Pane předsedo, ctihodná dámo, ctihodný pane. Dle mého původního záměru tento proslov – můj nakladatel již hovořil se skromností sobě vlastní o „kázání na hoře“ – neměl trvat o mnoho déle než půldruhé hodiny, ale můj obhájce poukázal na to, že taková délka závěrečné řeči je nanejvýše nebývalá. Tudíž jsem na jeho radu usiloval o krajní stručnost, a jakkoliv se mi mnou tehdy vytýčeného ideálu půldruhé minuty na místo půldruhé hodiny nepodařilo dosíci, alespoň jsem se o to pokusil. Činil jsem se až do čtyř hodin dnešního rána, abych text zkondenzoval do několika minut – ujišťuji vás: kdo se dosud nerouhal, nyní začal.

Již tedy někdo hovořil o „kázání na hoře“ a já měl ve vší vážnosti za to, že mi ta hodina a půl času k proslovu přísluší. Jako by nikdo nezůstal uchráněn toho, co je podle mne příznačné pro naši dobu - nazval bych ji dobou přepjatosti, přehánění, zcela nesmyslných přirovnání a ztráty veškerého smyslu pro proporce.

Přepjatost se, pane předsedo, ctihodný soude, v posledních měsících projevila i při hodnocení této soudní pře, a to v takové míře, že považuji za nutné se k tomu zde vyjádřit.

Tak například můj umělecký souputník Harry Mulisch píše v literárním měsíčníku De Gids o stíhání zahájeném proti mně a naznačuje, že svoboda projevu a tisku je v nebezpečí, nebo tedy v sázce. A v mimořádně progresivním římskokatolickém týdeníku De Bazuin tvrdí dokonce jeden redaktor, že mezi způsobem zacházení se mnou a způsobem zacházení s oběma nedávno odsouzenými ruskými spisovateli „lze sotva označit podstatný rozdíl“. Podle svého nejčistšího vědomí a svědomí mám za to, pane předsedo, že nevybočím z daných mezí, jestliže se k tomu vyjádřím, neboť co chci podotknout, se týká svobody projevu, literatury, mého psaní, mého postavení zde jako podezřelého, mne samotného a dále všeho, co - jak to někdy vznešeně vyjadřuji - mě pohání vpřed, co je mým životem.

Co se přepjatosti týče: vskutku, jsem mimo jiné stíhán pro jednu pasáž v knize Blíže k Tobě, ale rukopis jsem nemusel pašovat do zahraničí, abych ho po inscenovaném procesu, převážně bez účasti veřejnosti, musel vykoupit pěti, respektive sedmi lety věznění v trestním táboře. Vskutku, jsem stíhán a mám se zodpovídat před soudem, ale ani před, ani po soudním jednání není moje osobní či profesní svoboda nikterak omezována a kniha Blíže k Tobě je průběžně, stejně jako všechny ostatní mé knihy, volně k dostání v každém knihkupectví, předčítám z ní v rádiu a v televizi a před několika dny jsem obdržel na Dopis z usedlosti zvané Tráva, před časem otištěný jako ukázka z chystané knihy v měsíčníku Tirade, tři sta šedesát a něco guldenů státní dotace.

Jistě, jsem stíhán a toto stíhání mě stojí čas, energii, nesnáze a rozhořčování, ale domnívám se, pane předsedo, že nesnáze spojené s tím, že musím na den přijet z Fríska do Amsterdamu, a s rizikem, které by pro mne mohl znamenat rozsudek tohoto soudu, mají přece jen žalostně málo co činit s něčím takovým, jako je potlačování svobody projevu, a výše zmíněné nesnáze se přece jen liší více než „sotva“ od nesnází vyplývajících z pěti nebo sedmi let věznění v trestním táboře. Považuji za štěstí, že žiji v Nizozemsku, kde se jako obžalovaný těším přeštědré ochraně, kterou mi skýtá zákon moderního, civilizovaného právního státu. A jestliže se v této při beru za to, co považuji za své právo, a za to, co „mě pohání vpřed a je mým životem“, přeji si při tom, abych raději zůstal ušetřen projevů lidumilné starostlivosti onoho redaktora týdeníku De Bazuin nebo onoho motorizovaného voyeura pouličních šarvátek z měsíčníku De Gids. Já si chci, pane předsedo, raději zachovat dobré zdraví.

Je tedy tento proces, pane předsedo, ctihodný soude, vlastně malichernost? To nevím, ale když zvážím vše, co tu bylo podotknuto, pak tu podle mého jde o toto: nejde vlastně vůbec o otázku, zda by zobrazení Božího vtělení jako homosexuálního savce mělo být považováno za zavrženíhodné či urážlivé. Není to vůbec záležitost výsměchu či pocitu pokoření. Není to nic jiného než - ostatně mnou nikterak nevyhledávaný - náboženský spor. Je to postavení jednoho pojmu Boha, jednoho obrazu Boha naproti druhému, a já si nemyslím, pane předsedo, že by úkolem tohoto soudu měla být obhajoba jednoho obrazu Boha proti druhému, což je však přesně to, co od vás požaduje protivná strana.

Jen si představme, k jakým následkům by to mohlo vést. Chtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby se pro pohrdlivý a zraňující výsměch, jímž mí nepřátelé den co den zahrnují osoby jiného smýšlení, dotyční obrátili k soudu. Jen si představme, jak pokořující a rouhavý výsměch představuje pro Židy nárok nazaretského tesaře být Mesiášem, zatímco oni nejsou ničím jiným než vrahy Božími. A jak nevzpomenout jeden velice zbožný křesťanský spis, jenž se mi nedávno dostal do rukou a v němž je Buddha s naprostým klidem označován za Satana a buddhisté za jeho stoupence.

Měla by snad tato soudní stolice, ctihodný soude, svým rozsudkem legalizovat nesnášenlivost této chátry? O tom si dovoluji pochybovat.

Toto trestní stíhání je vyvoláno nadutostí, nesnášenlivostí a hloupostí – všemi třemi, ale hloupostí nejvíce.

V zahradě naší usedlosti ve Greonterpu stojí bronzová socha Buddhy a já jsem náhodou zaslechl, co jeden kolemjdoucí o této soše pěti sty milióny lidí uctívaného, k božství povolaného člověka odpověděl druhému: „Tohle? To je nějaký indický bůžek.“ Na tutéž sochu se mě vyptávala skupinka kolemjdoucích dětí, když jsem pracoval na zahradě. Po krátké úvaze jsem jim odpověděl: „To je Ježíš Kristus, jenže pro Asii. Je to Buddha, Vítězně Dokonalý, jenž řídí z Nirvány vše existující. Nebyl zplozen Duchem Svatým, nýbrž bílým slonem, který třikráte obešel lože Buddhovy matky a poté do ní pronikl jejím bokem.“ „To přece není možné,“ poznamenalo nejbystřejší z dětí, načež jsem odvětil: „Ne, ale co se učíš v katechismu, to možné je, že.“

„Co jednomu spravedlivé, druhému křivdou jest.“ Tak už to chodí: v této bažinaté deltě zarostlé teologickým fanatismem se to náboženstvím jen rojí, avšak po vyspělé religiozitě tu není ani památky: v této zemi se neví o Bohu, abych to řekl trochu populárně, ani ň. Nebýt toho, neměl by můj domnělý prohřešek o nic větší váhu než prohřešek onoho amerického astronauta, jenž po návratu z kosmu na Zem tvrdí, že se ve vesmíru setkal s Bohem, a na otázku, jakpak tedy Bůh vypadá, odpovídá: „Je černá.“ Boha nikdo nikdy nespatřil, to je ponaučení z této dojemné historky, která by nám měla vnukat pokoru.

Jakou hodnotu má můj nebo jakýkoliv jiný obraz Boha, jakou má platnost? Nevím to já, nevíte to vy, nikdo to neví. Má cenu, jakou je za něj ochoten zaplatit pošetilec, ale chleba u pekaře za něj nekoupíte. Jaká to nadutost se zmocnila mých nepřátel, že se pustili do takového handrkování o obraz Boha, lišící se od toho jejich?

Svým protivníkům bych rád připomněl slova, jež sám Bůh káravě pronesl ke svým učedníkům, když ho vzbudili na lodi zmítající se ve vlnách: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ A rád bych uzavřel následujícím vlastním povzdechem: ať už je Bůh Beránek s krvavě provrtanýma nohama, nebo jednoroční, jako myška šedý Osel, který mě nechá, abych se třikrát za sebou dlouze zmocnil jeho Tajného Otvoru, nešť, jen když snímá hříchy světa a má s námi slitování.

Překlad Veronika Havlíková