefem, patří ke druhé generaci spisovatelského rodu Bar-Josefů. Otec Jehošua Bar-Josef (1912-1992) náležel totiž svého času mezi izraelskou spisovatelskou elitu. Český čtenář se vbrzku bude moci seznámit s novelou Dárek z lásky, ve které Jicchak Bar-Josef zachytil vlastní mládí, poměrně komplikovaný vztah k otci a láskyplné vzpomínky na matku.

Šimon lakýrník, jak se hlavní hrdina s pýchou představuje, je pětašedesátiletý vitální řemeslník, který doslova srší různými historkami, jež během svého života nasbíral. Kulisy příběhu představuje byt jakési paní, která si přála novou polituru na poděděný stůl. Šimon k ní přichází domů a během práce mu nepřetržitě jede pusa. Kromě úsměvných příběhů a rozmanitých příhod se posluchač postupně obeznamuje i se Šimonovým soukromým životem. Upovídaný Šimon nabízí neuvěřitelně barvitou mozaiku bodře podávaných vlastních strastí:

„…Ten profesor! Měla byste vidět, jak se zatvářil, když uslyšel, že chci dát kus svých plic na operaci svého malého vnoučka … Pane, řekl jsem mu, já jsem jako meloun na poli, zvenku špinavý od hlíny, zablácený a zaprášený, ale uvnitř červený a sladký, je mi pětašedesát a plíce mám jako šestnáctiletý, a když se mě zeptáte, jak je to možné, vysvětlím vám to vědecky, protože jsem taky hotový vědátor, to všecko proto, že celou dobu tolik mluvím, že moje plíce celý život cvičily. Odkud to mám, nikdo neví. Moje máma celý den ležela v posteli s očima do stropu. Z mého táty musel člověk slova páčit a vytahovat kleštěmi … Mně dával půlpiastr, abych chvíli mlčel … Jak slyším, že se mluví o nemocech, hned myslím na svého malého Ofira, který má nemocné plíce, a každý den mi říkají, že umře, jestli ho rychle nezachrání ta operace. Je taková operace, vynašel ji jeden lékař z Anglie a jeho metoda je transplantace částí plic od zdravých lidí, a to zachraňuje děti, co trpí tou nemocí, kterou nikdy neumím pojmenovat …“

českému posluchači tolik blízkého židovského humoru:

„… Jednou jeden přinesl domů malou opičku a žena mu říká Zbláznil ses, co budeme v bytě dělat s opicí, převrátí nám obývák naruby, roztrhá záclony. Muž jí říká Neměj starosti, to je vychovaná opice, klidně sedí v křesle, záclon se nedotkne, koberce netrhá. A kde bude ta opice spát? Jak to, kde bude spát, přece s námi v posteli. S námi v posteli, otřese se žena, a co ten zápach? No co, říká jí muž, když já s tvým zápachem žiju už třicet let, ona si taky zvykne. Legrace, co?“

a rozmanitého koloritu neustále se proměňující moderní izraelské společnosti:

„… V jednom domě si mě objednali, abych udělal polituru na dveřích a na jejich rámu, všecko z přírodního dřeva, a jak jsem je začal čistit, vidím tam napsáno G.N. A tu jsem si vzpomněl, že v jiném domě, kde jsem dělal polituru, jsem viděl na dveřích G.J. Bylo to ještě z doby, ode dveří ke dveřím chodili ti, co sbírali příspěvky. A takový výběrčí příspěvků napsal na dveře Gibt nischt, aby ten další věděl, že na tohohle lakomce nemá plýtvat časem, a Gibt jo na ty dveře, od kterých se dalo odnést několik piastrů. Tak to dřív bývalo.“

Ačkoli je celé monodrama uvedeno jako scénické čtení, je pravda, že to v první moment lehce zaskočí. Pan Pellar ovšem podává natolik strhující a přesvědčivý výkon, že i na toto nepodstatné, zhruba vteřinu trvající, vyrušení divák rychle zapomíná a nechává se vtáhnout do hry. Drobným rozporem ve výpravě je nesourodost Šimonova vybavení. V určitý moment totiž klade pod stůl originální, hebrejsky psané noviny, ale plechovky s lakem, které používá, mají názvy v češtině.

Přes tyto maličkosti je Bar-Josefovo monodrama svižným, rozpustile humorným i vážným textem, který nelze než vřele doporučit.