Běžný čtenář má současnou latinskoamerickou prózu nejspíše spojenou s magickým realismem, ať už se jmény Gabriela Garcíi Márqueze, Jorgeho Luise Borgese či Murila Rubiãa (v lepším případě), nebo s komerčním fenoménem Paula Coelha (v případě horším).

Ženský hlas v brazilské literatuře, především ústy Clarice Lispectorové (1920 - 1977) a Lygie Fagundes Tellesové, která letos oslavila osmdesáté narozeniny, vyznává orientaci poněkud odlišnou. Jejich hlavními prostředky vyjádření jsou proud vědomí a hluboká introspekce prostřednictvím vnitřního monologu.

Lygia Fagundes Tellesová je bezesporu nejznámější brazilskou spisovatelkou dneška. Její literární kariéra započala před neuvěřitelnými 59 lety, kdy vydala svou první knihu Živá pláž (Praia Viva, 1944). Během své literární kariéry sice vydala čtyři romány - poslední (Nahé chvíle, As Horas Nuas) v roce 1989 -, těžiště její tvorby však spočívá v povídkách. Čeští čtenáři měli možnost se s Tellesovou seznámit již v roce 1984, kdy v Odeonu vyšel výbor povídek Před zeleným bálem; nyní vychází další výběr Temná noc a já. Čerpá ze čtyř povídkových sbírek, včetně Tellesové prozatím poslední, Invence a paměť (Invenção e memória, 2000).

Hrdinkami Tellesové (stejně jako Lispectorové) jsou především ženy, mužští hrdinové se objevují sporadicky. Muži u ní představují objekt touhy, jenž se ovšem vyskytuje takřka výhradně in absentia. V povídce Emanuel sní hrdinka Alice o svém partnerovi, všem o něm vypráví; ve skutečnosti ovšem neexistuje, je pouhým konstruktem jejích tužeb. Čtenáře by mělo varovat už samotné jméno: Emanuel znamená "ten, který má přijít". Idea spasitele se v portugalské kulturní historii objevuje již od dob krále Šebastiána, který byl zabit Araby při dobývání severní Afriky; jeho tělo se však nikdy nenašlo. Následně země upadla do španělského područí. Portugalci však nepřestali věřit, že jejich král znovu přijde a osvobodí je. V českém prostředí by se král Šebastián mohl svou úlohou rovnat blanickým rytířům. Na konci povídky se Emanuel skutečně objeví, avšak pouze v podobě hrdinčina kocoura...

Tellesová je mnohem úspěšnější v líčení vnitřních, individuálních prožitků, jako například v povídce Na západní frontě klid, nežli ve snaze postihnout širší morální problém (Vánoce), kde postupuje schématicky a nepřekvapivě. Pokud ovšem nechá publiku prostor, aby si samo učinilo úsudek, celé vyznění příběhu se radikálně změní, tak jako v povídce Kluk a stařec. Když se vypravěčka, sedící v kavárně, dozví o smrti starce, kterého uškrtil chlapec, jehož si vzal do opatrování, mladého vraha nijak neodsoudí; dál rozvažuje, co si dá k obědu. Čtenář sám má možnost volby, jak se rozhodne.

Vrcholem celého souboru je bezesporu nejdelší povídka, A Whiter Shade of Pale. Jsme v ní svědky tichého monologu matky k dceři, která spáchala sebevraždu. Neuslyšíme tu žádné obviňování, žádné výčitky. I květiny, které Gině dává na hrob, jsou bílé, narozdíl od rudých růží od Oriany, s níž žila Gina v lesbickém vztahu. Emoce mládí a nepřístojného svazku stojí v opozici k matčině kamenné netečnosti a sterilitě. Byla to ona, jež dohnala Ginu tím, že jí dala na výběr mezi sebou a její přítelkyní, k zoufalému řešení. Souboj mezi ní a Orianou pokračuje doslova až k hrobu: obě soupeřky se předhánějí v květinových darech. Matka však ví, že v tomto souboji zvítězí a na hřbitově se nakonec budou objevovat jen čerstvé bílé růže.

Lygia Fagundes Tellesová je autorkou v Brazílii velmi populární, i přes relativní depresivitu a introspektivitu svých povídek. Snad si ženský hlas brazilské literatury, ať už prostřednictvím Lispectorové, Tellesové či zástupkyň mladší generace, najde své čtenáře i u nás.