Čtenáři, kteří se zajímají o literaturu romského etnika, se podobají hledačům pokladů. Romská beletrie a poezie u nás sice v dvojjazyčných publikacích vychází už od konce 70. let, do běžných knihkupectví se ale nedostane. Limitované neprodejné náklady byly zprvu určeny sociálním pracovníkům jako metodické příručky a později úzké skupině nadšenců. Výjimek je málo - například oblíbená kniha vzpomínek nedávno zesnulé autorky Eleny Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (Triáda 1997), která ovšem z pochopitelných důvodů vyšla pouze česky, ačkoliv jejím základem jsou romsky vedené rozhovory mezi Lackovou a romistkou Milenou Hübschmannovou. O to odvážnější se jeví počin nakladatelství Signeta, které po řadě odborných romistických publikací přináší poprvé původní romskou beletrii - pod názvem Pal e bari Rama the aver paramisa / O velké Rámě a jiné příběhy vydalo minulý týden dvojjazyčný výběr povídek spisovatelky Agnesy Horvátové.

V Giňových stopách
Autorka se narodila v roce 1949 v Maťašovcích nad Topľou na Slovensku. Dětství prožila v romské osadě, jakých jsou tam dodnes stovky – stranou od gádžovské vesnice, často bez tekoucí vody a elektřiny, v relativní kulturní a společenské izolaci, ale v atmosféře hluboké etnické sounáležitosti a vzájemné podpory. Zažila ještě romské vypravěče paramisara, kteří v době před příchodem rozhlasu a televize měli v komunitě status dalece přesahující televizní baviče. Za účast na vyprávěcí seanci se mnohdy formou naturálií platilo, a neměla-li osada dostatečně výmluvného vypravěče, mohla si ho i „pronajmout“ z osady vedlejší. Zajímavé je, že přestože má Horvátová silné romské zázemí a píše romsky, jejím rodným jazykem je slovenština, či spíše „hutoráčtina“. Rodina z otcovy strany totiž žila do války ve vsi mezi gádži a byla jazykově asimilovaná. Ve škole pak Horvátová ovládla také spisovnou slovenštinu a jako mladá se naučila i česky, protože její rodina jezdila za sezonní prací do Čech. V žádném z jazyků se jí však nepodařilo zdomácnět, a proto základní vzdělávání opustila po 6. třídě.

S romštinou se Agnesa Horvátová seznámila až v rodině svého manžela, s níž také postupně přesídlila do Čech. Zpočátku téměř nerozuměla, časem se ale v jazyce začala pohybovat přirozeně. V úvodním rozhovoru, který je důležitou součástí právě vydané sbírky, spisovatelka říká: „Já si přeju, aby ten náš jazyk neupadal. Aby naše děti nezapomněly, z jakého jsou rodu, kdo jsou, a jak dříve Romové žili.“

Jako jednu z hlavních literárních inspirací autorka zmiňuje jednoho z nestorů českého romského písemnictví Andreje Giňu, který romsky publikoval už za krátké existence Svazu Cikánů-Romů v letech 1969–1973. Giňův barvitý jazyk a osobitá poetika blízká židovským povídkám psaným v jidiš je skutečně mimořádná, bohužel jeho povídkový výbor Bijav – Svatba (Apeiron 1991) patří k oněm publikacím, které se na pulty knihkupectví vůbec nedostaly.

Nejsem odsud
Než začala psát, působila Agnesa Horvátová dlouhá léta v romském folklórním souboru Perumos. Dnes sama vede podobný soubor na pražském Smíchově, kde bydlí. Její povídky se před knižním debutem objevily ve sborníku Kale ruži a v časopise romistických studií Romano džaniben.

V právě vydané knize rozeznáme inspiraci starobylými hrdinskými eposy, jejichž vyprávění zabralo zkušenému pohádkáři i několik hodin, ale také tradovanými historkami, které v romské komunitě často nabývají rozměrů legend. Páteří útlé knížky je titulní autorská legenda O velké Ramě, kterou Horvátová volně postavila na skutečných postavách ze své rodné vsi. Žena jménem Rama se spíše z umanutosti než skutečné lásky rozhodne získat plavovlasého mládence Zina. Protože je však zadaný, vyhledá pomoc kořenářky a čarodějky Dziny. Nedbá na varování, že vynucená náklonnost nepřinese nic dobrého, a za pomoci kouzla Zina dívce odloudí. Nějaký čas s ním pak žije v izolaci ve Starobylém lese. Když ale svým odrůstajícím dětem vypráví, jakými kouzly si otce získala, Zino prohlédne a i s dětmi ji opouští. Rama se nastěhuje do osady, kde ji neznají, a tam postupně získává všechny tradiční atributy bosorky. Žije na nečistém místě u hřbitova, umí číst budoucnost a sbírá bylinky, s jejichž pomocí léčí místní lidi. Ti se jí však současně obávají, protože pravděpodobně vládne temnými silami. Její osud se naplní, když ve snu podrží za ruku umírající kořenářku Dzinu, a tak rituálně nabude její čarovné schopnosti. S jejich pomocí definitivně odvádí Zina do Starobylého lesa a víckrát už je nikdo nespatří. Za své provinění je prý Rama odsouzena k věčnému životu a ztělesňuje prokletí, které Romy odnepaměti provází. Vedle tradičních hodnot, jakými jsou čistá láska nebo úcta k rodičům, nese příběh jasné morální poselství - nebaž po cizím. Nebo trochu úsměvně: dej pozor; když si něco moc přeješ, mohlo by se ti to splnit.

Závěrečná povídka Nejsem odsud se ústřední magické novele O velké Ramě formálně podobá, obsahově ale představuje v souboru výjimku. Přesahuje rámec kouzelné pohádky, protože autorka ji vědomě obdařila druhým, do vlastního nitra obráceným rozměrem. Sirotka Ramiho, kterého otec nalezl pohozeného v lese coby batole, od dětství pronásleduje přesvědčení, že není z tohoto světa. Jeho tajemné vysedávání pod noční oblohou adoptivní rodiče zneklidňuje, ale on je z ohleduplnosti a obav před výsměchem ostatních ušetří vysvětlování. Až v dospělosti, když už je ženatý a na oblohu hledí spolu s dcerkou Hvězdičkou, nalezne odvahu zasvětit rodinu do tajemství svého původu - Rami pochází z nebes. V úvodním rozhovoru autorka povídku sama interpretuje: krajina chlapcova zrození tu symbolizuje bájnou zemi Romů, za níž ovšem Horvátová nepovažuje geograficky vzdálenou Indii, ale jakýsi vytoužený ideál domoviny, kde jsou lidé laskaví a neexistuje utrpení.

Na začátku
Geneze romské literatury je výlučná a její autoři stojí teprve na začátku cesty. Pravopis tzv. slovenské romštiny byl kodifikován až v 70. letech 20. století, písemnictví se rozvíjí pomalu a překonává řadu vnějších i vnitřních překážek. Od dob existence Svazu Cikánů-Romů však neustále sílí etnoemancipační snahy, které s sebou přirozeně nesou potřebu necenzurovaného vyjádření v mateřském jazyce. Tak jako každá kultura v atmosféře zvýšeného národního nebo etnického uvědomění čerpá i romská literatura primárně z bohaté ústní slovesnosti. Ta je vzhledem k neexistenci psané literární tradice mimořádně členitá.

Vedle již zmiňovaných hrdinských eposů se uplatnila řada kratších forem, jako jsou kouzelné pohádky, humorné pohádky o tom, jak chytrý Rom přelstil hloupého gádže, košilaté příběhy pro dospělé, anekdoty, hádanky, přísloví nebo ritualizované společenské hry. Kniha O velké Ramě nejen zaplňuje citelnou mezeru na knižním trhu, ale také nám formou zdánlivě prostého vypravování otevírá svět tradiční romské komunity v její komplexnosti a vnitřní integritě.

Příběhy Jak se Jožka dostal ke gádžům nebo Povídka o jedné slepé dívce v sobě skrývají cenné informace o vnitřním uspořádání společenství, jehož poznání se nepřestáváme bránit. V citlivých překladech Mileny Hübschmannové a Marie Bořkovcové má neromský mluvčí navíc možnost proniknout do zákonitostí romského jazyka, který je charakteristický výrazovou přímočarostí, ale i půvabnými a neobvyklými přirovnáními.