V říjnu uběhlo dvacet pět let od smrti básníka Nikolaje Glazkova (1919–1979), ve své době nedoceněného autora, jehož dílo tvoří významný článek mezi avantgardou dvacátých let a novou avantgardní vlnou let padesátých a šedesátých.

Nikolaj Glazkov začal psát verše velmi brzy, systematicky se však poezii věnoval od roku 1936. Jeho literární tvorba tedy začíná v době velkého ticha, stalinského teroru a vítězného tažení socialistického realismu. Podobně jako Jan Satunovskij, který svou „první báseň“ (báseň, kterou považoval za počátek své skutečné básnické tvorby) napsal v roce 1938, i Glazkov navazoval na dědictví avantgardy dvacátých let. Oba usilovali o stručnost výpovědi, jejich tvorba se rozvíjela směrem k minimalistické poezii. Glazkov své verše celý život přepisoval a neustále zkracoval, až z nich vznikaly tzv. krátké verše (kratkostišja). Na malé ploše se objevovaly nové, překvapivé významy slov, zlomkovité aforismy nebo osobní, často etické či umělecké výpovědi:

*
Ne všechno složité
je lživé.
Ne všechno jednoduché
je bezduché.

*
No ale – autorství
je novátorství!

*
Svět normální, normovaný,
po řadách očíslovaný,
jde pochodem k vítězství.
Já stojím si za bláznovstvím.

*
Říkají, okna od TASSu
člověk víc než mé básně užije.
Užijí i záchodovou mísu,
ale není to poezie.

*
V podzimním i letním dni,
od Magadanu po Jurmalu,
potkával jsem davy lidí,
naprosto bez humoru.

*
Mohl bych to doložit,
ale nenechali mě to vyložit!

*
Všechno, co je popisné,
není vůbec úpisné!

Neotřelost je jednou z hlavních črt Glazkovovy poezie. Kromě složky formální ­– lexikální i syntaktické novotvary, jakoby polámaná intonace, nepravidelný rým – je na novátorství zaměřená i složka obsahová. V Glazkovových básních vzniká zvláštní nedělitelný spletenec významu a formy.

*
Není žádné jednoty,
ale jednoatosamoty
obsahu a formy.

*
Jaké verše jsou dobré?
Ty, co jsou nepodobné.
Jaké jsou špatné?
Ty, co nejsou žádné.

Kolem Glazkova jako básníka se také vytvořilo mnoho legend a mystifikací. V civilním životě pracoval v nejpodřadnějších profesích. Nosil na nádražích kufry, na podzim štípal po domech dřevo, pracoval jako nakládač a vykládač zboží. Stejnou měrou však žil i ve světě jiném, vlastním, v tzv. Poetogradu (Městě básníků). V něm se aktualizují staré ruské mýty o městu Kitěž, jež se vynoří pro všechny strádající a potřebné, bájné světy symbolistů počátku dvacátého století, ale i ideální myšlenky komunismu. Poetograd se objevuje v mnoha básních, Glazkov o něm napsal rozsáhlejší poému, která po několikerém zkracování dostala mozaikovo-fragmentární tvar. Sepjetí absolutního umění a absolutní neambicióznost v reálném životě, „nepoetičnost“ jeho básní a víra ve svou práci vyvolávaly v literárním prostředí různorodé reakce. Byl označován za vtipálka, komedianta, vyskakujícího si neuměla, prachobyčejného opilce a v nejlepším případě za básníka pro básníky. Glazkov považoval sám sebe za „nebývalistu“ a génia. Ke svému nadání se stavěl zodpovědně a vážně, přesvědčení o vlastním talentu se objevuje v mnoha básních (například: Těžko je, těžko géniu Glazkovovi,/ protože je jen a pouze génius.), velmi často v kombinaci s různými druhy ironie.

*
Za to, že se Glazkov
nehodí k ničemu
kromě básní,
měl by dostat odměnu!

*
Druhý svět mi chybí,
veliký jak hloupost.
První bledý, bliká matně,

pryč s ním, pryč s ním:
čeká se v něm na autobus,
a v tom druhém – na mě.

V dějinách undergroundové kultury zaujímá Nikolaj Glazkov výjimečné postavení. Téměř dvacet let mu v časopisech nevydali ani jednu báseň, a tak se po patnácti letech ignorace ze strany oficiální literatury rozhodl vydat si své sbírky sám. Přepsal básně na psacím stroji, na přední stránce uvedl název sbírky, jméno a rok vydání a jako nakladatelství uvedl Samsebjaizdat – zkratku vytvořenou analogicky podle velkých státních nakladatelství, které zkracovaly slovo „izdatělstvo“ (vydavatelství) na „izdat“ (vyd.), například: Gosizdat (Gosudarstvennoje izdatělstvo), Detizdat (Detskoje izdatělstvo) apod. Název „samsebjaizdat“ by se tak přeložil jako „samovydavatelství“ a jeho zkrácená forma „samizdat“ se později rozšířila do celého světa. Označovala přepisování a rozšiřování knih, které by neprošly nebo skutečně neprošly cenzurou a v sedmdesátých letech dosáhla tato forma „vydávání“ zakázané literatury v celém východním bloku nebývalých rozměrů. Sama praxe ručního přepisování knih byla v Rusku známá odjakživa, ale název dostala až díky útlým sbírkám Nikolaje Glazkova.
V roce 1956, na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, Nikita Chruščov odsoudil kult osobnosti a stalinské procesy a současně vyzval inteligenci, aby se zapojila do obrodného procesu společnosti. Vyzval všechny zástupce inteligence, aby se nebáli vystoupit s novými díly a idejemi. I když toto prohlášení bylo značně deklarativní, jak se ukázalo v kampaních proti románům Nejen chlebem… Vladimira Dudinceva a Doktor Živago Borise Pasternaka, do literatury vstoupilo mnoho autorů, kteří do té doby psali do šuplíku. Objevili se Varlam Šalamov, Alexandr Solženicyn, Čingiz Ajtmatov a jiní. Do literárního prostředí tou dobou vstoupil i Nikolaj Glazkov, kterému v roce 1957 vyšla první sbírka veršů – Má estráda (Moja estrada). V roce 1961 se stal členem Svazu sovětských spisovatelů, což pro něj mělo tu výhodu, že mohl přestat s těžkou fyzickou prací, a jako člen této významné instituce byl do konce života materiálně zabezpečen. Do roku 1974, kdy básník zemřel, vydal třináct básnických sbírek, v žádné z nich se však neobjevily básně prvních dvaceti let tvorby. Ty zůstaly „neprůchodné“.
V pozdním období Glazkov pozměnil humor blíže k absurdnu, k Daniilu Charmsovi. Témata jeho básní jsou opatrnější, vtipy „dětštější“, mírnější, konejšivější. Přesto se jméno Nikolaje Glazkova objevuje ve všech antologiích o neoficiální kultuře. Básně prvních dvaceti let tvorby vyšly až posmrtně, v šesti svazcích. Jeho novátorství a pokus prorazit další cestu v historii vývoje ruského rýmu byl ve čtyřicátých letech ojedinělý, jediné srovnání se nabízí s Janem Satunovským. Na tyto dva autory pak téměř přímo navázala poetika Lianozovské školy, za přímého následníka jejich poezie se považuje básník Vsevolod Někrasov.

*
Někdy jdeš od vítězství k vítězství,
a přitom vlastně od scestí ke scestí.