Kirsty Gunnová vydala svůj první „román“ Rain (Déšť) v roce 1994 a útlá knížka o necelých sto stranách okamžitě zaujala. Možná i proto, že mezi řádky se skrývá přinejmenším stejně tolik jako v nich samotných. Rain je kniha lyrická, plná náznaků, od začátku do konce prodchnutá neblahou předtuchou, jakýmsi zlověstným tušením, že v nevinných dětských hrách se kdesi hluboko skrývá riziko ztráty a bolestného smutku.

Rain je zvláštní poetická meditace o síle deště – ano, přesně toho deště, který očišťuje, ale zároveň hubí, který živí půdu, ale zároveň přináší potopu a apokalyptickou záhubu. Déšť zabíjí, rozděluje, ale zároveň očisťuje a přináší zapomnění – a v jistém smyslu je tato útlá knížka i oslavou zapomnění, protože jen ono dokáže člověka osvobodit od hlubokých traumat.

Důraz na zapomnění přitom jako by šel přímo proti proudu současné britské prózy, která vždy a všude zdůrazňuje historičnost. Historie hraje roli i zde, ovšem nakonec je zapotřebí se od ní oprostit, neboť svazuje a zraňuje, anebo alespoň to podstatné, co z historie známe. To nepodstatné – to se může klidně předávat dál, tradovat v podobě neškodných historek, které poslouží k zabití dlouhých odpolední.

Dvanáctiletá vypravěčka románu přijíždí se svými rodiči a mladším bratrem k romantickému jezeru. Ovšem už při jejich příjezdu se nad pobytem stahují mračna – od první stránky je kniha prodchnuta temnou atmosférou neblahé předtuchy a s postupem vyprávění tato předtucha jen zesiluje. Voda stále zesiluje svou přítomnost v textu, je čím dál hrozivější, a zároveň manželství rodičů hlavní hrdinky se pozvolna rozpadá.

Prozrazovat o této knize (románu či snad novele nebo jen povídce?) více by asi bylo nepatřičné, protože – jak už jsem naznačil výše – v tomto lyrickém textu je toho stejně mezi řádky jako v nich. Rain je úžasný debut.