V květinách je peklo a v pekle jsou květiny
Mandžusko, čínská provincie ve třicátých letech dvacátého století. Jako v partii go proti sobě stojí dva protihráči: svobodomyslná čínská dívka a důstojník japonské armády.
Mandžusko, čínská provincie ve třicátých letech dvacátého století. Jako v partii go proti sobě stojí dva protihráči: dívka z rodiny intelektuálů, ale natolik ekonomicky zajištěné, že může dát dcěři vzdělání, knihy, oblečení, vlastní pokoj… a tím pádem i svobodu neřízeného vycházení, volného nakládání s časem. Žádné povinnosti kromě školních. A důstojník japonské armády. Mladý muž, jemuž začíná být vojenská uniforma trochu těsná, ať se snaží a popírá sebevíc.
Kniha, jež kapitolu po kapitole jako tahy na šachovnici go střídá hlasy protagonistů, svede dva neznámé mladé lidi k dlouhé partii. Setkávají se každý den na velkém náměstí a pokaždé ve hře postoupí dál. Se setměním dívka zapíše postavení kamenů a oba si slíbí pokračování. V mezidobí se jejich životy nezastaví, oba prožívají svůj vlastní příběh a každý je po svém dramatický, každý zaplněn dalšími postavami. Je tu velký protiklad vnitřních světů obou postav. Dívka s myšlenkově bohatým zázemím, zvyklá o všem přemýšlet, žít v představách, snažit se každou situaci prožít do hloubky, prodýchat každý okamžik. Naproti tomu mladík odmala zasvěcený armádě, boji, osamocení, nedůvěře ke všemu. Postupně ale protagonisté jako by odkrývali karty: příjemnou dívenku poznáváme jako bytost, jež je schopna sadisticky manipulovat s lidmi, bere je jako kameny na šachovnici. Naopak chladný mladík procitá, když objeví svou schopnost lásky, a v závěru románu se zachová zcela nepředloženě.
Osudy lidí v této části světa – a v Hráčce go se točíme kolem období událostí na Náměstí tisíce větrů a následně japonské invaze do Číny – jsou vpravdě pohnuté, ba kruté. Evropské myšlení, ačkoli vybavené nejednou těžkou zkušeností, se brání je chápat. Shan Sa nepíše knihy účelově jako exotické bonbonky, průvodce čínským světem. Osobité reálie tvoří jen kulisu pro velký příběh o lidské duši, jež tak těžko dochází naplnění, a možná ani nikdy nedojde, i když má předpoklady k takové cestě jakékoli. Autorka kdesi říká: „V květinách je peklo a v pekle jsou květiny“.
Shan Sa je dobrá vypravěčka. V Hráčce go zpracovává bohatý námět s disciplinovanou úsporností, nezaprodává se patosu a prázdným gestům. Z postav a dějů odkrývá jen to nutné, a to tak zručně, že nebere čtenáři ani právo na příběh, ale zároveň ani na vlastní interpretaci. Záhadný svět čínské duše zůstává tajemný, jen nám je o trochu bližší.
Proč autorku tak fascinuje hra go? V rozhovoru po udělení Ceny Gouncourt francouzských lyceistů za tuto knihu ji Shan Sa popisuje: „Podle legendy hru go vymysleli čínští matematikové a astrologové před asi čtyřmi tisíci lety. Podstatou je obklíčit protivníka. Hraje se na šachovnici o devatenácti svislých a devatenácti vodorovných liniích. Vzniká 361 průsečíků, kam se kameny postupně rozestaví, - starý čínský kalendář měl 360 dní. Do Japonska se hra rošířila ve 13. a 14. století. Sloužila jako pomůcka ke zvládnutí strategie a válečnictví vůbec, je totiž zároveň mírumilovná i velmi agresivní.“
Hráčka go má podobný námět jako předchozí román této autorky, Brána Nebeského míru. Shan Sa říká, že chtěla zpracovat příběh svého dědy. Pocházel z Mandžuska a ve dvaceti letech se vzepřel přání rodiny, která rozhodla o jeho sňatku, a zároveň se postavil i proti japonské invazi do Mandžuska. Utekl do Pekingu, absolvoval komunistickou špionážní školu a našel si novou ženu původem z Hong-Kongu, také aktivní ve hnutí odporu. Shan Sa se zároveň snaží zachytit ono zvláštní období čínských dějin, kdy ještě panují feudální zvyky, ale zároveň do země, a zejména do měst rychle pronikají západní manýry. Vedle tradičně oděných prostitutek stojí ženy oblečené do moderních šatů, které chodí třeba i tancovat. Lidé poslouchají tradiční operu, ale i symfonie z jiných světů.
Vysněná Francie
Shan Sa se narodila v Pekingu (1972), kde žila do roku 1990, poté přesídlila do Francie. Její otec totiž v rámci kulturních dohod vyučoval ve Francii čínskou literaturu a Yan Ni-Ni (jméno si změnila později) se rozhodla jej následovat. Už doma, od osmi let, psala čínsky poezii a získala též ocenění v celostátní soutěži. Ve Francii pak začala vydávat knihy francouzsky. Psát v jiném než mateřském jazyce jí údajně dává též možnost jiného pohledu na původní vlast, která zůstává námětem jejích knih. Na próze Shan Sa je znát, že autorka dobře zná jak čínskou, tak japonskou literaturu. Ve Francii se Shan Sa záhy seznámila s dcerou malíře Balthuse (1908-2001). Odešla do Švýcarska a dva roky byla jeho sekretářkou. O svém „adoptivním dědečkovi“ a jeho ženě Secuko spisovatelka říká, že jí, obyčejné Číňance, otevřeli dveře k japonské kultuře.
Roku 1997 získala za román Brána Nebeského míru (Porte de la Paix céleste, nakl. Rocher) stipendium Goncourt za prozaický debut. Následovala kniha Čtyři životy vrby (Les Quatre Vies du saule, nakl. Grasset, 1999) a Hráčka go (La joueuse de go, nakl. Grasset & Fasquelle, 2001), za nějž získala Prix Goncourt des Lycéens. V roce 2003 přišla se slibovaným románem Císařovna (Impératrice, nakl. Albin Michel).
Císařovna
Na podzim 2003 vydala Shan Sa v nakladatelství Albin Michel dlouho ohlašovaný román Císařovna. Brzy se rozpoutala aféra: autorka měla již předem podepsanou smlouvu (a údajně i vyplacenou zálohu 200 000 euro) s nakladatelstvím Grasset, kde vydala své dva předchozí romány. To vyhrožovalo, že bude Albin Michel žalovat. Koncem září však tiskem proběhla zpráva, že se problém vyřešil smírem, vydavatel románu Císařovna uznal, že práva na dílo patří původnímu nakladateli Shan Sa, přičemž ale Grasset za blíže neurčené finanční vyrovnání přiznal právo spisovatelky rozhodnout se dle vlastního uvážení, s kým bude spolupracovat.
Kritička Danielle Laurinová tehdy litovala, že tahanice kolem autorských práv odvedla pozornost od knihy samotné. Přitom jde o „místy zcela fascinující text, jež nás zavádí do staré Číny, do 7. století. Hrdinka se jako konkubína dostane až na vrchol moci a vypráví, jak k tomu došlo.“ Nicméně ale dokumentární a didaktický charakter činí z posledního románu Shan Sa dílo, jež oslavovaný předchozí titul, Hráčku go, nepředčilo.