Mirja Unge (*1973) patří k nejmladší generaci švédských prozaiků. Ve svých knihách reflektuje dětství a dospívání hrdinek ze sociálně slabších vrstev na švédském venkově. Mirja Unge absolvovala v roce 1998 dvouletý kurs tvůrčího psaní v Göteborgu, poté studovala filozofii na Södertornské vysoké škole ve Stockholmu. K jejím oblíbeným spisovatelům patří ti, kteří píší osobitým poetickým stylem. Ze švédské literatury je to švédská prozaička Birgitta Trotzigová (*1929), jejíž romány a povídky jsou prodchnuty zvláštním temným mysticismem, a finský prozaik Väinö Linna (1920-92).

M. Unge debutovala v roce 1998 románem Slova jim vycházela z úst (Det var ur munnarna orden kom, 1998), který získal prestižní cenu Katapultpriset, každoročně udělovanou Svazem švédských spisovatelů za nejlepší debut. Román je vyprávěn z perspektivy dětské hrdinky Minny, která vyrůstá v prosté rodině ve vesnici na severu Švédska s násilnickým otcem, dospívající sestrou a ustrašenou matkou. Se stejným šikanováním a násilím ze strany chlapců se Minna a její spolužačky setkávají ve škole. Musí se proto proti němu obrnit na povrchu drsnou slupkou a nedat najevo svou zranitelnost, aby člověk mohl v takovém prostředí přežít. V brutálním světě, v němž Minna vyrůstá, není místo pro vřelé city.

Románový debut upoutal zejména bravurním stylem. Autorka zkoumá možnosti jazyka vyjádřit skutečnost. Její hrdinka si vytváří svébytný jazyk, hutný a redukovaný, vlastní sousloví, svérázné složeniny a novotvary, aby vyjádřila skutečnost kolem sebe tak, jak ji cítí. Její mluva se spíše snaží skrýt než odhalovat. Minna má z jazyka strach, protože slova mohou být nebezpečná a zraňovat. Její obranou se proto stává ticho, mlčení. Nejdůležitější v knize tak zůstává nevyřčeno či pouze naznačeno, což vytváří zvláštní napětí. Čtenář nemůže nahlédnout přímo do hrdinčina nitra a snaží se proniknout do jejího myšlenkového světa beze slov.

Podobný styl autorka použila v druhém románu, Mrazivé noci (Järnnätter, 2000). Jeho hrdinkou je devatenáctiletá Bente, která trpí nedostatkem mezilidských kontaktů, vzájemné komunikace, vřelosti a porozumění. Bydlí sice na venkově nedaleko hlavního města, ale jakoby v jiném světě, izolovaná v malé komunitě stejných lidí a zvyků, v místě plném předsudků, rasismu a xenofobie. Bente vyrůstá s nerovově labilní matkou a otčímem, Tomasem, který se s ní marně snaží navázat hlubší kontakt a pomoci jí. Dívka tráví dny těžkou prací v kravíně na otčímově farmě a večer se poflakuje u piva s partou kamarádů. Když se dozví, že její přítel, automechanik Leo, čeká dítě s jinou, její život se zhroutí a ona reaguje nečekaně prudce. Ve své vzpouře prchá do velkoměsta, kde žije až na samém dně s partou opilců, pije, střídá jednoho muže za druhým a propadá se stále hlouběji. Podobně jako hrdinka předchozího románu má i Bente strach ze slov, nikdy nevyjádří přímo, že se jí něco hluboce dotklo. Jen z toho, co se kolem ní děje, a z jejích reakcí můžeme vytušit dívčino skutečné zoufalství.

„Nejdůležitější pro mě je, abych sdělila to, co chci říci,“ tvrdí MirjaUnge. Její literární jazyk se vyznačuje zvláštní intenzitou danou neobvyklým rytmem, výběrem slov, slovosledem a interpunkcí. Sama přiznává, že psala tímto stylem odjakživa, přišlo jí to zcela přirozené. Ovlivnila ji nejspíše léta strávená ve waldorfské škole, kde se neklade takový důraz na studium gramatiky, snad proti se cítí v jazyce tak „svobodná“. „Možná to mám v hlavě úplně jiné než všichni ostatní lidé,“ říká M. Unge s úsměvem.

(Použité materiály: internetový rozhovor Jenny Svanberg s Mirjou Unge, březen 2000)