Název této informace o vlámských detektivkách v českém překladu naráží na rigorózní nizozemské třídění textů na Literaturu a čtivo. Čtivo je to, co vychází ve vyšších nákladech, hodně se čte, ale málo recenzuje, nizozemsky se tomu říká lektura. Naproti tomu to, co se píše, ale hlavně o čem se píše, protože je to začleněno do kánonu národního písemnictví, se nazývá literatura s velkým a ještě větším L. Ne nadarmo se jedna objemná práce literárního vědce Marcela Janssense jmenuje: S větším L (Met groter L). Takové ostře vyhraněné dělení nám někdy může připadat dost osobité, protože vytěsňuje z literatury nejednu čtenářsky atraktivní oblast – třeba právě detektivky. Píše-li v Nizozemsku detektivky autor vysoké literatury, činí tak na zapřenou pod pseudonymem, nebo dává svým detektivním románům bezpřívlastkový podtitul: román.

Ne tak v Belgii. Ostatně proslulý spisovatel a detektivkář Simenon byl francouzsky píšící Belgičan a také - zřejmě úmyslně - obdařila anglická autorka svého slavného detektiva Hercula Poirota belgickou národností. Detektivové a detektivky do Belgie prostě patří. V nizozemsky hovořících Flandrech, nebo - chceme-li - Vlámsku se detektivní romány uchytily a hlavně rozmnožily až poměrně pozdě, mezi válkami ve dvacátém století. A psali je autoři literatury, kteří nectili jen žánr detektivky, nýbrž hlavně románové tvorby. O věčném kandidátu na Nobelovu cenu Hugo Clausovi bychom si sice netroufli říci, že píše detektivky, ale značná část jeho románů má detektivní zápletku. Vždyť román je, jak víme, nikdy nekončící dialog, který do sebe vstřebává různé literární žánry.

Detektivní zápletku, okořeněnou notnou dávkou tajemna, mají například takřka všechny romány Huberta Lampoa, uvedeného k nám v roce 1981 bohužel jen jedním dílem, po výtce magicko-realistickým: Příchodem Joachima Stillera. Ostatně – ale to je poznámka na okraj – když Lampo charakterizuje svůj magický realismus, říká, že jde především o realismus, tak jako je lovecký klobouk především kloboukem a slovo lovecký ho jen definuje. Obdobně je ve Flandrech detektivní román především románem. A takřka vždy neřeší jen nějaký zločin, nýbrž bedlivě sleduje i společenské dění, často velmi aktuální, a vstřebává do sebe mnohé z toho, co tradiční detektivka odsekává jako zbytečné. Ve Flandrech je detektivní román především čtivým románem. A román přece patří do literatury, třebaže s malý l - nebo naopak s velkým Č.

Zásluhou překladatelky Petry Schürové k nám už nějakou dobu a hodně nenápadně pronikají hodnotné vlámské detektivky. Tak vyšly péčí nakladatelství Cinemax v roce 1997 Kusy lidí od Roba Mendese, nebo v roce 1998 Tajemství mladíkova hrobu od Pietera Aspeho. Teprve nedávno však byla vážně recenzována další detektivka posledně jmenovaného autora: Kvadratura pomsty, vydaná v nakladatelství Mladá fronta v roce 2002. Tak vyšel – shodou okolností – v jednom a témže roce v českém renomovaném nakladatelství Aspeho první detektivní román , zatímco v jeho vlasti vyšel tou dobou už jeho román desátý: Pátá mocnost. Příležitosti se chopila jedna vlámská agentura a začala pořádat literární toulky po stopách populárního detektiva Van Ina po různých lokalitách města Brugg, jež je nerozlučně spjato s autorem a jeho literárními postavami. Vždyť Aspe byl původním povoláním správce bruggské kaple Svaté krve a je srostlý s každou letitou budovou a zákoutím tohoto historického města. Bruggy jsou v jeho románech jedním takřka živým protagonistou.

V jinak kladné recenzi Detektivka, která nepřekvapí ani neurazí (Dnes, 4. 3. 2003) píše Jan Jandourek mimo jiné o autorově hříchu proti detektivce, když do děje vplétá politické čachry v Bruggách a když porušuje zásadu klasické detektivky i tím, že do ní zasazuje milostné pletky. Dlužno ovšem zdůraznit, jak bylo uvedeno výše, že Kvadratura pomsty byla první v řadě jakýmsi rozběhem, a teprve postupem doby se v každém dalším čísle vyjevuje, jak důležité byly ty počáteční milostné pletky pro pozdějšího komisaře Van Ina a jeho ženu Hannelore, jež společně s manželem a homosexuálním policistou Versavelem tvoří nerozlučný trojúhelník při odkrývání bruggských nepravostí. Recenzent správně říká: „Pokud se v češtině dočkáme dalších případů, možná odhalíme i jistou krásu seriálového stereotypu, která postavám detektiva docela sluší.“ Doufejme tedy, že nakladatelství Mladá fronta nezůstane jen u prvního detektivního románu Pietera Aspeho a že se Van In se svými dvěma Watsony zabydlí u nás stejně jako v Belgii. Slušelo by mu to.