Od svého debutu Continent (Kontinent, 1986) se Jim Crace těší renomé vysoce originálního a novátorského autora. Ostatně v dalších románech tuto pověst jen potvrdil. Ať už to byl zajímavý exkurz do doby kamenné v podobě románu The Gift of Stones (Dar kamenů, 1988), nebo naopak výlet do antiutopické budoucnosti v románu Arcadia (Arkádie, 1992), Crace vždy osvědčil úžasný cit pro jazyk, oslnivou schopnost budovat imaginární krajiny a jeho próza měla vždy až hmatatelnou, smyslovou kvalitu. Bohužel poslední dobou se zdá, jako by Craceovi chyběla substance. Styl, jakkoli vznešený, rafinovaný a originální, přece jen stěží dokáže nahradit nápady, a těch se Jimu Craceovi v poslední době jaksi nedostává. Anebo alespoň v poslední knize ne.

Jeho předposlední kniha byla sbírka lyrických povídek s názvem The Devil’s Larder (Ďáblova spižírna, 2001), sestávající z 64 textů, jež spojuje kulinářské téma a velice silný důraz na smyslové, někdy až smyslné kvality, a to jak popisovaných zážitků, tak prózy, v níž se tyto zážitky zrcadlí. Je to kniha bezpochyby okouzlující, snad až uhrančivá. Jakmile se jednou začtete, zcela propadnete autorově magii a po chvíli vám bude i jedno, že text vlastně vypovídá o tak ordinérní věci, jakou je jídlo, a že mezi jednotlivými pasážemi neexistuje žádná smysluplná spojitost. Stručně řečeno, The Devil’s Larder je brilantní dekadentní hříčka pohrávající si s estetikou jídla. Zároveň je to však ten typ knihy, která jde napsat jen jednou. Nejde opakovat.

Craceova nová kniha, Six, se o něco podobného pokouší. Pravda, v případě tohoto posledního Craceova autorského počinu jsou jednotlivé texty spojeny v jeden celek ústřední postavou herce jménem Lix a oněch šest kapitol knihy vlastně popisuje, za jakých okolností Lix počal svých šest dětí: „Každá žena, se kterou se Lix odvážil vyspat, mu porodila dítě.“ To je první věta knihy a následujících 219 stran není nic jiného, než důkaz o její pravdivosti. Ano, skutečně, je tomu tak: Lix se v životě vyspí s šesti ženami a má s nimi šest dětí. To je situace sama o sobě poměrně zajímavá a snad by mohla sloužit jako východisko nějakého románu napsaného v žánru magického realismu. Ale Crace s ní nijak dál nepracuje. Děj – i když, ruku na srdce, jaký je toto děj? – je umístěn do nejmenované země, ve které vládne totalitní režim. Někteří britští recenzenti záhy umístili děj do „východoevropské“ země, byť čtenáři ze Střední Evropy přijde takový dohad absurdní. Spíše jej napadne, že Crace toho ví o totalitních režimech tak málo, že by se snad ani neměl pokoušet o nich psát. Bez ohledu na to, jak má vybroušený styl. Třeba takový de Bernières sice nepíše o latinskoamerických vojenských diktaturách tak „virtuózně“ jako Crace (za virtuóza označil tohoto autora dokonce i mistr všech britských kritiků Frank Kermode), ale aspoň jeho portréty mají jistý reálný základ – i když je děj knih umístěn rovněž do fiktivní země. Bohužel, v případě Jima Crace není nejhorší to, že portrét totalitní diktatury je nepřesvědčivý, nýbrž to, že v knize nemá naprosto žádnou funkci. Děj by se klidně mohl odehrávat v Británii, v Německu nebo kdekoli jinde, a výsledek by byl stejný – volba fiktivní země s totalitním režimem se tak v posledku jeví jako úhybný manévr, jak se nemuset zatěžovat s reáliemi a pečlivým popisem reality, kterou čtenáři znají.

Sečteno a podtrženo, Six je zklamání. Jim Crace je autor s úžasným talentem, jen se zdá, že by potřeboval příběh, něco, na čem by mohl své stylistické umění naplno uplatnit. Protože styl samotný se po chvilce okouká.