Básnířka a spisovatelka R. Galanaki se pustila do hledání materiálů o první novodobé řecké malířce a na podkladě toho mála, co se zachovalo, sestavila velmi čtivý příběh o životě Heleny Altamurové-Bukurasové (řecky Eleni Altamura-Bukura). Zřejmě právě nedostatek informací zapříčinil, že je kniha koncipována spíše jako hrdinčina zpověď kombinovaná se vstupy do přemýšlení jejího okolí. O tvorbě či názorech na umění se tedy dovíme pramálo, jelikož sama malířka své dílo krátce před smrtí spálila a její korespondenci a poznámky poté zlikvidoval její bratr. Nicméně jde o další z dokladů života řeckých žen, o kterých se donedávna psalo pouze v souvislosti s rodinou, mateřstvím, oběťmi v době válek a teprve v posledních letech se autorky do slova vrhají na zpracovávání příběhů žen, a to jak v řecké historii, tak v současnosti.

Eleni Altamura-Bukura žila v 19. stol. (zemřela roku 1900 v 79 letech), pocházela z vážené řecko-arvanitské rodiny kapitána Jannise Bukurase z ostrova Spetses. Byla kapitánovou nejstarší dcerou, velice výtvarně nadanou. S požehnáním otce a svého učitele, italského malíře R. Ceccoliho (odešel z politických důvodů do Řecka, kde se podílel na založení první výtvarné akademie) odešla studovat do Itálie, kde se musela několik let vydávat za muže, aby mohla navštěvovat výtvarné školy, na nichž získala vzdělání. Tam se též seznámila s italským malířem Saveriem Altamurou, se kterým měla dvě nemanželské a jedno manželské dítě, které jí ovšem manžel sebral, když od ní krátce po narození třetího syna odešel (rodina ji donutila se za Altamuru vdát, i když při té příležitosti musela přestoupit na katolictví). Elena se vrátila s prvními dvěma dětmi zpět do Řecka, kde s pomocí rodiny obě děti vychovala a zároveň vyučovala na královském dvoře. Když děti vyrostly, odebrala se z Athén na rodný ostrov, kde v zapomnění a více méně opovržení žila až do své smrti.

Této části jejího života a jejím úvahám v době permanentního odloučení je věnována valná většina knihy. V retrospektivě se tak dovídáme, že její prvorozený syn se sice též stal malířem, ale záhy zemřel na souchotě, a její dcera též zemřela velice mladá. Malířka propadá stále většímu zoufalství, krátce po smrti svého syna pálí veškeré své dílo, uzavírá se do sebe a prakticky nevychází ze starého kamenného domu, kde vede hovory se svými drahými, kteří ji opustili a odešli na onen svět. Sama malířka pomýšlí na sebevraždu, ale nechce „zatížit rod dalšími hříchy“. Často za ní přichází její otec, po smrti manžela též jeho duše z daleké Itálie, obě první děti. Třetí syn za ní přijede jen jednou a zase rychle prchá, jelikož Řecko nesplnilo jeho filhelénská očekávání. Prostí venkované spřádají o staré, tajemné malířce nejrůznější legendy, tvrdí, že je čarodějnice (v tehdejším Řecku toto označení ve spojení s vdovou znamenalo prakticky izolaci dotyčné ženy od okolního světa).

Po její smrti však její bratr nachází obrovské množství korespondence, poznámek, novin a časopisů, které byly jediným pojítkem staré vzdělané ženy (kromě vynikajícího výtvarného vzdělání uměla několik jazyků) s civilizací. Všechno však pálí, aby se náhodou někdo nedověděl o jejím „pádu“, už tak přeci stačilo, že si lidé vyprávěli, jak se za mlada převlékala do mužských šatů.

Autorka jemně, jaksi žensky stručně a jasně popisuje duševní pochody malířky, její permanentní boj s pocitem viny a zoufalství, které sílí s přibývajícím věkem. Příběh Eleny je jen dalším z důkazů, jak byl život ženy v Řecku do nedávné doby striktně omezen na dům, zahradu a děti a výjimky neexistovaly, společnost je prostě nepřipouštěla. Pokud se i nějaká objevila, krutě za vše zaplatila a do konce života trpěla v ústraní, odsouzena společností za „hříchy mládí“ a neposlušnost odvěkému ženskému údělu.