Stavební inženýr Marrasjärvi vypráví, jak s docentem Heikkilou – poté, co se oba „upravili“ v proslaveném benátském Harry’s baru – dorazili na náměstí svatého Marka:
Na břehu neustále vystupovali lidé z vaporett a náměstí se zaplňovalo davy. Mluvilo se mnoha jazyky. V každé skupince byla spousta fotoaparátů, spouště cvakaly. Jako by někdo začal za focení a natáčení platit. Lidé se svolávali dohromady jako stáda a vzniklé hloučky se s pokřikováním a gesty přesouvaly a pózovaly před pamětihodnostmi. Zkoušel jsem spočítat, kolik je na světě obrázků turistických skupin na náměstí svatého Marka, pokud se tohle děje každý den, každou hodinu, každý rok, už řadu desetiletí od doby, co existují fotoaparáty.
Kdyby se platilo za focení, kdo by si všechny ty fotky koupil? Našly by dostatečný odbyt? Brzy by se kromě fotografů začali mzdy dožadovat i fotografovaní, ti uprostřed by dostávali více a komparsisté na okraji méně. Každé místo pro fotografování by mělo vlastní cenu a rekvizity by se prodávaly na místě nebo by se pronajímaly. Své by kasírovali cvičitelé ochočených holubů a náklady by rostly. Na některých místech by byly tak vysoké, že vyšroubované ceny finálního produktu by dosáhly stropu. Roztočila by se spirála směrem dolů a zastavila by se, až by cena vzhledem k nákladům byla opět zajímavá a stagnující fotografické firmy by rázem ožily jako mouchy zjara.
Italové by však něco takového zorganizovat nedokázali. Vystačili si jen s tím, že každé ráno přišla na náměstí parta navzájem rozhádaných prodavačů, aby tu lelkovala a prodávala papírové kornouty s ptačím zobem. Turisté si to neuvěřitelně předražené zrní kupovali a sypali si je na hlavu a na ramena. Holubi se na takového turistu slétli a ostatní turisté ho fotografovali. Prodavači křičeli, mávali rukama a poskakovali kolem jako velcí ptáci. Jako by na náměstí přišli za zábavou a ne za prací. Jiní prodavači zase před sebe vyložili na plátno křiklavé cetky. Docent tvrdil, že nabízejí k prodeji sklo z Murana, které je proslavené po celém světě. Jakmile se objevili policajti, prodejci všechno bleskově shrnuli do rance a rozprchli se jako vyplašení vrabčáci. Rozhodně to nebylo žádné organizované obchodování.
„Co tak zíráš?“
„Přemýšlím o zákonitostech tržního hospodářství.“
Docent nastrčil svůj grappou zrudlý obličej přímo přede mě a zamával mi dlaní před očima. Hlouček před námi stojících turistů se konečně vyfotil. Trvalo to dlouho, protože postupně každý ze skupiny vyběhl, aby si ostatní vyfotografoval vlastním aparátem. Tak se tatáž skupina vyfotila osmkrát, pokaždé v trochu jiném složení, a každý si odvezl domů trochu jinou fotku než ostatní. I tak se dá uplatnit individuálnost. Všem lidem na každém snímku visel ze zápěstí na poutku levný kompaktní fotoaparát jako pokračování ruky. Byli tu i jiní fotografové. Ti měli jednooké zrcadlovky a s očima upřenýma šikmo vzhůru se plíživě kradli kolem sloupů nebo soch. Mnozí si klekali na zem a pomocí prstů hledali ty správné výřezy, jako by vysílali svatá znamení. Příslušenství nosili v taškách přes rameno nebo po kapsách vest jako rybáři-muškaři a z jednotlivých přihrádek vytahovali objektivy, aby je zkusmo nasazovali na fotoaparáty a zase odšroubovávali, když je obraz v hledáčku neuspokojoval. Ve vestách a taškách měli nekonečné množství všelijakých drobností: chránítka čoček, filtry, filmové ruličky a drobné štětečky, kterými oprašovali aparáty se stejnou péčí jako archeologové nové vykopávky. Tihle fotografové ve snaze najít zajímavé úhly pohledu natahovali krky, krčili se až k zemi, vylézali na lavičky nebo na úvazné sloupky a stoupali si na špičky. Všichni měli jedno oko zavřené. Docent se zeptal, na co zajímavého teď na náměstí svatého Marka koukám. Ukázal jsem: jeden tlustý Japonec při focení křivil tvář a mhouřil druhé oko tak usilovně, až mu tučný fald zalil nejen oční jamku, ale i obočí.
Heikkilä se taky začal dívat. Bylo fajn zírat na lidi, když povinně, jakoby na povel, okukovali Dóžecí palác. Jeden fotograf obešel dvojici sloupů a nakonec si lehl zády na zem. Z obličeje mu vyrostla dlouhá roura směrem ke špici sloupu, na němž stál okřídlený lev svatého Marka. Když lva vyfotil, zvedl se, ještě jednou obešel sloup a vydal se od břehu do středu náměstí. Cestou nespustil oči z Dóžecího paláce, občas se přikrčil, občas si stoupal na špičky, zaměřoval teleobjektiv do oken, do lomených oblouků kolonády a na ozdobné detaily jednotlivých sloupů. Kdykoli pozvedl fotoaparát k oku na výšku, levý loket mu trčel k nebi jako převrácené V. Docent potřásl hlavou a poznamenal, že ten člověk brzy umře.
Máchl uvolněným zápěstím ke sloupům na břehu a začal vyprávět. Benátčané věří, že chodit mezi nimi přináší smůlu. Ten, kdo mezi nimi projde, prý do roka zemře. Přesně tak dopadl dóže Marino Falieri v roce 1354. Jednou za mlhy chudák vystoupil na břeh a omylem prošel mezi sloupy. Příští rok ho Benátčané popravili. Podle mě byla v docentově příběhu logická chyba. Pokud Benátčané zabíjejí lidi, kteří projdou mezi sloupy, není to pověra, ale hrozba. Proroctví se musí naplnit samo od sebe, jinak to není žádné proroctví. Docent uvedl, že taky sloupy byly přivezeny jako kořist uloupená odkudsi z východních zemí. Napil se grappy z ploché lahve. Flašku si koupil u stánku, protože jsme dle jeho názoru nakoupili v Harryho baru tak drahou opičku, že by byla škoda o ni přijít. Grappa na stánku stála dost, ale Heikkilä soudil, že se ji vyplatilo koupit, protože cena ve srovnání s Harryho barem byla mnohem výhodnější. Tak jsme vydělali všichni, Harry, stánkař i my. Zapochyboval jsem, že by na koupi grappy bylo něco rozumného, ale docent mi řekl, ať mlčím, protože nerozumím mechanismům benátského tržního hospodářství. Kolem nás procházelo čím dál víc turistů a také nás hodně fotografovali. Docent poznamenal, že jsme se proměnili v pitoreskní detaily noblesního, ale chátrajícího benátského koloritu. Stání u pultu v Harryho baru nás přišlo na dvě stě tisíc lir. Nevím, kolik by z nás vytáhli, kdybychom seděli u stolku. Docent se rozchechtal, když jsem se ho zeptal, jestli zná Harryho z dřívějška. Poučil mě, že ten chlapík za pultem rozhodně nebyl žádný Harry. Harry’s bar patří hoteliérské rodině Ciprianiů a v Benátkách si ho oblíbil Hemingway, Orson Welles a mnohé další celebrity.
Docent se pustil do vyprávění, jak se v roce 1951 papá Hemingway v Benátkách zotavoval po cestě do Afriky, zpíjel se v Harryho baru a do svého pokoje v hotelu Gritti si přinesl novinové výstřižky o leteckém neštěstí, ve kterých se psalo, že zahynul. Filmy Orsona Wellese jsem viděl a o Hemingwayovi jsem také slyšel, ale vůbec se mi nechtělo přemýšlet, co to bylo za mužského. Proč mu Heikkilä říkal papá? Byl to snad nějaký kmotr, který se staral o černé sázky nebo se věnoval nezákonným obchodním čachrům? Najednou jsem toužil zmizet z ryčného náměstí svatého Marka a jít odpočívat do studeného, šerého pokoje. Nechtěl jsem už poslouchat o žádné benátské rodině ani o žádném zdejším pohlavárovi, ale docent nebyl k zastavení.
Vodní tramvaje připlouvaly a odplouvaly ze zastávky vedle nás. Docenta taky zmáhal spánek. Nechtělo se mi s ním vláčet uličkami ani ho cpát do vaporett či vodních taxíků. Navrhl jsem, abychom ze San Marco šli jinam. Už jsme si to tady prohlídli. Heikkilä tvrdil, že jsme ještě nic neviděli. Seděl na kamenném sloupku a přednášel o Dóžecím paláci, v němž jako by se spojily všechny slohy a architektonické směry. Palác se pořád přistavoval a občas vyhořel. Nový sloh se vždy napojil na ten předchozí a výsledkem bylo cosi, co docent nazval syntézou římského, lombardského a arabského stavebního slohu. Architektonická přizpůsobivost dle Heikkilova názoru rovněž svědčila o tom, že Benátčané byli praktičtí. Já jsem na Dóžecím paláci neshledal praktického skoro nic. Vnější plášť tvořilo až do půlky sloupoví s lomenými oblouky a růžová zeď nad nimi připomínala domeček pro barbíny, který jsem přivezl dceři z Ameriky. Řím a Arábii jsem znal, ale u Lombardie se mi vybavil akorát lombardský chleba – tak jedna pekárna pojmenovala svůj kvasnicový chléb.
Na stavební fakultě v Otaniemi nás učili, že úkolem zdí je tvořit nosnou konstrukci a chránit obyvatele před vlivy počasí: před chladem, horkem, deštěm a sněhem. Zdi Dóžecího paláce podle mě základní funkce zdí moc dobře neplnily. Navíc se zdálo, že stavba má rovnou střechu, a s těmi máme ve Finsku špatné zkušenosti už od sedmdesátých let. Heikkilä připustil, že na mých slovech něco je. Složité palácové stavby se asi do tvrdých finských podmínek nehodí. Vzpomněl si, jak se v jednom ženském časopise dočetl o jistém Keskinenovi, venkovském obchodníkovi z Tuuri, který se úžasně vzmohl a zamýšlel postavit kopii Dóžecího paláce uprostřed polí. Když mu ale stavební inženýři řekli o všech technických problémech a obtížích s vestavbou moderních vymožeností do renesančního paláce, raději to vzdal.
Nápad postavit Dóžecí palác Keskinenovi údajně vnukl kačer Donald. V rozhovoru obchodník řekl, že jedním z mála evropských měst, kam Donald zavítal, jsou Benátky, a jemu, který jako malý kluk hltal komiksy, se tak pohádkový Palazzo Ducale nesmazatelně vtiskl do mysli. Heikkilä soudil, že v tom komiksu se strýček Skrblík rozhodl nechat v Kačerově postavit kopii Dóžecího paláce, asi aby měl kam ukládat penízky. Takové nápady můžou mít jen Američani, dodal docent. Já si ten komiks pamatoval moc dobře a o stavbě benátského paláce v Kačerově tam nebylo nic.
Heikkilä se zarazil: kde tedy Keskinen ten nápad s kačerem Donaldem sebral? Jak k němu přišel? Rozhodně ne na stavebním veletrhu.
Docent obhlížel palác, rukou si stínil oči a divil se, že mi nic neříkají umělecké hodnoty této stavby. Dóžecí palác je považován za velkolepé sochařské dílo. No potěš pámbu! Domy se přece stavějí, aby se v nich bydlelo nebo něco vyrábělo. Sochařská a stavební díla by se od sebe měla oddělovat. Spojovat je dohromady je stejné, jako by se člověk pokoušel vyrobit krásnou sekyru. Docent zamyšleně naklonil hlavu ke straně. Podle jeho názoru je sekyra krásný předmět. Zvláště, má-li vyřezávané topůrko. To bude tím, zkonstatoval jsem, že finskou sekyru se nikdo nesnažil vyrobit krásnou. Sekyra se jen v průběhu staletí upravovala, aby lépe vyhovovala svému účelu, a zároveň z ní zmizelo vše nadbytečné. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale teď mě napadlo, že funkční a jednoduché předměty jsou vlastně vždy příjemné na pohled. Z domů, předmětů, dokonce i z vět a slov je nutné odstranit zbytečnosti. Věci musí být zřejmé a jasné, aby jejich účel byl patrný už z vnější podoby. Součástí formy smí být jen to, co je nezbytné z hlediska obsahu.
Když Fin mluví cizími jazyky, vždycky mu ve větách vadí všelijaká nadbytečná úsloví a zdvořilostní fráze. Jen znesnadňují řeč, jsou na obtíž a zamlžují smysl vyjádření. Ve Finsku si říkáme věci co možná nejjednodušeji a nejjednoznačněji a pak čekáme, co druhý odpoví. Není-li co říct, mlčíme. Pokud je jazyku vlastní nějaký vývoj, dá se předpokládat, že i cizí jazyky se postupně zbaví zbytečných okras a vydají se podobně jako finština směrem k srozumitelnosti a funkčnosti, dokonce i ta užvaněná italština.
Neuměl jsem si představit, k jakému účelu by Dóžecí palác s jeho sloupy, balustrádami, lomenými oblouky a cimbuřím mohl sloužit, funkčního na něm rozhodně nebylo nic. Zato ozdob a příkras ažaž. Nejsem žádný odborník na krásu, ale krása je snad něco jiného než okrasnost. Až se cizinci osvobodí od prázdné dekorativnosti benátského typu a začnou vytvářet jen funkční formy, bude krásné i jejich vlastní prostředí, srovnatelné s architektonickým prostředím a předměty ve Finsku. A když krásné nebude, tak ani ošklivé. Pouze bude plnit svůj úkol. Docent vyrazil ke stanici vaporett. Zeptal jsem se, kam má namířeno, a on zakřičel, že cestou můžeme zajet na Lido, protože dneska máme tak jako tak volno.

A něco z deníkových zápisků znalce duchovního života Evropy Saraspääa:

1. února
Tohle píši u stolku v posluchárně, vyhrazené pro potřeby projektu. Vedoucí odboru kultury si ve své upřímné hlouposti vzala do hlavy, že uspořádá „finský den“. Svůj nápad prosadila v sekretariátu, kde si zástupci románských a středoevropských zemí oplátkou vynutili bůhvíjaké drobné ústupky. Nevím, kam bych zalezl, když tahle činorodostí sršící teta vlastenkyně promítá diapozitivy a komentuje ukázky finské architektury a designu. Tuuli přináší do posluchárny předměty užitého umění, které madam Snellová nechala narychlo poslat z Finska. Dívka svůj úkol vykonává bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, ale vyhýbá se pohledům na mě. Zaplavuje mě blahý pocit soudržnosti s mou jedinou – tak se mi to zdá – spřízněnou duší. Vím, že se střeží na mě podívat ne proto, že by si chtěla udržet odstup, nýbrž kvůli tomu, že nám oběma hrozí, že vyprskneme spontánním smíchem. Opravdu kouzelná a delikátní situace!
Naši italští hostitelé se svou vrozenou falešnou zdvořilostí přirozeně projevují neskonalý zájem, když Snellová dává do rukou členů pracovní skupiny kolovat příbory Savonia, nádobí Teema a štíhlé, ale abnormálně vysoké květinové vázy ze skláren v Iittale. Je jasné, že tyto jednoduché, čistě funkční předměty připadají očím Středozemců neobyčejně fádní. Mohutný a rezervovaný šéf francouzské delegace si zachovává kamennou tvář i v okamžiku, kdy mu Snellová bez předchozího varování vrazí do ruky sekyru Fiskars s výhrůžně černým topůrkem.
Svou pokerovou tvář evropští delegáti ztrácejí, až když náš docent, který obsluhuje diaprojektor, zasune do přístroje obrázek celulózky v Sunile vzhůru nohama. A poté, co další stavba navržená Alvarem Aaltem – věž kostela v Seinäjoki – leží na boku, nelze už hysterickou reakci šířící se mezi delegáty zastavit. Pouze britský expert na veřejné stavby se zcela stoickým klidem vytahuje z povrchu konferenčního stolu imaginární hřebík tesařským kladivem od firmy Hackman a.s.: „Very practical!“
A odpoledne není o nic méně bláznivé. Snellová bůhvíodkud přivlekla finského „konzula“ žijícího v Benátkách, jenž se ujal úkolu seznámit ostatní s využíváním dřeva ve finském stavebnictví. Ten chlapík je osobitost sama. Není mi jasné, mám-li ho považovat za naprostého šílence nebo za potřeštěného vynálezce či za svérázného génia. Byl pozván, aby promluvil, jaké postupy byly využity při stavbě Sibeliova domu v Lahti a jak je lze vhodně aplikovat v řešení stavebnětechnických problémů v Benátkách, zejména při projektové přípravě budovy pro novou operu. Ten člověk dvě hodiny přednáší o finském novém revolučním materiálu – o březové kůře!
Občas mě napadá, zda-li si konzul, nebo co je ten chlap vlastně zač, netropí na účet přítomných a celého projektu rafinované žerty. A jindy se zas přistihnu u myšlenky, že kdyby mě do téhle situace uvrhli nenadále, měl bych podezření, že jsem pod vlivem nějakých halucinogenních drog. To, jak Snellová sedí po celou dobu vedle konzula a září jako učitelka v první třídě, jejíž primus předvádí své znalosti před inspektorem, situaci rozhodně nečiní reálnou. Je zřejmé, že Snellová k našemu osobitému krajanovi zahořela žhavou láskou.
Konzul velebí vlastnosti březové kůry: jako podklad pod šindelovou střechou vydrží přes sto let a dokonale nahrazuje dehtovou lepenku při izolování krytin a betonových základů. Březová kůra je podobně jako korek příjemná na omak. Tato vlastnost je zvlášť ceněná v místech, které přicházejí do styku s lidskou rukou. Konzul se konečně dostane do Sibeliova domu, kde březová kůra, jak tvrdí, pokrývá stovky metrů zábradlí.
Ten člověk bude taškář nad taškáře. Teď nás přesvědčuje, že z březové kůry se také vyráběly podrážky bot, a prohlašuje, že praotcem téhle myšlenky je maršál Mannerheim. Ten prý březové láptě pro jejich vzdušnost považoval za příjemnější než běžné pantofle. Konzulovi z jeho proslovu nevěřím ani slovo. Strojové sloupávání kůry prý ještě znamená technické problémy, což brzdí přechod na masovou výrobu. Už se ani neodvažuji dívat, jak se tváří ostatní delegáti. Kultura březové kůry, panebože! Nás je nemožné parodovat, zvládneme to sami.
Právě když „kulturu březové kůry“, urážlivý to termín mého vlastního pokolení, vpouštím do své hlavy, konzul mi zpřetrhá myšlenky vzrušeným obviněním:
„Modernismus zničil březovou kůru!“
Následuje úžasný, rozhořčený výlev, v němž tento krasoduch a romantik dává průchod zahořklosti vůči technologické kultuře a modernistické estetice. My, představitelé beziluzorních poválečných časů, se nyní máme z čeho zpovídat v očích nejrůznějších lidových romantiků, ochránců zvířat, památkářů a členů klubů za staré roubenky: dali jste ďáblu volnou ruku! Vyzdvihovali jste výkonnost, města a asfalt, vy služebníci pravého úhlu! Toužili jste vystrnadit ze světa rozkošně marnivé ozdůbky a okrasy. Z jazyka jste vysekali vysvětlivky a poznámky, jen aby byl hladký, chladný a úzký jako čepel dýky. Zaduste se tou svou výkonností, propadněte do chřtánů svých strojů! Napíchněte se na tu svou čepel!

1. února, později
V hotelovém pokoji je mou společnicí Highland Queen. Odešel jsem pod nějakou záminkou při odpolední pauze. Stavil jsem se na sekretariátu, kde Tuuli plnila příkazy Snellové. Na barevné kopírce kopírovala fotky představující díla finských umělců různých žánrů. Snellová se prý snaží zapůsobit na kurátory Benátského bienále, aby zmíněné skvosty zařadili do programu příští výstavy.
Na jednom obraze byli tanečníci převlečení za zvířata a obklopoval je obří hořící trojúhelník. Dílo se jmenovalo „Elements“. Spodní okraj originální fotografie kdosi opatřil textem ICE, FIRE, SKY. Snímek byl vyfocen na opuštěné ledové pláni. Na druhé fotografii byl pouze muž a před ním černá plochá bedna. V textu pod obrazem se říkalo, že jde o zvukové umělecké dílo. Úžasné. Fotka zvukového uměleckého díla! Copak se za tím asi tak skrývá? A co tu máme dál? Taneční představení v temné komoře? Sochu z dýmu? Na rubu fotografie Elements se píše, z nějakého důvodu německy, že realizační skupina zmíněné produkce obdržela státní cenu. Copak Němci či kdokoliv v Evropě – snad kromě Rusů – můžou rozumět, co znamená „státní cena“? Ptám se Tuuli, co si o performancích na fotkách a podobných takových dílech myslí ona.
„Je to švindl,“ sdělí stroze.
Podrobně vylíčím finskou kulturní vložku, kterou Snellová uspořádala, a přemýšlím, jaký obrázek si o tom všem asi udělají zástupci ostatních zemí.
„Záleží na tom nějak?“
Nejprve se Tuuli ptám, jestli se mnou půjde do baru v sousedním domě, a pak i přímo, jestli se mnou půjde do hotelu. Odpoví mi, že za chvíli ji přijde vyzvednout Carlo. Zapudím žárlivost a touhu po sblížení ukojím strejcovským objetím. Teď je mou utěšitelkou Královna Vysočiny. Záleží na tom nějak?