O Oscara pro zahraniční film soupeřil letos s našimi Želary i nizozemský snímek Dvojčata (De tweeling) natočený před dvěma lety podle stejnojmenného bestselleru Tessy de Loo (nar.1946, viz také Host 2003/1). Film u nás ostatně nedávno běžel v rámci Dnů evropského filmu. Úspěchy románu od prvního vydání v roce 1993, oživované pravidelně novým zpracováním (kromě filmu např. i dramatizace), svědčí o zvláštní přitažlivosti tématu. Nacistická okupace nepřestává Holanďany vzrušovat a inspiruje i generace umělců narozených dávno po válce. Snad je to tím, že to bylo zatím poslední dějinné období, kdy jinak harmonické až nudné Nizozemsko žilo na ostří nože, kdy se v národním měřítku prověřovaly charaktery. Tessa de Loo přišla se svým románem ve chvíli, kdy dozrával čas pro doplnění černobílého pohledu na toto období o celou škálu odstínů šedé (ne nadarmo se historická publikace Chrise van der Heijdena z roku 2001 o nehrdinském všedním životě za okupace jmenuje Šedá minulost).

Příběh dvojčat Lotte a Anny, narozených v roce 1916 v Kolíně nad Rýnem a o šest let později, po smrti rodičů, rozdělených, přičemž souchotinářka Lotte se dostává k příbuzným do Holandska, kde vyrůstá obklopena láskou a pochopením, kdežto Anna skončí jako laciná pracovní síla u omezeného dědečka na katolickém vestfálském venkově, je alegorií nizozemsko-německých vztahů. Sestry se sice v průběhu let sejdou, ale postupné odcizování vyvrcholí definitivní roztržkou po skončení války, kdy Lotte (jejíž židovský snoubenec zahynul v koncentráku) s Annou (jejíž manžel, jemný Vídeňák Martin, padl koncem války v uniformě Waffen SS) odmítá mluvit. Až při náhodném setkání v roce 1990 v belgických lázních Spa zestárlé sestry přerušený rozhovor znovu naváží.

Přemýšlivá i zemitá Anna, která nepřestává rozebírat příčiny svého konání v kontextu (mezi)válečného Německa, vychází jako postava zajímavěji. Přispívá k tomu i to, že o utrpení obyčejných Němců se dlouho neslušelo mluvit. Lotte ve vzrušených debatách se sestrou používá otřepané fráze a dokazuje tím, že kdo se cítí obětí, nemá potřebu sebezpytu, protože o ničem nepochybuje. Připočteme-li k tomu, že válečný příběh Lotte (ukrývání Židů, útrapy poslední válečné „hladové zimy“) je – tedy alespoň v rámci nizozemské literatury – už dostatečně známý, nepřekvapuje, že čtenářské sympatie získává na svou stranu hlavně Anna. Lotte zaujme svým vleklým vnitřním bojem, protože setkání s Annou jí připomíná, že se na „správné“ straně ocitla jen dílem náhody.

V roce 1993, kdy kniha vyšla, nebyl tento přístup stravitelný zdaleka pro každého. Tak napsal Hans Warren v listu Haarlems Dagblad: „Poukazuje na přednosti Hitlerova režimu: ‘nebyla nuda, nebyli narkomani, nebyl ten svinčík, co máme teď.‘ Nechává Annu ve všech tóninách opakovat ‘To jsme nevěděli‘. Největší spisovatelčin trumf je, že většina Němců prý nebyli pachatelé, ale oběti. Ta si tedy troufá.“ Čtenáři se zkušeností života v totalitě mají pro odstíněnější pohled větší pochopení.

V pasážích rekapitulujících klíčové historické události v sobě de Loo nezapře kantorku. Umně proplétá historická fakta i autentické osoby s osudy svých fiktivních postav , čímž názorně ukazuje dopad dějin na život obyčejných smrtelníků. Anna např. náhodně vyslechne schůzku spiklenců plánujících atentát na Hitlera, jinde se v textu mihne nepřímá narážka na barvitou postavu židovského průmyslníka Bernarda van Leera, který kromě sítě ocelářských podniků vlastnil také soukromý cirkus a věnoval se drezúře koní. Po okupaci Nizozemska v roce 1940 byl nucen továrny prodat Němcům, ale s hrstkou vyvolených a s cirkusem směl odjet do New Yorku. Je zřejmé, že si autorka dala záležet na důkladné přípravě a pečlivé dokumentaci.

Vedle toho je to však také příběh o překonávání předsudků v pohledu na svět, o umění naslouchat druhému a vciťovat se do něj. Tedy velmi „ženská“ kniha. Místní a časový kolorit autorka navozuje pomocí detailů – předmětů, oblečení, pokrmů, dobových písniček a aktualit, kdežto její jazyk je současný, ovšem vyhýbající se ve scénách z minula módním obratům. V rámcovém příběhu (Spa, 1990) se dávné příběhy obrážejí ještě jednou v průhledné symbolice, kterou autorka většinou navíc stručně shrne. Kniha se tak řadí k „výkladové“ větvi nizozemské literatury, jejímž cílem je pěkně po kalvinisticku všechno do poslední mrtě převést na slova a vysvětlit. Dvojčata ocenily široké vrstvy čtenářů, kdežto literární kritika byla zdrženlivá.

České vydání budí na první pohled důvěru vkusnou obálkou (silně připomínající knihy Květy Legátové z Paseky). Bohužel hned v úvodu (s. 11) narazíme na vrkot „holubů, jenž ...se slétali“, na s. 18 na „desítky zakalených zrcadel, které odrážejí“, do francouzské větičky na s. 27 se vloudily dvě pravopisné chyby, na s. 34 Anna uniká stínu, „který na ní vrhal“ (a chyby v ji/jí se vyskytují častěji), a to opomíjíme tu vynechanou čárku, tam tečku, písmenko a podobné drobné tiskové chyby. Porovnáním s originálem (prvních sto stran) zjistíme změny v členění textu do odstavců a několik případů, kdy v překladu vypadla věta. Je zřejmé, že text při revizi už nikdo s originálem neporovnával. O tom svědčí i celá řada přehlédnutí typu „těžká“ bryčka místo „černá“ (zwaar/zwart, s. 43), snad sem patří i matka chodící „weeklagend“ (tedy „s nářkem“) po domě (s. 142), kdežto v překladu čteme „celé týdny“ (tedy „weken lang“). Chyby o to mrzutější, že se jim pozornější kontrolou snadno dalo předejít. Je škoda, že redakcí proklouzly gramaticky chybné věty typu „Neboť zdejší venkovské sídlo leželo..., rozhodl se pan...“ (s. 207). Překladatelka totiž jinak dobře vystihla autorčin styl s neustálým náběhem k lehké ironii. Ovšem rejstřík je poněkud nevyvážený - holandská středostavovská matka pronese v roce 1940 větu „Nenech se vysmát“ (s. 141), kdežto amsterodamský dědeček se v 30. letech nechává holit „u lazebníka“ (s. 63) apod. Také reálie mnohdy pokulhávají: venkovan má na sobě „plátěný“ (místo „soukenný“) oblek, na statku je „obývací pokoj“ (místo „světnice“) apod. Neškodila by větší přesnost – namátkou: čteme, že návštěva školní kaple je „klasická povinnost“ (s. 23, místo „třídní/celotřídní“, klassikaal), holandská matka je „vášnivá“ (s. 33, místo „hrdá“, fier), Lottina němčina je „precizní“ (s. 63, místo „sterilní“, precieus). I názvy rostlin jsou často překládány jen odhadem (z černého bezu je šeřík, z ptačího zobu bez, z vistárie klematis atd. atp.). J. Pellarová je zkušená překladatelka, na překladu navíc pracovala i v amsterodamském Překladatelském domě. Pobyt v ideálním prostředí s veškerým potřebným vybavením se jí však při řešení mnohých překladatelských problémů nepodařilo zúročit: „escherovské schodiště“ (tedy jako na Escherových magických obrazech) překládá “z escherské oceli“ (s. 78), půvab nechtěného má na s. 82 „lijfboek“ (tedy „bible“) holandského otčíma-marxisty, čímž se myslí Kapitál, přeložený jako „otcova anatomická příručka“. Z Anniny epizody u Stolzů se v překladu zcela vytratilo rituální (a klíčové!) oprašování podlahových lišt kolem stěn. Jsou tu tedy – sportovně řečeno – ještě rezervy. U „malých“ jazyků přitom platí dvojnásob, že nejen spisovatel, ale i čtenář je překladateli vydán na milost a nemilost. Seriózní nakladatelství a zdatná překladatelka je kombinace vyvolávající vysoké nároky, proč bychom se tedy měli spokojit překladem, který „v podstatě“ odpovídá?