Osobitý vztah mezi starověkým světem Řeků a světem novodobým, zachyceným v novořecké lidové tradici je pro Evropana s klasickým vzděláním zpočátku těžko pochopitelný. Je těžké hned přijmout, že řecký folklór vychází z jiné tradice, než je evropská a také antická, a řecký lidový výklad antických památek dostává pak poněkud jiný ráz, o mnoho odlišnější než si je Balkánem nepoučený, klasicky vzdělaný Evropan schopný představit. V polovině 20. století sebral a zapsal Ioannis Kakridis, profesor filologie soluňské university, texty lidových pořekadel a písní z celého Řecka, v nichž se odráží představa o původních obyvatelích, Hellénech. Texty využil k práci, které dal název (v českém překladu) Staří Řekové v novořecké lidové tradici, jejíž čtvrté vydání z r. 1974 se stalo podkladem pro tyto řádky.

Už v ranně obrozenecké době (tj. v druhé polovině XIX. století) se sami Řekové snažili najít odpověď na otázku po svém původu, a tak se pokusili zmapovat, sebrat, zapsat, co se uchovalo v lidové tradici a církvi, protože právě tam Řekové spatřují své řectví – romiosyni[2].

Způsoby, jakými se poprvé novodobí Řekové seznamovali se svými antickými předky, byly různé. Během staletí se vytvořila jakási pohádková představa o mytickém národě, který si říkal Hellénové.[3] Nové příběhy se staly součástí bohaté ústní tradice spadající až do dob předhomérských, anebo nebo naopak – staré řecké mýty se adaptovaly do nového prostředí. 

Nespočet otázek a podnětů burcující fantazii prostého člověka vytvořily množství příběhů o lidech, kteří kdysi v dávnověku stavěli ohromné paláce, chrámy a hrobky – Hellénové.

Imbros, 19. století[4]: Od pradávna stojí na Roxadu hradby z velikých opracovaných kamenů. Lidé těch dob byli tak mohutní a měli tak obrovské ruce, že tyto kameny vztyčili na Imbru, brali je z protějšího ostrova Samothraki, a pak je bez vápna, bez jílu vršili jeden na druhý.

Z 16. století[5]: Filip byl statečný (Hellén) panovník, vládl v Makedonii Filippanům ve Filipově Městě. Narodil se mu syn…a pojmenoval ho řeckým (římským[6]) jménem…Alexandr.

Z 16. století[7]: Přinesli mu i meč udatného (Helléna) Goliáše.

Thessálie, 19. století[8]: Staří Řekové byli vysocí jako nejvyšší borovice, a když upadli, zemřeli, protože nemohli vstát. Proto bylo jejich nejtěžší přísahou: „Ať spadnu, jestli neříkám pravdu!“

Co tedy věděli novodobí Řekové o svých starověkých předcích a čemu věřili v době, kdy se snažili osvobodit od turecké nadvlády? Věděli, že staří Řekové, tedy předkřesťanští Řekové, vytvořili na území dnešního Řecka ohromnou kulturu, která se pak stala vzorem pro kulturu evropskou?  

Křesťanská církev už od samého počátku bojovala s pohanskými bohy, snažila se překlenout propast mezi někdejším pohanským světem, který se z paměti Řeků vytratil, a světem křesťanským, který se mezi Řeky rozšířil. Až do 18. století je církevní kázání v rozporu se svým vlastním řectvím, které je západním světem spatřováno v řecké starověké a také pohanské kultuře: Bratři, vím, že z milosti Pána a Boha našeho Ježíše Krista nejste ani pohani (Hellénové), ani modláři, ani kacíři či neznabozi, ale že jste pravoslavní křesťané…, říká Michail Fotinopulos v Nomikon Prochiron, jakési příručce k církevnímu pávu z r. 1765. Klerici sami na jiném místě vehementně dokládají, jak je zapotřebí přetrvávající starověké zvyky odmítat: Nechť se již pro příště rusálie neslaví, jsou veskrze svátkem pohanským (hellénským), jméno těchto svátků bylo pronášeno pohany (Hellény) a už tím jsou pro církevní kánon nepřijatelné. – Pro příště ať již nejsou v předvečer Velkého Pátku rozdělávány žádné ohně, hlupáci naivně věří, že přicházejí mrtví a dodávají živým sílu. Ať nikdo neklade k náhrobkům žádné jídlo v domnění, že mrtví vstanou a jídlo snědí, je to zvyk pohanský (hellénský), podobný zvyku, kdy pohané (Hellénové) lili medovinu na náhrobky svých zesnulých.

Také u Gennadia Scholaria:[9] Jeho maminka byla křesťanka, otec pohan (Hellén).

V řeckém středověku, dá-li se o nějakém mluvit, zřetelná vazba na starověké Řecko v lidovém povědomí chyběla, slovo Hellén/Řek neznamenalo nic jiného než pohan a tento význam si ještě koncem 20. století lokálně uchovalo na Krétě: Mluví-li se ve Sfakiích na Krétě o Hellénech (Řecích), myslí se tím modláři.

Slovo Hellén je doloženo také v albánštině – Elin-i, kde označuje pohana. Vlastní příslušnost k jednomu a témuž etniku byla v Řecku označována termíny: Romii – Římané tj. příslušníci mnohonárodnostní křesťanské římské říše, Greki – Řekové, jednoduše Christiani – Křesťané … , nikdy však Elines – Helénové.

O hmotných památkách

V Řecku se zachovaly nesčetné pozůstatky hmotné kultury. Stavby, které postavili staří Řekové, nemohly být přehlíženy, čas i lidé udělali sice své, avšak nové a nové generace se denně dívaly na starobylé pobořené kamenné paláce, chrámy, kyklopské zdi, a balvany:

Syros, 19. století[10]: Venku před dvěma kostely v Apano Syras leží dva mlýnské kameny z lisovny. Dostaly se tam, když si s nimi Řekové hráli, házejíce je do dálky.

Messénie, 19. století[11]: U brány staré pevnosti v Messénii leží obrovský balvan a překáží v cestě. Donesla ho tam jedna Řekyně z veliké dálky v době, kdy ještě žili Řekové; nosila ho na hlavě a měla s sebou taky přeslici. Když se dostala až na ta místa, udělala ach, protože byla unavená, v tu ránu se kámen rozlomil a už tam zůstal.

Kréta (Sfakia) 20. století[12]: V Mesklech ve Sfakiích věří, že staří Řekové byli tak obrovití, že když si klekli na Flomé – území nahoře v Mesklech - a ohnuli se, mohli pít přímo z potoka. Vzdálenost mezi potokem a Flomé dělá nějakých čtyři sta metrů.

Athény, 19. století[13]: V Athénách lidé věří, že vysoké schody k Parthenonu jsou nepochybným svědectvím o fyzické zdatnosti a obrovitém vzrůstu Řeků; tvrdí totiž, že tyto schody Řekové hravě zdolávali, už ale nevědí, že tyto schody staří Řekové postavili, aby se na nich dalo odpočívat, zatímco vlastní menší schodiště postavili uprostřed schodů velkých.

Filhelénové v Řecku

Po roce 1821, kdy vypuká povstání proti Turkům, se s vlnou filhelénismu začali do Řecka z dálky sjíždět cizinci. Zpočátku proto, aby Řekům pomohli v boji proti Turkům, objevujíce tak novořecký folklór, či později, když začali podnikat do Řecka expedice za antickou kulturou (dnešní britské, francouzské, německé nakonec i sbírky v New Yorku mluví samy za sebe). Všichni tito návštěvníci Řekům splývali a pro všechny měli jediné označení – anglický mylord.

Fókida (Delfy) 19. století[14]: Vehemence s jakou angličtí turisté, „mylordi“, za památkami přijížděli, horlivost, s jakou se všechno snažili zachytit na papír, touha odvézt si alespoň kousek mramoru vytvořily u Kastrianů[15] představu, že tito mylordi nejsou křesťané, poněvadž je nikdy nikdo neviděl, aby se pokřižovali. Jejich rod pochází od starých pohanských Adelfanů[16], kteří hlídali své živobytí na jednom hradu, kterému říkali Adelfy podle dvou bratří, kteří hrad postavili. Když na tato místa zavítali Bohorodička a Kristus, všichni lidé z okolí se stali křesťany, Adelfané měli za to, že by pro ně bylo lépe, kdyby odešli; a odešli na Západ a vzali si s sebou všechny své cennosti. Od nich pocházejí Mylordi a ti se sem teď jezdí těmto kamenům klanět.

Athény, 19. století[17]: Když Mylord[18] získal první z šesti karyatid, co stály v chrámu, najal si Turky, aby mu v noci opatřili i ty zbývající. Když se je pak Turci pokusili dostat z místa, kde stály, slyšeli, jak dívky naříkají a volají svou ukradenou sestru. Polekali se a odmítli dál pokračovat ve svém úmyslu. Spousta lidí říkala, že nářky mramorových dívek bylo slyšet i dole ve městě.

Vznik novořecké tradice

Památky z antického období jsou rozesety po celém Řecku, stejně tak lidová vyprávění o starých Řecích můžeme dohledat v každé oblasti někdejšího Řecka; od Pontu a Kypru přes Thessálii, Épeiros, Makedonii, Peloponés, až po Sedmiostroví, Egeis a Krétu. Valná většina těchto slovesných památek byla písemně zaznamenána až v 19. století, zároveň se však současným výzkumem potvrdilo, že víra v tyto mýtické Řeky na některých místech stále přetrvávala přinejmenším až do druhé poloviny 20. století.

Základem všech historek, ve kterých Novořekové vyprávějí o vyhynulém mytickém národě zvaném Hellénové, je víra, že se všechny tyto příběhy udály velice dávno. Často se říká: za časů, kdy žili Řekové, nebo od těch dob, kdy žili Řekové, aby se tak dotvrdilo, že se příběhy staly opravdu pradávno, dokonce – podle některých vyprávění – dříve než příběhy Starého Zákona. Důležitým faktem je, že se v těchto lidových vyprávěních téměř nikdy nemluví o starých/antických Řecích – archei Ellines, ale vždy jen prostě o Řecích nebo o dávných Řecích, o Řecích z dávných dob, jak novořečtina jednoslovně rozlišuje – palei Ellines viz citace. Znamená to, že se národ v době, kdy si vytvářel tuto mytologii, sám sebe za potomka těchto Řeků nepovažoval. Novořekové jsou totiž především pravoslavní křesťané, potomci Byzance.

Řeklo-li se na Krétě Řek, měl se tím na mysli člověk statné postavy, se silnými pažemi. Také o zvlášť těžké práci se mluvilo jako o práci pro Řeka. Prvním a zároveň hlavním podnětem k víře a k vytváření představ o těchto mytických Řecích byly monumentální trosky antických staveb, roztroušené po celém území Řecka. Spojitost řeckého titánství a fyzické síly se starými stavbami byla v představách Novořeků nasnadě. K zakořenění této víry přispěla také dávná lidská předpojatost, že staré generace byly vždy lepší a fyzicky zdatnější. Řekové sami žijící v jiném světě jsou pak ostře konfrontováni s mýtem vedle současné neduživé generace, počínaje Homérem (V. zpěv, verš 302):

Týdeův syn [Diomédés] se shýbl pro těžký kámen,
který by ani dva muži nebyli unesli sami,
jak jsou dnes smrtelní lidé bez síly všichni;
on jím však zamával snadno…[19]

Vnímání síly a mohutných těl mytických Řeků postupně doplňuje lidová fantazie i jinými tématy. Prokresluje detaily, mluví o jejich chuti k jídlu, dlouhých rukou, které mohly dosáhnout tisíce metrů daleko, obrovském rozpětí jejich kroků, o jejich silném hlase, který vyvolával zemětřesení, o obrovských stavbách bez schodišť. Mluvilo se o tom, jak Řekové vyvraceli stromy i s kořeny, vláčeli těžké balvany a stříleli s nimi v boji z praku. Nosili prý dlouhé vlasy a vousy; ovšem víra, že se v hustých vlasech skrývá nadlidská síla, byla odedávna součástí jiné tradice, nikoli řecké, z níž křesťanství vychází.[20] Znamenají-li u mužů dlouhé vlasy sílu, v paralele u žen znamenají dlouhé, zlaté vlasy vždycky krásu.

K detailní představě o vzhledu přibývá i detailní představa o životě mýtických Řeků. Zejména v Thessálii nacházíme barvitě líčené příběhy, ve kterých jsou i některé fantaskní prvky součástí běžného vesnického života. Co se týče povahových rysů mytických Řeků, tam se prameny rozcházejí. V Thessálii se říká, že Řekové lidi milovali, arkadijské příběhy zase líčí Řeky jako otrokáře.

Že byli Řekové spíš nepřátelští či přinejmenším málo společenští, svědčí i dnes užívané kyperské rčení[21]: Chová se jak Řek. Pochází z Limassolu, nejspíš už z prvních století po Kristu, z doby, kdy zbytky pohanských věřících odcházely a žily odděleně od křesťanských osad a označuje málo společenského člověka žijícího v odloučení.

Jiné vysvětlení tvrdí, že si Řekové mytické Řeky připodobnili k divokým, nepoddajným nadlidem žijícím osamoceně, daleko od lidské společnosti, podobně jako žili obři a draci dávnověku – známý obraz už z Odysseie, kde se ve 20. zpěvu líčí život Kyklopů. Často sama lokace monumentálních památek takový povahový rys mytických Řeků podporuje, místa, na nichž se památky dnes nacházejí, jsou v neobydlených anebo těžko dostupných oblastech.

Vymizení Řeků

Dalším povahovým rysem mytického Řeka je jeho pýcha. Právě ona bývá dávána do přímé souvislosti s vymizením pokolení neohrožených mytických Řeků. Pýcha je možný důsledek moci. Je to však právě moc, co způsobuje zánik pokolení mytických Řeků, poněvadž pocit moci rodí to, čemu antičtí Řekové říkali hybris, a právo lidu, znajícího vždy správnou míru, si žádá okamžitý trest.

Další vysvětlení pro vymření gigantických Řeků bylo převzato z lidových vyprávění o slonech. Už ve starověku se rozšířila víra, že ohromná zvířata nemají v nohách klouby, a proto se nemohou položit.[22] Když tedy pak zakopnou a spadnou, už se na nohy nepostaví a nutně pak zemřou. Jiné příběhy říkají, že Řeků nebylo mnoho, a tak postupně mizeli, až vymizeli úplně; nebo že byli tak žraví, že vyplenili celou zem, a když už neměli co jíst, hlady zemřeli. Také je mohl srazit svým mečem anděl nebo je proklel bůh a udělal z nich démony atd.

Závěrem

Když začali po roce 1821 jezdit do Řecka cizinci, archeologové a turisté, mysleli si prostí Řekové, že cizinci-mylordi přijíždějí hledat poklad. Nebylo se čemu divit. Odhodlání s jakým se cizinci přijížděli, nadšení, s jakým se pouštěli do vykopávek, si novodobí Řekové vysvětlovali jako hledání stop po svých dávných předcích. Snad to není až takový paradox. Řecké starověké dědictví, i to hmotné, si dávno poevropštělý svět přivlastnil. V řeckých muzeích se nachází pouze část dochovaných antických nálezů, většina z nich zdobí sbírky velkých světových muzeí, jak už bylo výše řečeno.

Celá západoevropská civilizace vyrůstá z řeckých kořenů, je proto ojedinělou zvláštností, že řecká lidová tradice jakoby nemá s antikou nic společného. Tento sám o sobě velmi pozoruhodný fakt je tím spíš pozoruhodný u národa, jehož jazyk je písemně zaznamenán už v 15. stol. př. Kr. a jehož prostřednictvím se dlouho celý starověký svět dorozumíval.

Poznámky

[1] Zpracováno podle I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 19744.
[2] Řectví a křesťanství, viz pozn. č. 6.
[3] Pro českou pravopisnou normu platí zápis Helén s jedním l, přičemž Helénem se míní obyvatel antického Řecka. Záměrně nechávám Hellén, jako označení mýtických obyvatel Řecka v novořecké lidové tradici.
[4] In I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 1974, s. 21, ukázka č. 12.
[5] Tamtéž, s. 27, ukázka č. 35.
[6] Řekové byli romioi = „římané“ rozuměj křesťané, byzantský termín označující občany nadnárodní byzantské říše, kde církev a stát bylo jedno, takže později za turkokracie byli „romioi“ chápáni prostě už jen jako křesťané.
[7]In I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 1974, s. 27, ukázka č. 36.
[8] Tamtéž, s. 32, ukázka č. 54.
[9] In Gennade Scholarios, Œuvres complètes, Petit-Sidéridès-Jugie 3 (1930) s. 253.
[10] In I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 1974. Ukázka č. 17, s. 23.
[11] Tamtéž, ukázka č. 18, s. 23.
[12] Tamtéž, ukázka č. 27, s. 25.
[13] Tamtéž, ukázka č. 30, s. 26.
[14] In I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 1974, s. 39.
[15] Kastriané byli obyvatelé Delf, kterým se ve středověku říkalo Kastro.
[16] Název Delfy byl v ukázce lidově etymologizován od slova adelfos – bratr.
[17] In I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 19744, s. 39, 40.
[18] Mylordem se myslí Lord Elgin, který v r. 1800 ukradl karyatidu z Erechtheionu na athénské Akropoli.
[19] Cit. z doposud nevydaného překladu Homérovy Iliady od Vladimíra Šrámka.
[20] Viz SZ, příběh o Samsonovi.
[21] In I. Th. Kakridi: I Archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Morfotiko Idryma Ethnikis Trapezas, Athina 19744, s. 48.
[22] Srv. Aristotelés: Historia zóón (498/8).