Antologie New Writing, kterou pravidelně vydává Britská rada ve spolupráci s několika nakladatelstvími – dříve Vintage, teď dvakrát za sebou Picador – si během svých jedenácti ročníků vydobyla poměrně slušné místo na slunci. Vždy dokázala nabídnout zajímavou kombinaci nového a starého, tradičního i netradičního.
Nejinak je tomu v dílu dvanáctém, jehož redigování se ujala hned trojice literátů: Diran Adebayo, Blake Morrison a Jane Rogersová – v této souvislosti stojí za připomenutí, že zatímco Blake Morrison byl hostem prvního českého semináře Britské rady v Kostelci, Jane Rogersová, autorka románu Island, bude jeho hostem letošním.

„Jak se stane, že se do někoho zamilujeme? Třeba je to tím, jak se ten člověk směje, mluví, chodí, jí, drží skleničku, anebo tím, jak se dívá na svět. Ale ať už je to cokoliv, obvykle míváme problémy to vyjádřit slovy. A obvykle to není něco, co bychom přímo hledali, ale něco, co nás překvapí – nečekaně, nenapodobitelně, jedinečně. A stejně se tomu má s literaturou,“ píší editoři v úvodu. Podle tohoto hlediska také údajně vybírali jednotlivé položky do kompilace: zařadili to, co je zasáhlo jako blesk z čistého nebe, co je oslovilo. S tímto tvrzením ovšem poněkud nesouhlasí, co říkají o několik řádek níže, totiž že jejich záměrem bylo rozhodit sítě dál: „Antologie New Writing tradičně představují poezii, beletrii a eseje z per britských autorů, z nichž mnozí žijí v Londýně nebo jeho bezprostředním okolí. Ale tentokrát jsme chtěli rozhodit sítě dál, ne snad z nějakého vágního důvodu všeobsáhlosti, ale prostě proto, že víme, že velká část té nejlepší britské literatury se rodí mimo území Spojeného království. A tak jsme cestovali: z Belfastu do Jižní Ameriky, z Hoxtonu do Nigérie a z Ikley do Somálska.“ Jenže, když se člověk zamiluje na první pohled, když jej něco zasáhne jako blesk z čistého nebe, obvykle předtím nerozhazuje sítě? Nebo snad ano. Není tohle náhodou láska v rámci pravidel politické korektnosti?

Výše naznačené pochybnosti budou čtenáře provázet po celou dobu, kterou stráví listováním nebo čtením tohoto svazku. Na druhou stranu je třeba editory pochválit, že se nenechali unést dominantním kultem mládí a pod „nové psaní“ zařadili i novinky z per autorů, kteří rozhodně nepatří mezi objevy. Najdeme tu na čtyřicet jmen (z těch známějších Matthew Sweeney, Barbara Trapido, Patience Agbabi, Julian Gough) a některé malé skvosty – takovým textem je například komický obrázek somálského hospodářství z pera Juliana McGougha. Z non-fiction asi nejvíce zaujme provokativní esej Jane Stevensonové o ženách, které zemřely hlady na předměstí Dublinu. Z poezie je pak asi nejlepší Patience Agbabi. Hodnotit ukázky z románů, které se v této knize objevily, je z pochopitelných důvodů obtížné, leč ani jedna není taková, že by se kvůli ní čtenář nemohl dočkat, až kniha vyjde. Naopak, velké zklamání jsou produkty oné „rozhozené sítě“, hlavně Binyavanga Wainaina, Rajeev Balasubramanyan a Sukhdev Sandu. Zejména první jmenovaný se předvedl jen zuřivým výpadem proti všemu a všem – tedy hlavně proti celé „bílé“ civilizaci a kultuře. Kvalita jeho příspěvku ovšem není příliš zdařilým dokladem, že by africká kultura mohla nabídnout něco lepšího.

Takovéto antologie se dělají hlavně pro seznámení a v tomto ohledu NW12 svůj úkol splnila. Jen doufejme, že ta nová jména, jež se tu objevila, záhy nezapadnou jako stovky jmen před nimi a že texty, které jsme zde četli, jednou uvidíme i v knižní podobě.

New Writing 12, připravili: Diran Adebayo, Blake Morrison a Jane Rogers. Picador, 330 s.