Podél jezera ve tvaru srdíčka kráčel po bílém písku jeřáb s červenou čepičkou a přibližoval se ke mně. Ale zrovna, když jsem si pomyslel, že se od hejna oddělil, aby našel potravu, zadíval se přímo do mého obličeje. Co nejvíc natáhl svůj štíhlý dlouhý krk a zdálo se, že postupně zrychluje krok.
V rozlehlé zahradě není ani živáčka. Jeden shluk bílých mraků pluje po jasné obloze směrem ke keřům u hradní věže. Otočil jsem se zády k přibližujícímu se jeřábovi, jak jen to šlo, předstíral nezájem a rychle vyrazil vpřed.
Měl jsem nepříjemný pocit, jako by se mi najednou vybavovaly různé vzpomínky a nohy samy zrychlily. Zdálo se, že už každou chvíli vyplují na povrch věci, na které jsem měl již určitě zapomenout a které dokonce neměly být podruhé znova připomenuty. Z rukávu kimona vytahuji malý balíček a lehce spouštím ruku přes okraj pramice. Vlnky se třpytivě lesknou, v tom se jedna velká zvedá a naráží do boku loďky. A v tu chvíli je jedno, jestli jsem stál, nebo seděl, i po tolika letech se mi to všechno živě připomnělo. Dolehl ke mně zvuk jeřábových kroků. To jsem nečekal a začal jsem utíkat. Kořínky travin se mi zachytávaly o nohy a lepily se na holeň. Chvíli před tím, než jsem upadl, mi nad hlavou s divokým zvukem šustění křídel vzlétl jeřáb. S dlouhýma nohama, velmi nízko nad zemí, proletěl těsně nad čajovými políčky a přistál na protějším břehu. Odtud s mácháním křídel vyběhl na hráz a okázale se rozkřičel.
Jeho křik se rozléhal v keřích na hrázi obklopujících park Górakuen a jako hlasitá ozvěna se vracel ze všech stran.
Aniž bych setřel písek z šatů, roztřeseně jsem vstal. Když jsem se dokola rozhlédl, jezero se zaoblilo a les byl zalitý mlhou. Jen na hrázi červeně hořela jeřábova čepička a světlo dopadalo na jeho bělostná křídla. Hráz vypadala jako velká vlna.
Jeřáb ladně prohnul krk, lehce našlapoval jako by kráčel po hladině, zářil a znovu se ke mně přibližoval.
Zmateně jsem vykročil a písek mi pod nohama skřípal. Byl jsem překvapen vzlétnutím. Když jsem zrychlil, abych se vzdálil od jeřába, s každým krokem mi dřevěněly nohy. Pozdě mě napadlo dát se na útěk okolo jezera. Jeřáb se už přibližoval.
Na obloze shluk bílých mraků vytvořil tvar květu hagi, jehož špička mířila k hradní věži. Uviděl jsem, že se jeřáb moc nehýbe, a trochu se mi ulevilo.
Domníval jsem se, že za mnou stojí muž držící bambusové koště s dlouhou násadou, ale byl to jeřáb. Jako by stál na špičkách prstů a stále se upřeně díval do mého obličeje.
Hledím na lístky trávy pod nohama. Větvičky borovice na ostrůvku plovoucím uprostřed jezera či kmeny javorů v protějším lese, všechno oslnivě září. Slunce se odráží ve vlnách řeky a uprostřed všeho toho oslnění je jedno místo, jež upoutává pozornost. Podivný hlomoz přicházející od mostu dole na řece burácivě čeří hladinu.
Jeřáb kráčí jako člověk a následuje mě přes most. Z malé říčky se vylila voda a smáčela písek na cestě. Prošel jsem stínem keřů a došel k zadní bráně. Obě křídla byla otevřená dokořán a skrz ně bylo vidět světlá rýžová políčka a vzdálené hory.
Když jsem si pomyslel, že znovu zahořela jeho čepička, jeřáb najednou vytvořil smělý postoj, prudce zamával křídly, co nejvíc natáhl svůj dlouhý krk k obloze a celý se napřímil. V okamžiku, kdy jsem ucítil křídly zvířený vzduch, jsem ztuhl a otřásl se po celém těle. Spolu s pocitem strachu mě naplnil i pocit lítosti a z celého srdce jsem upřeně sledoval siluetu odlétajícího jeřába. Zmenšil se přibližně na velikost bažanta, pak holuba a vrabce. Stále se zmenšuje a já mám pocit, že mi ještě nezmizel z dohledu.

Z japonského originálu přeložila Martina Černáková