Kdo je Reinhard Jirgl? Na konci 60. let bychom ho mohli považovat za vyučeného elektromechanika, na konci 70. let se změnil v divadelníka, od roku 1996 žije v Berlíně jako spisovatel na volné noze. Patří k nejvýznamnějším romanopiscům současné německé literatury. Bylo mu uděleno několik významných literárních cen, mimo jiné v roce 1999 Cena Josepha Breitbacha, což je v současnosti nejlépe dotované literární ocenění v německých jazykových oblastech.

I když je jméno Jirgl v německých zemích známé, nejedná se o populárního spisovatele v obecném slova smyslu. Vybírá si vždy kontroverzní, živá témata. Jeho dílům se však často vytýká přílišný sklon k intelektuálství a komplikovanosti. Obrací se tak prý jen na malou skupinu čtenářů. Podnět ke kritice zavdává zejména systém interpunkce, symbolů a značek, který si vytvořil a jenž je v rozporu s pravidly pravopisu. Jirgl se ho pokusil teoreticky popsat a vysvětlit v eseji Das poetische Vermögen des alphanumerischen Codes in der Prosa (Poetické možnosti alfanumerického kódu v próze) publikovaném poprvé ve svazku Gewitterlicht u hannoverského nakladatelství Revonnah v roce 2002. Zatímco běžná interpunkční znaménka a jejich místa ve větě jsou určena gramatickou normou, Jirgl je používá pro znázornění intence věty. Otazníky a vykřičníky najdeme nejen na konci, ale i na začátku nebo uprostřed věty. Jirgl tak určuje pravidla své vlastní analýzy mluvního aktu. Takový záznam rozhovorů i myšlení hrdinů přibližuje text samozřejmě mluvené řeči. Jak Jirgl tvrdí, chce na úrovni znaků proniknout do větší blízkosti vlastních hrdinů a prožívat jejich skutečnost se stupňovanou intenzitou. Je ovšem zřejmé, že čtenáři zároveň předkládá první interpretaci figur. U některých pasáží jeho románů tak čteme příběh a zároveň i možný návod, jak ho chápat. Zároveň s interpunkčními znaménky zapojuje Jirgl do textu i nejrůznější zkratky, například číslovka 1 zastupuje německý neurčitý člen ein ale také předponu ein-; u. je zkratka slova und; o odpovídá spojce oder a tak podobně. Autorovi se těmito prostředky nejen daří udržet čtenářovu pozornost, ale vyvolává i úvahy o povaze tištěného či jakéhokoli psaného textu vůbec. Vždyť zkratky bývají odrazem procesu vzniku, znakem nedokončenosti a proměnlivosti, příznakem otevřenosti a mnohoznačnosti významů. Na to autor upozorňuje i v Das poetische Vermögen des alphanumerischen Codes in der Prosa. Na druhou stranu se snad až zbytečně snaží v takřka slovníkových heslech vyjmenovat všechny významy svých zkratek a ubírá tak na srozumitelnosti vlastním teoriím. Snad se tu projevuje i Jirglovo technické vzdělání, když ve svých esejích přemítá, jak snadno se slovo či obraz v době počítačů přemění na jedničky a nuly. Jirglovy knihy tedy nepostrádají jistý lingvistický půvab.

Knihy Reinharda Jirgla se ale stávají předmětem veřejné diskuse zejména díky zvoleným tématům. Jeho poslední, částečně autobiografický a pro české publikum snad nejzajímavější román Die Unvollendeten (Nezavršené osudy) se svébytným způsobem zabývá problematikou vyhnání Němců z Československa po 2. světové válce. Tři generace žen – prababička Johanna, její dcery Hanna a Maria a Hannina dcera Anna – se ihned po skončení války musí vyrovnat s novým stavem věcí v rodném Chomutově, s ponížením, strachem a dočasným zpřetrháním rodinných svazků. Jirgl neustrne u popisu okamžitého utrpení a jeho cílem rozhodně není obhajovat či obviňovat zúčastněné strany. Sleduje osudy svých hrdinek do blízkosti západní hranice pozdější NDR. I tam je následuje osud vyděděnců, lidí zbavených kořenů, které poválečná německá společnost nechce přijmout. Dvě starší generace se přitom ani nechtějí plně začlenit. Stále se v duchu vracejí k původnímu domovu a marně touží po návratu. Na rozdíl od nich se mladá Anna minulosti zříká. Odchází do východního Berlína, stává se úspěšnou tlumočnicí a vychovává nemanželské dítě. Autor jí ale upírá šanci prožít život správně. Poté, co odejde ze zaměstnání kvůli neshodám s vedením, ztratí se v malém světě svého bytu a přežívá beze vší radosti a užitku. Její syn Reinhard je vypravěčem posledního dílu románu, který je oddělen césurou. Nastiňuje svůj život v NDR, nabízí nový náhled na život i umírání Hanny a Marie v cizí zemi. Obojí se prolíná s popisem jeho boje s rakovinou. Kniha Die Unvollendeten samozřejmě nepřináší žádné historicky nové poznatky, ale je mimořádná a přesvědčivá četností úhlů pohledu a linií příběhů, které je dokáží spojit.

K často zmiňovaným dílům Reinharda Jirgla patří i román Die atlantische Mauer z roku 2000. Řadí se k takzvaným berlínským románům. Děj knihy, který krouží okolo osudů několika žen, jejichž život se po pádu železné opony radikálně změní. Odehrává se také na dalších místech, mimo jiné i v New Yorku. Jirgl se díky tomuto románu srovnává s tak významným autorem jako je Uwe Johnson. Známá je také Jirglova trilogie Genealogie des Tötens, která vznikla mezi lety 1985 a 1990, ale v NDR nemohla být vydána. Jirgl se v textu věnuje životu v reálném socialismu. Za zmínku stojí i román Die Hundsnächte. Ačkoliv Reinhard Jirgl navštívil Prahu na podzim roku 2003 a četl tu z knihy Die Unvollendeten, nebylo dosud žádné jeho dílo do češtiny přeloženo. Jirgl se tak řadí k autorům německého jazyka, jejichž díla zůstávají českému publiku prozatím neznámá. A je nutno podotknout, že případný překlad bude zejména vzhledem ke komplikované syntax a stylu interpunkce a ortografie pro překladatele vskutku tvrdým oříškem.