Autor se opět vrací do svého oblíbeného Brna – tentokrát do něj zasadil příběh fantastické ženy Olgy Abelové, přezdívané Lady Carneval, která se v roce 1987 provdala za zpěváka, dostala se na stránky časopisu Květy, týden pečovala o bývalého prezidenta a nejpodivuhodnější věci prožila po listopadové revoluci: dostala se na seznamy spolupracovníků StB a setkala se třemi různými muži, bez nichž by se vlastně obešla, kteří jí však zcela změnili život.

Pravidelný čtenář Kratochvilových románů najde v Lady Carneval to, co mu „jeho“ autor předkládá vždy. Například exotický příběh s prvky nadpřirozena (tentokrát v jiném hávu, jejich nositelem je zejména novodobý kouzelník – nebo podvodník? – Silvestr Silvestr, který začíná po listopadu 1989 obchodovat s mystikou). Nechybí ani zlomový moment překvapení: ve chvíli, kdy má čtenář pocit, že už už autorovi vidí pod ruku, v tu ránu (ve velmi přesně vypočítanou „ránu“) udělá Kratochvil veletoč a pánem situace se opět stává on. Jeho příběh dostává téměř rysy detektivky, a tak se mu daří čtenáře jednak neustále vyvádět z rovnováhy, a zároveň trvale udržovat jeho pozornost.

Kratochvil opět, zcela v duchu svých předcházejících próz, kombinuje nejrůznější jazykové styly i principy výstavby. Neváhá sklouznout až k bulváru, aby ho v zápětí vystřídal sofistikovanou přednáškou s filosofujícím podtextem.

Pro Jiřího Kratochvila typický je i motiv zdvojení a zrcadlení, znejistění identit a masky – a to co se týče postav i co se týče prostorů. Když hrdinka vstoupí do zakázané komnaty, odhalí pravou podstatu svého manžela, ale navždy ztratí jistotu o jeho totožnosti, už napořád ho bude hledat ve tvářích jiných mužů. Tento motiv je ostatně v románu výrazně posílen – na konci příběhu se Olga své identity zcela vzdává, aby se vypořádala se svým vlastním životem a zodpověděla si některé otázky svého života.

Kratochvil svému románu dává od samého počátku punc autenticity; jeho próza je (ostatně i jako předcházející Lehni, bestie! z roku 2002) sice ve své fabuli nereálná, sycená ovšem v kontextu i detailech z nejskutečnější skutečnosti (popřevratová doba se svými ekonomickými specifiky, svět reklamy, brněnské ulice). Na konci příběhu se však zdání „skutečnosti“ ještě znásobí: příběh o lady Carneval jako by autorovi kdosi vyprávěl na jednom večírku. Když už to vypadá, že čtenář autora dostal, respektive, že se čtenář dobral své „čtenářské pravdy“, autor mu obratně vyklouzne a celou autentizující linku shodí. Kratochvil vypráví rád – stejně jako jeho hlavní hrdinka, pro niž má proces vyprávění doslova terapeutickou funkci.

Naléhavost sdělení, kterou můžeme najít v Medvědím románu (1990) nebo v Avionu (1995), v Lady Carneval neobjevíme. V posledních prózách je Kratochvil jaksi „uživatelsky přátelštější“. Zůstává nadále věrný svým vypravěčským postupům, jen jeho příběhy se trochu zbanalizovaly. Jisté nicméně je, že má o čem psát – a také ví, jak to dělat. Dokáže svého čtenáře strhnout tak, že tento mu i leccos opustí. K jeho knihám se totiž pořád dá přistupovat dvojím způsobem: jako k prostému čtenářskému hitu, či jako k rozbujelé interpretační džungli.