Novela Postel na nebesích je komorně rozehraný příběh o velké touze a zároveň o nemožnosti této touze podlehnout. Celý příběh je vyprávěn jako vnitřní monolog Katy Rózsavölgyi, židovky maďarského původu, odehrávající se pozdě k ránu po noci, kdy její touha došla svého naplnění a zároveň překročila i společenská tabu, v momentu, kdy je její srdce pod vlivem prožitých událostí rozjitřeno nejrůznějšími pocity. Od tohoto okamžiku se pak odvíjí silný, spletitý příběh, odehrávající se nejen v rovině vztahové, ale i na pozadí velkých událostí dějin.

Motiv osudové dějinné události, která determinuje život protagonistů v současnosti, využila autorka i v románu Dvojčata, kde události druhé světové války určily diametrálně odlišný osud dvěma sestrám. I v novele Postel na nebesích nesou hlavní hrdinové příběhu na svých bedrech tíhu událostí druhé světové války, které nemohou ve svém životě ovlivnit. Právě komorní ladění novely přispělo k tomu, že se tento motiv zbytečně nerozrůstá do různých historizujících komentářů a pokusů o hledání historické pravdy, jak tomu bylo ve Dvojčatech. V novele Postel na nebesích se tento motiv podílí na rozvíjení vztahové roviny příběhu, především slouží hlavní hrdince jako jedna z cest k nalezení svých kořenů a pochopení sebe sama.

Vztahovými problémy se to v novele jen hemží – snad i přespříliš, víc, než sto třicet stran může obsáhnout. Vypravěčka tu hledá nejen vztah k sobě samé, ke své rodině a muži svého srdce, ale líčí i složitá existenciální dramata ostatních postav. Sklouzává tak k povrchnosti a ornamentálnosti, která místo ozvláštění spíše unavuje. Ani v této novele se autorka bohužel nevyhnula nepříjemné doslovnosti, rušivému prvku v kompozici příběhu, který se objevuje velice často i ve Dvojčatech. Zvláště zde, v tak křehkém, emocionálně vypjatém příběhu působí doslovnost křečovitě. Ani zde vypravěčka neumí pracovat s jemnými náznaky nebo mlčet, což by mnohdy bylo přirozenější. Tak například na s. 63 Kata popisuje události z otcova života, které vyústí v obraz ohnutých zad. Sám tento obraz by zapůsobil silně a symbolicky, kdyby jej vypravěčka nezačala zbytečně rozpitvávat a podsouvat možná vysvětlení. A podobných momentů nalezneme v knize více. V takových okamžicích se pak čtenář může zcela oprávněně cítit „převálcován“ proudem vypravěččiných slov a nezbývá mu mnoho místa pro vlastní interpretaci.

Právě v pasážích jako tato se nejviditelněji projevují slabiny autorčina stylu, který pokulhává za jejími fabulačními schopnostmi. Je ovšem nutno přiznat, že v porovnání s románem Dvojčata je novela Postel na nebesích stylově vyzrálejší a propracovanější, zejména po stránce motivické. V Posteli na nebesích je patrná tendence k zvnitřnění (tomu odpovídá i kruhová kompozice příběhu) a práce s detaily. I přes určitý vývoj v oblasti stylové lze tedy i v této próze vnímat pnutí mezi příběhem a jeho ztvárněním, které oslabuje intenzitu výsledného estetického prožitku. Bohužel nová kniha Tessy de Loo tak pravděpodobně - i přes veškeré tvůrčí posuny - zapadne v záplavě masové knižní produkce.