Neméně než kniha však autora proslavily okolnosti jejího vydání: kvůli erotickým scénám (dnes vyhlížejícím cudně až nevinně) nemohla kniha vyjít ve Spojených státech, v Británii a už vůbec ne v Irsku, kam Donleavy záhy přesídlil z New Yorku a snažil se prorazit jako malíř. Kontroverzního titulu se proto s radostí ujal pařížský nakladatel Maurice Girodias, jehož Olympia Press sehrála klíčovou roli v dějinách moderní literatury.

Už před válkou vydával Girodiasův otec v Obelisku například Henry Millera a syn v jeho díle pokračoval: po válce vydal například Nabokovovu Lolitu, Burroughsův Nahý oběd či knihy Samuela Becketta. Jeho nakladatelství postavilo svou reputaci na kontroverzních titulech a též knihách erotických, až pornografických. S chutí tedy sáhl po Donleavyho debutu, aniž by tušil, že právě tato kniha jej zničí. Měla totiž pronikavý úspěch, dočkala se i úspěšného hollywoodského zfilmování a chamtivý Girodias chtěl – v souladu s tehdejší francouzskou praxí – značnou část ze všech autorových honorářů. Následoval rozchod ve zlém a soudy – ty nakladatel prohrál, zaplatil celé jmění na výlohách a slavné nakladatelství skončilo. Girodias byl nucen Olympii prodat – Donleavymu. Ve svých pamětech se později Girodias s hořkostí vyjádřil, že nekonečnými soudními procesy si Donleavy zničil svůj literární talent. Možná trochu silné vyjádření, ovšem něco pravdy na něm je. Úspěšný román vytyčil laťku hodně vysoko nejen pro veškerou moderní satiru, ale i pro Donleavyho samotného. Žádné z jeho dalších děl z tohoto stínu nevykročilo.

To platí i pro novelu Dáma, která měla ráda čisté záchodky z roku 1997, jež nyní vychází v inventivním překladu Michaly Markové česky. Ne že by to byla špatná kniha, nikoli, je to dokonce velmi dobrá kniha – jen nedosahuje literárních výšin prvotiny. Jocelyn Jonesová je typickou představitelkou vrstvy, na niž se dlouho zaměřuje Donleavyho satira: coby manželka bohatého a úspěšného muže žije na luxusním předměstí velkoměsta, kam pravidelně zajíždí se vzdělávat, aby měla čím oslnit na společenských dýcháncích, pravidelně navštěvuje galerie, dokonce čte i moderní poezii, „osvojuje“ si vytříbený vkus v klasické hudbě – a svou kulturní vzdělanost samozřejmě dává pořádně na odiv. Její život se radikálně změní, když ji manžel vymění za mladší milenku. Peníze, které vysoudila při rozvodu, hloupě investuje a ztrácí, bývalí přátelé teď o ni najednou ztrácí zájem a záhy je nucena se rozloučit i s honosným domem. Tíží ji nedostatek peněz, dokonce chvíli uvažuje, že se stane prostitutkou, když v tom zasáhne osud, nabídne pomocnou ruku a Jocelyn zažije něco mezi pohádkou a naplněním amerického snu. Novela nese podtitul „kronika jedné z nejzvláštnějších událostí, o kterých se v New Yorku povídalo“ – a plným právem. Konec příběhu je vskutku zvláštní, až bizarní, nicméně taková je Amerika: Jocelyn paradoxně zachraňují nikoli její kulturní znalosti, ale rada snobské babičky, jež jí vedla k tomu, aby se vždy chovala jako urozená dáma a za každé okolnosti vyhledávala výhradně ty nejčistší toalety.

Novela je to úsměvná, čtivá a dobře napsaná. Donleavy opět osvědčuje vynikající oko pro drobné, leč charakteristické detaily a jeho satirický pohled na snobskou vyšší třídu je zdrcující. Úchvatná je i postava hlavní hrdinky, která – jak je to u Donleavyho pravidlem – je zároveň směšná i tragická. Bohužel, v porovnání se čtyřicet let starým debutem je kniha výrazně slabší – je méně kompaktní a i příběh je slabší. Argo postavilo svou vynikající pověst na včasném rozpoznávání nových talentů; škoda jen, že v případě tohoto autora dalo přednost novému před starým.