Černá zem na polích už byla zoraná. Na pláních rval vítr z holých stromů poslední listy. Projížděli jsme vsí, domy byly rozházené sem tam. Vítr občas dul tak, že přehlušoval vrčení našeho transitu. Osamocená vrána nad polem bojovala s protivětrem, dokud ji nezradila odvaha a nápor vzduchu ji nesmetl táhlým obloukem nazpět.

„Listí padá jak o život,“ nadhodil jsem.

Raunio neodpověděl, jen se díval před sebe na silnici. Zničehonic prudce přibrzdil a zabočil s autem na cestu vedoucí napříč polem. To už jsem i já na jejím konci zahlédl usedlost, kde stranou od rezavě červené hlavní budovy svítila dosud nenatřená přístavba.

Raunio zajel doprostřed dvora a vypnul motor. Koukali jsme z okýnek: nikde ani živáčka. Vystoupili jsme a zamířili ke schůdkům. Raunio zaklepal, na dveřích chyběla jmenovka. Uvnitř se rozštěkal pes. Raunio zaklepal znovu. Pes zmlkl. Pak jsme zaslechli kroky. Dveře pootevřel rozježený muž středního věku.

„Brejden,“ pozdravil Raunio.

„Brejden,“ zachrčel muž, tvářil se podezřívavě.

 „Prodáváme žebříky, kovový. Kolmý i střešní.“

Muž vykoukl přes nás.

„Kde?“

„Hnedka tamhle v autě, máme tam vzorky.“

„V autě? Proč kruci?“

Raunio po mně střelil pohledem. „No vzorky na ukázku.“

„U nás žebřík opíráme o zeď baráku. Na shledanou.“

Muž přibouchl dveře. Zůstali jsme stát na schodech, než se Raunio zlobnými kroky vydal k autu a já poloběhem za ním.

Rozjel se tak, až se kola protočila a odlétal zpod nich štěrk. Auto ovládal škubavými pohyby a já radši ani nemukal. „Křupan jeden mizerná, vesnická. Barák mu podpálit. U nás žebřík opíráme o zeď, do háje.“

Transit uháněl po polní cestě. Stromy, které ji lemovaly, se kymácely v prudkém větru.

2

Na silnici se Raunio uklidnil. Dělal jsem s ním dvacet pět let, od vojny, a mechanismus jeho uvažování jsem znal dobře. Ten se naučila znát i Birgitta, utekla s dětmi před rokem. Já jsem měl Birgittu vždycky rád, ona mě sotva. Už dlouho to mezi nima neklapalo.

„Ke konci to tak trochu připomínalo, jak když jsem jako malej kluk lízal za mrazu železo. Strašně to pálilo, ale odtrhnout se, to si člověk nelajsnul, bál se, že to bude bolet ještě víc.“

Narovnal jsem se na sedadle.

„Tak na tohle mám hořký vzpomínky. Starší brácha mě naved, ať olíznu na železnej žebřík.“

„To bylo osudový znamení.“

„Já se vylekal, když mi došlo, že jsem přilepenej, a hnedka jsem se odtrhnul. Nechal jsem tam kůžičku. Letěl jsem za babičkou a ta mi krvavej jazyk zasypala krystalovým cukrem.“

„Cukrem?“

„Cukrem, cukrem, ona znala fígle lidovejch léčitelů.“

 „Spravilo se to?“

„Časem jo. Zato s nebožtíkem strejdou to málem dopadlo špatně. Jednou v Terijoki jako kluk strkal jazyk na koleje. Chvíli na to zahoukal vlak. Strejda hubu na kolejích a jazyk přilepenej skoro až na kořen. Vlak se blížil a on se snažil odtrhnout. A když už bylo ouvej, zabral ze všech sil. Na koleji zůstal pěknej kusanec masa.“

 „Dej pokoj.“

Po obou stranách silnice začaly domy houstnout. Blížili jsme se do zabydlenější oblasti.

„Výhodou je, že člověk se z toho poučí jednou provždy,“ řekl jsem. „Ať už je člověk jakkoli malej, podruhý stejnou chybu neudělá.“

Raunio sledoval silnici a pak otočil hlavu doleva, abych na něho neviděl.

„Nevím... mně se zdá, že jsem to udělal mockrát a poučit jsem se nepoučil.“

„To já se poučil jednou provždycky.“

„Každej si hlídá to svoje. Někdo jazyk, někdo plnej pupek a jinej se zas třese vo svý koule.“

Vzpomněl jsem si na dvůr paneláku, kam jsem se v létě celé dny dívával z balkonu, na čtvrť činžovních baráků, kde věčně stávalo policejní auto, na špinavá, usoplená děcka, která ječela až do noci. Opilci vyřvávali a v sousedství štěkali dnem i nocí psi, a že jich bylo. Když jsem zůstal bez práce, všiml jsem si, že pracovní místo nahradili levnějším vlčákem, kterého naučili poslouchat na slovo. Ve vedlejším parku obejdovali výrostci, kouřili balenika, a chlapi středního věku, kteří opakovali sobě a psům: k noze, k noze, tak jako by to beztak nebylo jasný.

„Když chceš mít vlastní bejvák,“ vysvětloval jsem zaníceně, „odkaď by tě nikdo nemoh vypakovat a kde můžeš bejt a prdět si, jak tě zrovna napadne, staneš se otrokem banky. Jestli se chceš vyhnout samotě, musíš se uvázat na desítky let a živit rodinu.“

Po dlouhé době se Raunio otočil a podíval se na mě.

„Ty ses přeci do ničeho takovýho neuvrtal.“

„To ne. Ale teďka by tady ani jeden z nás nedřepěl, kdyby nás okolnosti nenutily.“

„Já teda jezdím, že mě to baví.“

„Ti, co říkaj, že jsou svobodný, si vždycky potrpěj na to, aby to ostatní uznali. Ale copak to je nějaká svoboda?“

Věděl jsem, že Raunio mými sklony k filozofování opovrhuje, právě proto mě něco nutilo takhle to říct. Ale on se neurazil, vypadal unaveně.

„Každopádně radši sám v průseru než se od někoho nechat sekýrovat. Třebas i s jazykem na žebříku, do prdele. I hlava mi začíná třeštit, kruci. V pátek musím odnýst televizi do frcu, potom už nebude co odnýst. Bejvák je prázdnej.“ „To je problém všech majetných vrstev.“

„A přijdu i o ten, jestli pohoříme.“

„Přestěhuj se do podnájmu.“

 „Nikam se kruci stěhovat nebudu. Je v tom dvacet let práce v papírnách.“

Ani já ve skutečnosti nechtěl, aby se přestěhoval. Jeho dům byl kromě plavecké haly jediným místem, kam jsem se v dnešní době mohl občas přijít vysaunovat, navíc v sauně topil dřevem. Na podzim jsme spolu po nocích chodili sbírat dřevo na vykácené mýtiny za letištěm.

Vletěli jsme do takové větší vesnice. Raunio pokračoval na plný plyn i za značkou omezující rychlost, dokud se před námi neotáčel traktor. Obec připomínala městečko z Divokého západu, domy a podniky se táhly jako šňůra po obou stranách hlavní třídy, za nimi pusto prázdno. V dálce se občas zamodralo podzimně modré jezero.

Rozhlíželi jsme se kolem jako pověstní mstitelé.

3

Vešli jsme do lékárny, lítací dveře, které bychom rozkopli, tu však neměli. Uvnitř byl lékárenský puch a dvě staré babky, které obsluhoval lékárník a praktikantka. Pozdravili jsme a sedli si k oknu, že počkáme. Rozhlížel jsem se. Raunio se tvářil ztrápeně. Na účtu mi zbývalo dvě stě čtyřicet marek, s těma jsem musel vydržet ještě osum dnů. Uvažoval jsem, co by se za ty peníze dalo pořídit. Raunio se zvedl, jedna babka odstoupila a začala se přehrabovat v tašce. Lékárník vykoukl zpoza ženy na Raunia.

„Co to bude?“

Dvojitá whisky, napadlo mě, ale Raunio odpověděl všedně: „Prášky na hlavu.“

Lékárník se otočil k polici. „A co konkrétně, máme tu...“

„To nejlevnější,“ přerušil ho Raunio.

„Jistě. Chcete balení po padesáti nebo po dvaceti?“

„To menší.“

Muž popadl z police krabičku a začal markovat. Zároveň po nás a praktikantce a babkách vrhal pohledy, které dávaly najevo, že jsme cizinci a že o našem příjezdu do střediskové obce budou brzy všichni vědět. Očividně se chtěl na něco zeptat, ale Rauniovo vzezření ho umlčelo.

Kráčeli jsme k autu. Co je to probůh za Balíkov, brblal Raunio, když startoval. Hned jak vyjel, postěžoval si, že má hlad, a já si taky uvědomil, že mám v břiše prázdno. Transit se tichounce nesl hlavní ulicí, občas proti nám jelo auto nebo cyklista. Rozhlíželi jsme se na obě strany.

„Tamhle je bar,“ řekl jsem.

„Tam nepudem. Vypadá nově, tam bude draho. Musíme najít něco omšelejšího, baráček ze dřeva a s nápisem jídelna nebo něco takovýho.“

„A co když tu nic takovýho nenajdem?“

 „Najdem. Pálí mě za krkem a cukr v krvi mi tak klesl, že za chvilku to se mnou šlehne.“

4

Jídelna turistické ubytovny vypadala, že už něco pamatuje, ale jinak tu bylo čisto, ubrusy bílé a ve vázičkách čerstvé astry. U švédského stolu jsme si nabrali tolik, že zisk jistojistě spadl do minusu. V jídelně kromě nás sedělo několik hostů a dvojice pivních štamgastů. Z jukeboxu zpíval Isto Hiltunen na lidovou notečku, ohavně nahlas.

Sedli jsme si ke stolu u okna. Občas kolem projelo auto, beze spěchu, a jako by bez cíle. V sále vládla pravá domácká nálada.

„Ze začátku mi to přišlo divný,“ pronesl Raunio s plnou pusou, „ale člověk si na všecko zvykne.“

Usrkl jsem mlíka.

„Už jsem to s ní nemoh vydržet. Nemoh jsem ji poslouchat a koukat se na ni.“

„Dyť Birgitta nechala tebe.“

 „Technicky vzato jo. Ale jen technicky.“

„Já poznal, že se u vás něco děje. Právě proto mě ani nebavilo k vám moc chodit.“

Raunio si nedokázal stěžovat a zároveň se soustředit na jídlo. „Nikam to nevedlo. A to jsme byli tak zatraceně zamilovaný. Toho rejpání, oba dva jsme toho měli po krk.“

 „Nikdys neuvažoval, pořídit si psa?“

Rauniovy čelisti přestaly žvýkat. „Copak jsem nějakej sodomita?“

 „Myslím to jinak, jako přítele.“

„Ty ho taky nemáš.“

„Já jsem dycky žil sám.“

Jeden ze štamgastů šel znovu pustit Ista Hiltunena. Jedli jsme. Koukal jsem kolem, za oknem se mihlo auto. „Přemejšlels někdy o smrti?“ zeptal jsem se.

„Co je na ní k přemejšlení?“

„Jen jsem tak uvažoval.“

„Člověka v posledních letech napadalo ledacos. Ale já se rozhod, že ať se děje, co se děje, mašli si házet nebudu.“ „Tak jsem to nemyslel.“

 „Tak jak, kruci?“ zeptal se Raunio a hlučně se napil mlíka.

„Obecně. Co to jako obnáší.“

 „Poslyš, to nemá smysl, všecko trvá svůj čas a pak je po všem.“

Položil jsem obě ruce na stůl vedle talíře a podíval jsem se mu do očí.

„V jedný knížce se psalo o těch novejch naukách. Že člověk by se jako moh narodit znova. Že to je všecko pořád jedna a ta samá energie a člověk se z ní narodí vždycky znovu v nějaký hmotný podobě.“

„Kecy.“

 „Že všecko se nakonec promění do tý samý hmoty a mezitím existujou různý formy bytí.“

Raunio na mě koukal jako kráva za projíždějícím autem. Olízl si rty, zvedl se a povytáhl si kalhoty.

 „Du si pro zákusek. V těchhle končinách dělaj dobrý švestkový pudinky.“ Hlasitě si krknul a šel.

5

Ze vsi jsme ujeli asi deset kiláků směrem na jih. Stáli jsme na schůdcích před nějakým domkem, u dveří jsme zase nenašli zvonek. Raunio zaklepal, nejprve zlehka, pak silněji. Dveře se bázlivě pootevřely na škvíru, objevila se žena středního věku.

„Brejden,“ řekl Raunio.

„Dobrý den.“

„Prodáváme žebříky, bytelný, železný.“

Žena se dívala tak, jako by vůbec nechápala, o čem Raunio mluví. „Když já jsem sama doma.“

„Montujou se ke zdi, na střechu.“

 „Když já se o tyhle věci nestarám.“

 „Žebříky jako víno, osm stovek včetně montáže.“

„O tyhle věci se ale stará Pentti.“

Raunio na mě mrkl, viděl jsem, že už je namíchnutý. „No to je náhodička, já jsem Pentti.“

 „Já mluvím o našem Penttim.“

 „Pentti jako Pentti, vyfiknem vám žebřík třebas až do nebe, špryclí máme dost.“

Žena si nás podezřívavě měřila, její rozhodnost narostla: „Ne, nic takového. My žebřík už máme.“

 „Jasná věc. Díky, paninko.“

Její obličej setrval v dveřní škvíře, koukala trochu přihlouple. Ještě v autě si Raunio pro sebe brblal: o tyhle věci se ale stará Pentti, co aby se tak parchant držel víc doma. Jeli jsme dál. Představil jsem si, jak asi vypadáme při pohledu zepředu: znechuceně, nesmlouvavě, nevyzpytatelně. Na cestě nikam. Kdykoliv jsme vyjeli na otevřené prostranství, vítr se opřel do auta.

„Chlapská čest,“ řekl jsem. Raunio se na mě podíval, nic neříkal. „Tak se jmenuje knížka, kterou jsem čet o víkendu.“

„Mě už to období dobrodružnejch knížek přešlo.“

„Tadle se zabejvá finskýma mužskýma a jejich problémama.“

„Těch je víc než dost.“

 „Nejhorší, co se Finovi může stát, je přijít o práci.“

„To víme sami, ani to nemusíme číst.“

„Mužskej v tu chvíli ztrácí lidskou důstojnost. Nechá do sebe všecky kopat a sám sebe odsuzuje.“

„To není můj případ, kruci.“

„Nějaká stará ženská přirovnala svýho chlapa k hovnu, protože ten když přišel o práci, začal trpět zácpou.“

„Bejt tebou, nechodil bych do knihovny tak často.“

„Dalším kamenem ourazu může bejt bezdětnost. Někdo prej nutil svou starou zanášet, jen aby měl v rodině haranta.“ Na rovném úseku Raunio nesešlápl plyn naplno, vítr naše auto občas vynášel do protisměru. V lese poletovaly větvičky.

„Člověk nepotřebuje nic než prachy,“ poučoval Raunio, „za ty dostane všecko. Když máš dost škvarků, nikdo tě nekomanduje. Děláš si, co tě napadne, máš baby, kámoše, vliv, pokaď o to stojíš. Všecko ostatní sou prázdný tlachy.“

Našel jsem si na sedadle pohodlnější polohu.

„A jak s tím jdou dohromady multimilionáři a jejich spratkové, který jsou kruci tak nešťastný, že se sjížděj drogama a odřezávaj si uši? A vedle toho nějakej indickej vychrtlouš, kterej si medí na pěšině mezi kravincema a prohlašuje, že mu nic nechybí?“

Dojeli jsme plně naložený kamion. Na Rauniových tvářích se usadil soustředěný, do nitra obrácený výraz. Hlas mu zjihnul: „Takový bysem poslal na měsíc prodávat podomně žebříky.“

„Oni mluví o vnitřním klidu: ten buď máš, nebo nemáš.“

V tu chvíli se Raunio pustil do nasupeného, odvážného předjíždění; motor transitu skučel, vítr nás chvílemi tlačil až k obrovitým kolům náklaďáku, zdálo se, že budeme předjíždět celou věčnost. Proti nám se hrozivě blížilo auto. Kdyby neubralo rychlost a nakonec nesjelo ke straně, srazili bychom se.

 „Bylo to vo fous,“ prohodil jsem, když jsme ujeli několik set metrů v našem pruhu.

„A mohli jsme mít ten tvůj vnitřní klid,“ odsekl Raunio hrubě. Rty se mu stáhly do tenké čárky, dál jel beze slov a nekoukal ani nalevo, ani napravo.

6

Stáli jsme u čerpací stanice. Raunio najel plnicím otvorem na nesprávnou stranu a tahal hadici kolem auta. Začal tankovat. Vítr vystřídala větrná bouře, stromy podél silnice se hluboce skláněly a místy se ohýbaly jako luk. Když Raunio vyšrouboval zátku, vítr okamžitě vtrhl dovnitř a vydával hvízdavý zvuk. U vedlejšího stojanu se uchvátaně motal o něco starší chlapík než my.

„Panebože, to to fičí,“ zařval jsem Rauniovi do ucha.

„Máš strach?“ zeptal se Raunio, zatímco mu vlasy lítaly na všecky strany.

„Tady jsme přece na souši.“

 „A co má jako bejt?“

 „Když se loď potápěla, bylo přesně takový počasí. Lidi zvesela nastupujou na loď. Těší se na cestu přes moře, že si trochu zatancujou a vypijou si něco teplýho. Světla jasně září a muzika hraje. Nic zlýho netušící lidi se smějou a užívaj si. Všecko vypadá dobře. Najednou se loď nakloní, sklenice a lampičky lítaj, lidi narážej do stěn.“

 „Co to zas meleš?“ křičel Raunio rozzlobeně do větru.

„Loď se naklání čím dál víc. Zavládne panika. Lidi se tlučou o stěny a padaj jeden přes druhýho. Některý se ze zoufalství pokoušej dostat na palubu, černý moře kolem burácí, prsty při odvazování záchranných člunů a raftů křehnou. Světla zhasínaj. Pasažéři skáčou do moře v nepotřebných vestách. Nikdo neslyší, nikdo nevidí. Nikdo nepomůže.“

Raunio se podíval na vedle tankujícího člověka, který na nás civěl. „To už stačilo.“

„V ledovejch, vzdutejch vlnách tuhnou končetiny. Žalostná volání o pomoc se ztrácej v rachotu bouře. Znecitlivělý prsty kloužou po rozkmitaným laně, sevření povoluje a vlny strhávaj lidi do věčných hlubin.“

„Přestaň už, kruci,“ sykl Raunio, ale já už nebyl s to.

„Loď se staví kolmo a potápí se.“

„Přestaň, říkám ti.“

„Takovej je úděl člověka, s tím nic nenaděláš.“

„Přestaň.“

„Lidem to obyčejně nedochází, některým dokonce nikdy. A některým, až když se jim něco stane.“

Raunio zastrčil konec hadice do stojanu a zašrouboval hrdlo. Vypadal klidněji než před chvilkou.

„Ještě slovo a pudeš pěšky.“

Podíval jsem se mu do očí. „Já můžu jít pěšky, ale tím se to nezmění.“

 „Zapluj už do auta, ty vole podělaná.“

 „Neděláš si srandu?“

„Nasedej a sklapni!“ Vylezl jsem na potrhanou sedačku a díval se za Rauniem, který mezitím došel ke dveřím prodejny.

7

Dlouho jsme jeli, aniž mezi námi padlo jediné slovo. O větrné bouři už nebylo co povídat, byla to zkrátka bouřka a hotovo, jeli jsme k jejímu středu, domněle bezstarostně a apaticky, otupělí a otrávení prací, jednotvárnou krajinou i jeden druhým navzájem.

„Člověk kruci zažije ledacos, když otročí u Lahtinena,“ přerušil Raunio mlčení.

„Však na tom Ville nějak zvlášť nevydělává.“

„Je to největší blbec na světě, tomu se daří dobře. Ve škole se ani nenaučil pořádně číst, ale na prachy má čuch. V době, kdy si ostatní ještě strkali dřívka do drátů u kola, on už podnikal, sbíral flašky a prodával losy. Škudlil každej pěťák. A po konfirmaci roznášel po ránu noviny, pak chodil na stavby vytahovat hřebíky.“

„A teďka si chlap jezdí mercedesem.“

 „On se vozí v medáku a my v týdle kraksně.“

 „Naše chyba.“

„Nevím čí chyba, ale někdy mě to pěkně sere.“

 „Bylo by fajn, kdyby člověk moh zjistit, co bude třeba za pět let.“

„To snad radši ne.“

 „Některý lidi tvrděj, že je to možný.“

„Tos vyčet z tý knížky.“

 „No vyčet.“

 „Takový srágory, odnes to zpátky a v tichosti zastrč do regálu.“

„Časem.“

 „Ty taky skočíš na každý hovno, a to si říkáš dospělej.“

„Že ti to vadí.“ Znova se pohroužil do dlouhého mlčení. Byl jsem přesvědčený, že když se zrovna nehádali, žili docela v poklidu. V knížce se psalo, co ženská zkusí, když je její chlap na dně. Birgitta v Rauniovi určitě viděla typického Fina středního věku, postiženého hospodářskou krizí, který na emocionální úrovni není s to čelit vnitřním ani vnějším rozporům. Za jiných podmínek, a dost možná i za těchto, by dokázal sebe nebo někoho zabít. Toho se patrně Birgitta obávala.

Raunio si uhájil právo na bytí svou prací a jakýms takýms sociálním úspěchem. Tyto potřeby ochudily jeho život o radost a zábavu, které náleží pouze dětem. Představoval ten typ osobnosti, který z finské občanské války učinil tu nejkrvavější válku v Evropě. Raunio by patrně umřel ještě před šedesátkou na srdeční mrtvici.

Začalo se mírně šeřit. Neříkal jsem nic, když Raunio najednou z nějakého hnutí mysli zabočil na vedlejší cestu protínající ponurou smrčinu. Jako by se rozumělo samo sebou, že na jejím druhém konci nás čeká hlavní cíl cesty. Rozum zůstal už před dávnými časy doma, ve městě a ve světě, z jehož okraje jsme vypadli úplně mimo. Píchlo mě v zádech.

„Kam vlastně jedem?“ zeptal jsem se, když mi cesta začala připadat pořád stejná, temná a nikam nevedoucí.

 „Kam asi, prodávat žebříky.“

„Tudyma už pěkně dlouho nejelo žádný auto.“

„Teďka tu jedem my.“ Věděl jsem, že Rauniova mysl nyní dosáhla stavu, kdy s ním nepohnulo vůbec nic. Cesta byla čím dál horší, takže nakonec jsme se kodrcali na dvojku.

„Za chvilku dojedem na Sibiř.“

 „To teprv uvidíme.“ Vítr cloumal korunami smrků a náhle se tak rozhučel, až se auto rozhoupalo.

„Kruci, ještě se nakonec vznesem,“ zabručel Raunio.

„Tamhle stojí barák.“

Za lesíkem se začalo nejasně rýsovat šedivé, vysoké a zchátralé stavení, z jednoho okna se linulo žluté světlo.

„Co si to kdo postavil za zámek, tady uprostřed divočiny?“

„A nejmíň před sto lety.“ Raunio zajel s autem na cosi, co mohlo být dvorem, zastavil a vypnul motor. Zkoumavě pozoroval dům, vraštil čelo. Krátce jsme na sebe mrkli, než jsme vystoupili.

8

Dvorek byl plný haraburdí, a kde se nic neválelo, tam hustě rostly vrbičky. Zblízka budova vypadala v mnohem horším stavu než prve zdálky. Byly tu všelijaké arkýře a věžičky, všechny se rozpadaly. Když jsme přicházeli ke stříšce před vchodem, Raunio znalecky okukoval střechu.

„Tady by spíš potřebovali buldozer a ne žebříky.“

„Ty tady nikde nevidím.“

 „Ještě aby jo.“

 „Ani televizní anténu.“

Vystoupili jsme na plochý kamenný schod. Raunio se naposled rozhlédl kolem a zaklepal. Když odpověď nepřicházela, zaklepal znovu. Bylo slyšet, jak někde v hloubi vrzly dveře, pak kroky a nakonec se s hodně nepříjemným skřípěním otevřely hlavní dveře. Vynořila se rozcuchaná, vousatá hlava asi tak padesátiletého chlapíka. „Vy ste z tý Ameriky?“ zeptal se. „Z města.“

„Ahá, já myslel, esli nejste třeba z Ameriky. Poďte dál.“

Hned ve vstupní verandě byla spousta koček, na lavicích, na okenních římsách, všude. V příbytku panoval neuvěřitelný binec. Muž nás zavedl do světnice, kde bylo ještě víc koček a ještě víc haraburdí. Navíc se tu objevila ženská, asi stejně stará jako chlápek, hotová čarodějnice.

„Tak sou z tý Ameriky?“ zeptala se. „Ne. To je moje sestra.“

 „A odkaď sou?“

„Z města.“

Raunio podal náznakem ruku a chystal se představit, ale žena se náhle otočila jinam.

„Sou to velcí páni?“

 „To neřekli.“

„Nejsou,“ řekl Raunio.

„Tak kdo ste?“ zeptal se muž.

„Já jsem Raunio a todle je Pirhonen.“

 „Seš kus pořádnýho chlapa,“ řekla žena.

„Prodáváme žebříky.“

Muž se zatvářil zmateně.

„Montujou se na zeď a na střechu.“

„Máme příbuzný v Americe, odvezou si nás tam.“

„To je fajn.“

„Žebříky nemáme.“

 „Tak to jsme tu správně, my je prodáváme.“

 „Slíbili, že se za námi staví.“

„Podívejme.“

 Muž vylovil ze zadní kapsy velkou peněženku a vytáhl z ní tučný svazek bankovek. Všude po světnici mňoukaly kočky.

„Kolik to dělá?“ Raunio zbystřil.

„Osm stovek jeden kus, i s montáží.“

 Žena vyndala z kapsy zástěry starou, ohmatanou dopisní obálku a podala ji Rauniovi. Na obálce stálo AIR MAIL, jméno adresáta bylo napsáno stařecky kudrlinkatým rukopisem.

„Tady píšou, že pro nás přijedou.“

Raunio zaváhal, potom si obálku vzal a vytáhl z ní ještě ohmatanější list papíru. Nakoukl jsem mu přes rameno a zašilhal jsem v šeru: na horním okraji byl rok 1961 a datum.

„Jo, fakt to tady stojí,“ řekl Raunio. Zasunul složený list zpátky do obálky a vrátil ji ženě.

„Vezmem si žebřík, komplet, kolik to dělá?“

Raunio se snažil držet zpátky a být věcný: „Nemusíte platit v hotovosti a hned.“ Rychle ovšem dodal: „Ale klidně můžete. Dělalo by to tisíc šest set.“

Muž svazek bankovek rozvinul a nahlas odpočítal sumu. Podal peníze Rauniovi. „Tady to máte. My dluhy neděláme.“

„Díky. Olli, napiš pánovi účet.“

Zašmátral jsem v náprsní kapse a vytáhl bloček s účtenkami a kuličkové pero.

„Já už myslela, že ste z tý Ameriky,“ ozvala se žena.

„A místo toho bohužel přišlo zklamání,“ pravil Raunio. Zasedl jsem k dlouhému stolu, abych vypsal stvrzenku. Kolem se okamžitě motaly kočky. Přestal jsem psát.

„Vy si asi na kočky dost potrpíte, že?“

 „Včera jsme je spočítali. Je jich dvaačtyřicet.“

 „Tak už tu stvrzenku vyplň, Olli.“ Pohladil jsem ještě velkého kocoura, který vyskočil na stůl, a znovu vzal pero do ruky.

„Přeslechl jsem jméno.“

Muž se široce usmál. „To je Bobrikov[1], má stejný kníry.“

„Myslím, jaký jméno mám napsat do kolonky plátce.“

„Korpelovi, Jukka a Sohvi.“

„My jsme se narodili v Kuokkale,“ dodala žena, „ale máme příbuzný v Americe, strejdu a tetu.“

„A ti si pro vás přijedou,“ doplnil Raunio. V pauze mezi psaním jsem střelil pohledem po jeho bezvýrazném obličeji.

„Určitě přijedou,“ zmohl jsem se říct.

„Užs to říkala stokrát, to s tím musíš pány furt otravovat?“

„To nic, tady mi to podepište.“ Muž si vzal pero, které jsem mu podal, a ztěžka a přičinlivě se sklonil, aby krasopisně podepsal stvrzenku.

Potom se napřímil. „Hotovo.“

„Díky. Todle je vaše.“ Znovu jsem pohladil kočky. Raunio působil neklidně, odkašlal si.

„Tak co, nepůjdem se kouknout na zboží? A taky to musíme zaměřit. Začíná se smrákat.“

„Rozsvítím na dvoře. I když světla nám blikaj.“ Hladil jsem kočky a promlouval k nim.

„Jdem k autu,“ přikázal Raunio.

„Fakt vypadá jak generální gubernátor, jeho blahorodí Vladimír Bobrikov.“

„Má úplně stejný kníry.“

„Olli.“ Šli jsme ve třech do vstupní verandy a pak ven. Kočky, které zůstaly ve světnici a na verandě, mňoukaly. Šero se prohloubilo, což mizerné poblikávající světlo ještě víc zdůrazňovalo. Vítr foukal stejně zostra jako prve. Raunio nás dovedl k autu a otevřel zadní dveře. Chvíli se přehraboval na ložné ploše.

„Tady to máme, to je vzorek na ukázku.“

„Todle je nám na nic,“ ozval se vyjeveně muž, „po tomdle na střechu nevylezem.“

„Jsou to jen vzorky. Vezmem si teďka míry a pak vám to sem montéři přijedou namontovat.“

Mužovo váhání a nedůvěra narůstala. „Ale jak si chcete vzít míry, jak se dostanete na střechu, abyste něco změřili?“ „Na to jsme si přivezli výsuvnej žebřík.“

Raunio pokývl k zádi auta. „Olli.“

Vyložil jsem žebřík z auta a na zemi jsem ho podle odhadované výšky domu roztáhl. Pak jsme ho spolu s Rauniem přenesli k domu.

„Kdo poleze?“ zeptal jsem se.

„Hlásíš se doborovolně?“

„Pekelně fouká.“

„Tak pudu já.“

9

Sledovali jsme, jak se Raunio pokouší žebřík přistavit ke zdi. Prudký poryv větru žebřík okamžitě přirazil na dům.

„Kruci! Poď mi pomoct!“

Přiskočili jsme oba. Když se nám podařilo žebřík opřít, Raunio si stoupl na první příčku a zalomcoval postranicemi, aby ho ustavil do co nejstabilnější polohy.

„Až polezu nahoru, držte ho pořádně, aspoň ty, Olli.“

„Jasně že budem držet,“ řekl Korpela.

„Jinak zbachnu rovnou na auto.“

 „Nestarej se.“ Raunio opatrně vyrazil vzhůru, žebřík pružil.

„Doufám, žes nezapomněl metr,“ ozval jsem se.

„Nestarej se.“ Raunio lezl soustředěně, se stisknutými rty, my jsme žebřík svírali, až nám bělaly klouby. Ve dvou třetinách Raunio zvolnil. Ze střechy mu na hlavu lítalo listí a všelijaký marast. Pomaloučku se dostal na úroveň spodního okraje střechy. S přimhouřenýma očima se rozhlížel, kudy nejlíp na střechu a kudy poleze dál.

„Jak to tam vypadá?“ zakřičel jsem.

„Moc zajímavě.“ Raunio dlouze zkoumal situaci, než se začal přesouvat na střechu z místa, kde se konstrukce lomila. Zapírali jsme žebřík celou svou vahou, cenili jsme zuby. Rauniovy nohy se nám ztratily z očí. Představoval jsem si ho, jak je v úžlabí na všech čtyřech, vypadá bezmocně, vítr mu cuchá vlasy a jak se pod ním při sebemenším pohybu ozývá výhrůžné vrzání. Krátkými, trhavými pohyby se sunul úžlabím. Snažili jsme se nahoře něco zahlédnout, ale viděli jsme jen soumračnou oblohu a větve, které ve větru narážely o spodní okraj střechy. Shora na nás padal marast a kousky cihel. Hukot a nárazy vichru sílily. Najednou o zem pleskla Rauniova koženková kšiltovka.

„Seš oukej?“ zařval jsem. Nic jsem neslyšel, jen svist větru.

„V tomdle větru to je šílenost!“ V tu chvíli něco zapraštělo.

„Co je? Co se stalo?“ Poryv větru moje slova utlumil. Ze střechy jsem zaslechl volání.

„Co je?“

 „Do prdele! Nemůžu odsaď!“

 „Odkaď?“

„Odsaď! Jsem tu zapasovanej, kurva!“

„Co?“

„Propad jsem střechou, neslyšíš?“

„Slyším, slyším.“

„No tak do prdele něco udělej!“

„Co jako?“

 „Poď mi sakra pomoct!“

Korpela pokývl hlavou směrem nahoru. „Honem, honem.“

„Mám jít za tebou nahoru?“ zakřičel jsem. Na střeše to znovu zapraštělo.

„Poď mi kurva pomoct dřív, než propadnu úplně!“

 „Lezte,“ pobídl mě muž a vzápětí křikl, až jsem se lekl: „Sohvi, Sohvi, pomóc!“ Dveře se rozlítly a ven se vyhrnula žena, v patách s chumlem koček, které vřískaly a mňoukaly a pobíhaly všude, kam se člověk podíval.

 „Chyť žebřík a drž,“ přikazoval Korpela chvatně, „tady tenhle poleze nahoru.“ Připravoval jsem se, soustředil se a tahal si za části oblečení.

„Tak hněte sebou, chlape jeden!“ Shora byly slyšet Rauniovy nadávky. Žena se pokřižovala, chytla volnou příčku, kočky mňoukaly a já začal lézt.

„Na schodech do pekel to nebude horší,“ zamručel jsem pro sebe.

 „Olli, kde seš?“ ozvalo se ze střechy.

„Už jdu!“

„Ať ti to netrvá až do Vánoc!“ Při výstupu jsem se rychle zadýchal. Lehký hliníkový žebřík mi připadal rozviklaný, přestože ho dole držely dvě osoby. Vítr se proháněl kolem mě a v šeru se jen obtížně odhadovala vzdálenost. Kočky vřeštěly. Zpotil jsem se, už po několika metrech. Pomalu jsem dolezl k spodnímu okraji střechy, uviděl jsem Rauniovu hlavu a povylezl jsem ještě o kousek výš. Trčel v nezáviděníhodné poloze, vlasy měl rozčepejřené. Koukali jsme na sebe.

„To jim čert napískal, vypustit ty kočky,“ funěl Raunio.

 „Mám jim říct?“

„Vytáhni mě odsaď, krucinál!“

„Jak?“

„To sis ještě nikdy nepučil takovou knížku, kde raděj, jak vytáhnout z bryndy prodavače žebříků, kterej propad střechou?“

„Ne.“

„Koukej mi už pomoct, do prdele!“ hulákal. „Polez za mnou a vytáhni mě!“

 „Jasně. Metr máš?“

Raunio si všiml, že v pravé ruce svírá metr. „Mám, do prdele prdeloucí!“ Mrštil jím co nejdál, nakolik mu to tísnivá poloha dovolila. Sledoval jsem, jak metr padá.

„Polez už na střechu, vole!“ S vyplazenou špičkou jazyka jsem začal přelízat do úžlabí střechy. Jakmile jsem nohama opustil poslední příčku, pokračoval jsem po čtyřech, kolena jsem posouval po pěti centimetrech.

„Řeknu ti, Olli, s toudle prací končím.“

„Jo,“ řekl jsem soustředěně.

„Nejdřív ale zabiju ty kočky.“

„Už jdu.“

Doplazil jsem se k Rauniovi. „Dřepíš tu jak ptáče v hnízdě.“

„Vytáhni mě.“ Popadl jsem Raunia za levé zápěstí a začal ho tahat. Tahal jsem tak, až jsem zrudnul a na čele mi vyrazily kapičky potu, vítr nám oběma cuchal vlasy a svištivě se proháněl v korunách stromů. Konečně se Raunio vysoukal z díry natolik, že se mohl zapřít předloktím a vysvobodit se z pasti.

„Spadla ti čepice,“ řekl jsem.

10

Byla už tma. Stáli jsme u auta. Raunio z něho vytahoval vzorky žebříkových dílců a rozhazoval je po dvorku. Mračil se a mlčel. Kočka se mu připletla mezi nohy, pokusil se ji odkopnout, ale ona se obratně vyhnula.

„Takže žebřík nedostanem?“ ptal se Korpela. „Ztratil jste řeč nebo co?“

Raunio dál vytahoval krámy. „Zdá se, že jsme s podnikáním na čas skončili.“

Raunio odhodil poslední kus na zem.

„Takže žebřík nedostanem?“ chtěl vědět muž.

Raunio byl pořád ještě prostovlasý, zpocený a brunátný. „Dostanete. Tady jich máte celou hromadu. Vemte si všecko. Zadarmo. Vemte si i tamhleten,“ ukázal do tmy na výsuvný žebřík.

„Pane na nebi, on se úplně zbláznil,“ podivila se žena uprostřed chumlu koček. Raunio vytáhl šrajtofli a odpočítal bankovky, které dostal od Korpely. Podal mu je.

„Tady jsou prachy. Olli, roztrhej účtenku.“

Pokusil jsem se něco říct.

„Roztrhej ji.“

Vyštrachal jsem z náprsní kapsy stvrzenku a podal ji Rauniovi. Rozškubal ji vztekle na kousíčky, které hodil do větru. „Tak. Žebřík je váš.“ Muž a žena se na sebe podívali, pak na mě. Rozhodil jsem rukama.

„On je šéf, abych tak řekl.“

„Takže ten žebřík určitě nedostanem.“

Raunio se podíval stranou a pak se namíchnutě otočil zpátky.

 „Tady ho máte, sakra, copak ste slepej?! Tady, tady a tady. Todle všecko je, do prdele, žebřík!“

„Jo, to je fakt žebřík,“ řekla ženská.

„A sakumpikum celej váš,“ přidal jsem se.

„Tak vám mockrát děkujem.“

Raunio přešel na druhou stranu auta. „Hnedka se rozčertí, ten váš šéf,“ řekl muž.

„Jako všichni šéfové.“

 „Olli, nasedej,“ ozvalo se zpoza auta.

Potřásl jsem si s Korpelovými rukou. „Můžete si nechat i metr, jestli ho najdete. Jako součást dodávky.“

„Díky.“

„A taky čepici.“

„Díky, díky.“

„Na shledanou. A šťastnou cestu do Ameriky.“ Řekli na shledanou zároveň se mnou. Přešel jsem na druhou stranu auta a vyhoupl se na sedadlo, nastartované auto zahrabalo koly a vyjelo.

11

Chvíli jsem se bál otevřít pusu. Nakonec jsem to risknul.

„Málem jsme měli průser.“

„Proč?“ řekl Raunio naštvaně.

„Ale dobrý.“

 „Co jako?“ houkl důrazněji. „

No dyť to byli blázni.“

 „Copak by si normální lidi takovej žebřík koupili?“

 „Taky na nás mohli poslat policajty, nebo přinejmenším nějaký ochránce spotřebitelů.“

„A copak je kruci normální prodávat žebříky takhle? S tím už nechci nic mít, i kdybysem měl pojít hlady.“

 „Byl to blbej flek.“

„Do prdele. Jeden žebřík sme si měli skovat, mohli jsme ho Villemu přerazit o hlavu.“

 „Dyť s tím nápadem jsi přišel ty.“

„Ville by za to zasluhoval, když ne za todle, tak za všecko ostatní.“

„Jo, jo,“ řekl jsem unaveně. „Do háje se vším.“

 „Oni vážně čekaj, že jednoho dne pro ně někdo přijede a odveze je do Ameriky.“

Raunio si odfrkl a upřel oči na silnici před sebou. Představil jsem si, jak vypadáme zezadu: zablácený zadek transitu mizí do tmy, až nejsou vidět ani matně červená zadní světla.

[1] Nikolaj Bobrikov (1839–1904), finský gubernátor od roku 1898, fanaticky usilující o rusifikaci Finska, odpor k jeho diktátorským metodám vyústil v úspěšný atentát na jeho osobu 16.6.1904. Pozn. překl.