Na romány z pera básníků – stejně jako na básně prozaiků – se obvykle pohlíží trochu úkosem: jako na kuriozitu, v lepším případě doplněk jejich „normální“ tvorby. V případě současného anglického básníka laureáta Andrewa Motiona by však bylo snad vhodnější chápat jeho útlý román The Invention of Dr Cake (Vynález dr. Cakea) jako doplněk jeho práce životopisce. Motion se totiž kromě poezie věnuje žánru, který má zejména v anglosaském světě dlouho tradici - biografii. Motion napsal například velice podařený životopis Philipa Larkina, A Writer’s Life, pozoruhodnou biografii malíře a odsouzeného vraha Thomase Griffitha Wainewrighta, na jehož životní osudy Motion narazil – jak píše v úvodu k právě vydanému románu – když sbíral materiály k životopisu Johna Keatse, kterou vydal několik let předtím.

A právě Keats se stal hlavním námětem pro Motionův román, jenž je záznamem o zvláštním setkání mezi dvěma lékaři: tím prvním je londýnský amatérský básník, autor pojednání o soudobém lékařství William Tabor, tím druhým poněkud záhadný umírající venkovský lékař Cake, jenž tráví svůj v osamění, pouze s věrnou hospodyní, a ve volných chvílích se věnuje pěstování orchidejí ve skleníku. Lékaři jsou k sobě přitahování zvláštními sympatiemi, debatují o životě, o svých básnických pokusech a předchůdcích. Taborovým velkým vzorem byl William Wordsworth, ovšem později – když Wordsworthe „opustily jeho poetické síly“ – se přiklonil k mladší generaci romantiků a začal obdivovat básně Johna Keatse. Dokonce – po Keatsově smrti – na jeho dílo vědomě navazoval. Postupně objevuje, že i doktor Cake, na jehož jméno přišel v jednom lékařském traktátu, který zaujal jeho pozornost, má velice široký rozhled a úžasné pochopení pro poezii. Těžce nemocný doktor Cake během svého vyprávění několikrát zabloudí do své osobní minulosti, zmíní se o těžké chorobě, jež jej v mládí postihla a donutila odcestovat na slunný jih, o době strávené v Itálii a návratu domů. Čtenáři postupně začne docházet, že onen těžce nemocný, tlustý, plešatý dobrotivý doktor není nikdo jiný než John Keats – Keats, který v mládí nezemřel, nýbrž pod změněným jménem odešel na anglický venkov, aby zde pomáhal lidem ne písmem, nýbrž slovem. Hlavní součástí originálního doktorova přístupu k pacientům totiž není předepisování drahých léků, nýbrž osobní přístup k pacientům. Při hlubším zamyšlení vrhá tento román zajímavé světlo na práci životopisce – i autor životopisu je nucen fabulovat a vymýšlet pro předměty svých knih jakési „alernativní“ životy. Ty sice mají více či méně styčných bodů se skutečným životem hlavní postavy životopisu, ovšem výsledek je vždy dílem narativní strategie životopisce. A stejně tak zde: Motion bere několik základních skutečností ze života, ty uspořádává do koherentního vyprávění, které je však v posledku příběhem autorovým; my čtenáři se jen můžeme dohadovat, nakolik je toto vyprávění odrazem skutečného běhu událostí, jenž nám sám zůstává navždy skryt. Právě odhalení tohoto mechanismu je asi nejzajímavějším momentem knihy, momentem obohaceným o úžasnou metaforu: román je vlastně popisem Cakeova úmrtí, takže autor mrtvého Keatse vzkřísil jen proto, aby jej nechal znovu zemřít, tentokrát ovšem rukou životopisce. Může být výstižnější obraz?