K předchůdcům francouzské detektivky, zvané polar (roman policier), jsou někdy počítáni některými díly i takoví velikáni jako Honoré de Balzac (Une ténébreuse affaire), Eugène Sue (Mystères de Paris), Victor Hugo (Les Misérables), Emile Zola (Thérèse Raquin)… Za první skutečnou detektiku bývá považována kniha Gastona Lerouxe Záhada žlutého pokoje (Le Mystère de la chambre jaune) z roku 1908.

Ve 20. letech minulého století vznikla první ediční řada detektivních románů s názvem Le Masque.

Oživení nastává v letech čtyřicátých. Nejdříve Léo Malet vydává patnáctidílnou ságu, jejíž titul Nové pařížské tajnosti (Les Nouveaux Mystères de Paris) se odvolává ke známému dílu E. Sue. Marcel Duhamel pak v nakladatelství Gallimard zakládá slavnou a dodnes pokračující ediční řadu Série noire. Zprvu publikuje překlady anglických a amerických detektivek, později dává slovo domácím autorům. Brzy nato vzniká další prostor pro francouzskou detektivku, v ediční řadě Fleuve Noir. Spisovatelé, kteří se dnes každému automaticky spojují s dobrým „polarem“, začínali právě v těchto líhních: Simonin, Manchette, Siniac, Vautrin, Jonquet, Daeninckx, Villard, Benacquista, Raynal, Dard, Japrisot, Beletto, Delteil, Page a mnozí další.

Na začátku 70. let kritika přechodně zavedla též označení néo-polar, pro díla autorů, z nichž nejvýznamnějšími byli Jean-Patrick Manchette, Jean Amila, Francis Ryck, Thierry Jonquet a kteří se začali v detektivních románech věnovat politicky či sociálně závažné tematice.

Detektivní román neustrnul, stále se rozvíjí a ve Francii rozhodně nepatří k podceňovaným žánrům. I významní autoři se k němu svým způsobem hlásí, buď přímo, nebo třeba parodiemi na některé postupy a klišé tohoto žánru (Jean Echenoz). Dá se říci, že dnešní polar se rozkročil tak, že jednou nohou pevně stojí v žánru detektivky a druhou v ranku pravé Literatury. Detektivní romány dnes ve Francii píší autoři zvučných jmen, někteří se neomezují jen na tuto tvorbu, detektivka je pro ně „osvěžením“ (Julia Kristeva), jiní píší detektivky, jež do tohoto žánru řadíme trochu s rozpaky, protože jej přesahují (humoristické knihy Daniela Pennaca), a další se proslavili a osvědčili jako dobří autoři dobrých knih, co na tom, že detektivek.

Z našeho pohledu (zprostředkovaného překlady do češtiny) patří k významným současným autorům „polaru“ například Frédéric Dard (Chléb hrobníků, překlad Rubi Gorroňo, Najáda, 1992; Mauzoleum pro děvku: příběh zbloudilých duší, překlad Jaroslava Janačíková, Najáda, 1992; Dovolená jako stehno, překlad Gabriela Kliková a Josef Duben, nakl. Ivo Železný, 1992; Galantně v gala i bez, překlad Gabriela Kliková a Josef Duben, nakl. Ivo Železný, 1993), Didier Daeninckx (česky vyšla jeho kniha Třikrát inspektor Cadin, v překladu Danuše Navrátilové, Kateřiny Lukešové a Jindřicha Veselého, Odeon, 1994), Daniel Pennac (česky vyšly knihy Stařenky milují střely dum-dum, překlad Eva Pokorná, Práce, 1993, Obchodnice s prózou, překlad Vlasta Misařová, Mladá fronta, 2002, Sudička pistolnice, překlad Eva Pokorná, Mladá fronta, 2003, Lidožrouti z Obchoďáku, překlad Vlasta Misařová, Mladá fronta, 2004), a také ženy, třeba Brigitte Aubertová, jejíž tři romány, všechny v překladu Miluše Krejčové vydalo nakladatelství Motto: Ten se mi líbí (2000), Čtyři synové doktora Marche (2001) a Vražedný seznam (2003), nebo Fred Vargas (Uteč rychle a vrať se pozdě vydala v překladu Tomáše Kybala Mladá fronta a další dva tituly se připravují).

Pražský Francouzský institut také v nedávné době připravil dvě velké akce propagující detektivní román. První byl na podzim 2003 večer a noc věnovaná Georgesi Simenonovi, na jaře 2004 pak několik večerů věnovaných pozvaným autorům: představili se Serge Quadrupanni, Alain Demouzon a Brigitte Aubertová.