S americkým spisovatelem Tracym Kidderem o Vietnamu, Harvardu a kurzech psaní.

Tracy Kidder se narodil v New Yorku v roce 1945. Původně se chtěl stát diplomatem, na Harvardu ale vystudoval anglickou literaturu. V letech 1971-74 navštěvoval slavnou Spisovatelskou dílnu na Iowské univerzitě. V roce 1982 obdržel za román Duše nového stroje (Soul of a New Machine) Pulitzerovu cenu. V červenci 2003 vyučoval Tracy Kidder v rámci Letního pražského semináře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Vyrostl jste v 50. letech na Long Islandu. Jak na něj vzpomínáte?
Long Island byl tehdy překrásný, plný lesů a zelených luk. Když jsem ovšem vyrůstal, vše pomalu mizelo pod asfaltem a domy. Město New York se prostě během velkého stavebního boomu po 2. světové válce stěhovalo na předměstí a Long Island se stal jedním z prvních cílů. Nicméně mohu říct, že jsem prožil velice idylické dětství a o politiku jsem se vůbec nezajímal. Na to, abych si všiml McCarthyho, jsem byl příliš mladý.

V 60. letech jste se však ocitl ve Vietnamu.
Musím přiznat, že jsem tam jel jako dobrovolník, i když ne proto, že bych byl vlastenec nebo chtěl jít do války - prostě jsem byl hloupý. Velel jsem malému oddílu mužů v tzv. armádní bezpečnostní agentuře, která se zabývala především komunikací. Jako styčný důstojník jsem se ale nikdy neúčastnil bitev.

Jak se na tu válku díváte dnes?
Válku ve Vietnamu jsem nikdy úplně nepochopil. Byla to jakási groteskní manifestace moci - dnes kupříkladu víme, kolik v ní zahynulo Američanů, ale stále nevíme, kolik Vietnamců. Retrospektivně ji hodnotím jako sérii omylů a hroznou chybu.

Znamená to, že se teď stavíte k americkým intervencím opatrněji?
Z Vietnamu jsem se vrátil s jedinou věcí - upřímnou nenávistí k válce. Ještě v Hemingwayově tvorbě je válka alespoň trochu romantická, ve skutečnosti je však jenom nudná, nechutná a v konečném důsledku ničivá. Každý národ musí nejprve vyčerpat všechny ostatní možnosti, než k ní přistoupí, a to jsme podle mě v Iráku rozhodně neudělali. Pro mě to bylo útočiště

Ještě před válkou jste studoval na Harvardu. Je stále mezi americkými univerzitami číslem jedna?
Harvard je neobyčejně bohatá instituce. Má ohromné knihovny i laboratoře a působí tam spousta vynikajících vědců. Zřejmě je nejprestižnější univerzitou, i když existují také jiné - třeba Yale nebo Stanford. Pro mladého člověka má Harvard mnoho kouzel - blízkost Bostonu a v okolí spoustu dalších škol, a tedy i spoustu dívek.

Pak jste ovšem navštěvoval slavnou Spisovatelskou dílnu na Iowské univerzitě. Když řeknete Iowa, Češi si nejspíš představí farmářský stát.
Město Iowa je ovšem univerzitní město, v němž se to hemží umělci, spisovateli, tanečníky, hudebníky a skladateli. A Iowská univerzita je, co se tvůrčího psaní týče, vynikající. Například Harvard podobný program vůbec nemá. V jistém slova smyslu jsem se na Iowské univerzitě dokonce cítil lépe - není to tak namyšlená instituce. A tamější spisovatelská dílna je opravdu slavná - vyšla z ní kupříkladu Flannery O'Connorová či John Irving.

Jak vypadala historie tvůrčího psaní v USA?
Koncem 40. let se několik našich vyšších škol rozhodlo zaměstnat básníky a prozaiky, což bylo do té doby neslýchané. Nabídly jim jistotu, stálý plat a volné léto. A proto byly schopny přitáhnout velice zajímavé osobnosti - zejména básníky, kteří by se ve Spojených státech nikdy neuživili pouze psaním poezie.

Co může taková spisovatelská dílna účastníkům nabídnout?
Podle mého názoru všichni spisovatelé včetně Kafky procházeli jakýmsi učednickým obdobím. Vždycky nejprve stojíme na ramenou jiných lidí a v dílně tvůrčího psaní se vyučují techniky, které by každý spisovatel měl znát. Naučíte-li se řemeslu předcházejících generací, ušetříte tím spoustu času a neopakujete dřívější chyby a omyly. Klíčové je tu slovo dílna. Naznačuje, že se pracuje s materiálem a něco se buduje - kupříkladu povídka. Své dílo pak každý student dá přečíst spolužákům a úkolem vyučujícího je vést a moderovat diskusi. Obvykle je stimulující, avšak občas i brutální.

A co vám osobně spisovatelská dílna dala?
Nebyly to ani tak jednotlivé kurzy a instrukce - spíš fakt, že mi bylo poskytnuto útočiště, až jakási svatyně, kde jsem se mohl opravdu soustředit na psaní. Chtěl jsem zjistit, v čem bych mohl vyniknout. V mém případě, jak se později ukázalo, to byl žánr na pomezí literatury faktu a beletrie. A klíčovou roli sehráli moji spolužáci, kteří mi pomohli nasadit laťku. S některými udržuju styky dodnes, posílám jim všechny svoje rukopisy a těším se na jejich komentáře.

Z pohledu mnoha Evropanů vypadá myšlenka výuky tvůrčího psaní stále trochu naivně.
Samozřejmě že existuje celý myšlenkový proud, který tvrdí, že tyto školy jsou směšné. Není to ale tak jednoduché - pokud se kupříkladu chcete naučit hrát na saxofon, taky si napřed zaplatíte nějaké lekce. Což ovšem vůbec nutně neznamená, že se z vás tak stane výborný saxofonista.

Nyní jste na druhé straně pomyslné barikády a sám tvůrčí psaní učíte. Na co se zaměřujete?
V prvé řadě usiluji o to, aby se moji studenti porozhlédli kolem sebe a nacházeli tam příběhy - sám totiž vím, že v pubertě jsou všichni příliš zahledění do vlastních rozháraných niter. Za druhé jim chci při psaní ukázat, že existují různé způsoby myšlení, do nichž by měli proniknout. A za třetí si přeji, aby se jim psaní stalo jedním ze způsobů, jak si budovat identitu.