Básník, hudebník a výtvarník Alexej Lvovič Chvostěnko, neboli jednoduše Chvost čili česky Ocas, se narodil v roce 1940 ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu. Od dětství žil v Leningradu a od konce 50. let byl nedílnou součástí tamní neoficiální kultury, která na rozdíl od té moskevské doslova vřela spolkovým životem, neustálým organizováním nových uměleckých směrů a skupin. A tak v roce 1963 Chvost spolu s básníkem Anri Volochonským na březích Něvy založili literární směr Věrpa, což je podle slov zakladatele označení velmi domýšlivé múzy. Zpočátku tato múza byla jen malinkou kotvou, s jejíž pomocí se vytahovaly na moře velké koráby. Postupně její role rostla a Věrpa začala na moře vytahovat básnické koráby, na nichž by si nikdo kromě A. Ch. V. (společný pseudonym Chvostěnka a Volochonského) a spřízněných duší netroufl kamkoli plout – nejen proto, že to byly lodě převážející neoficiální, tedy v nemilost upadlé básníky, ale daleko spíš pro jejich „věrpiánskou“ poezii, plnou absurdity, která kupodivu neměla nic společného s beznadějí a bezvýchodností 20. století, ale naopak byla přímo dětsky radostná.

V polovině 60. let Chvostěnko vstupuje do jiné, podobně ironicky naladěné skupiny Chelenuktů. Jde o termín, který se podle členů skupiny píše s počátečním velkým písmenem a není možné ho jakkoli rozluštit, vlastně ani nesmí být luštěn. V ironickém manifestu skupiny stojí: „Tímto slavnostně oznamujeme, že jsme se pasovali na Chelenukty. Nikdo lepší než my neexistuje, vlastně vůbec nikdo neexistuje.“ V podstatě totéž už o padesát let dříve se stejným rozhořčeným přesvědčením prohlašovali futuristé, když hodlali svrhnou z korábu současnosti všechny dosavadní klasiky v čele s Puškinem. Ne náhodou na konci druhého tisíciletí Chvostěnko vystupoval se skupinou Aukcyon s písněmi na zaumné texty „předsedy Zeměkoule“ Velemira Chlebnikova.

Ale ještě před tím, v pětašedesátém roce, kdy se ani Chlebnikov netěšil přílišné reklamě stranického vedení, byl Chvostěnko stejně jako proslulý básník a držitel Nobelovy ceny Josif Brodskij popotahován a souzen za příživnictví. Jen s tím rozdílem, že měl tak trochu víc štěstí, neboť Chvostěnko, byl soudci uznán za pomateného a namísto v lágru si půl roku poseděl v blázinci. Jenže zároveň měl taky trochu smůlu, protože Západ tak neměl šanci si ho všimnout a udělat zněj postavu světových rozměrů. Takže tuto část zeměkoule vyrazil Chvostěnko dobývat sám. Na konci 70. let emigroval s izraelským vízem v pase do Francie. Do Ruska se vrátil až v březnu loňského roku, kdy přes dlouhé čekání na ruské vízum nakonec nečekaně dostal samotný pas Ruské federace. Přijel jen na skok, se slovy, že do Ruska se už nikdy úplně nevrátí, nestačil však bohužel odjet, zemřel v Moskvě 30. listopadu 2004.