Po sedmi letech vydává francouzský spisovatel Philippe Sollers další soubor kritik a rozhovorů, Chvála nekonečna (Eloge de l'infini, duben 2001), kterým navazuje na svou knihu esejů Válka vkusu (La guerre du goűt, 1994). Jedná se o mohutný svazek o 1090 stranách, do něhož byly zařazeny texty většinou již publikované. Články o aktuálních společenských tématech, historii, literatuře a umění tvoří pestrou, ale podle slov autora promyšlenou mozaiku.

Sollers, který je občas přezdíván "chodící encyklopedie" (přesněji "Desetidílný Larousse"), si zakládá na tom, že nabízí svůj osobitý, jedinečný, nekonvenční projev, který je často provokující a překvapující, vždy svůj, striktně individualizovaný, svobodný a nepodřízený společenským konvencím a klišé.

Z takového přístupu však vyplývá i rozporuplná odezva kritiky a čtenářů - na jedné straně respekt a uznání Sollerse jako instituce, na straně druhé rezervovaný nadhled nad "zahořklým nabubřelcem". Jak dovede jedny inspirovat a otevřít jim nový, netradiční a obohacující prostor vnímání, druhé popuzuje a je jimi odmítán. Sollersovo místo v kánonu moderní francouzské literatury je tak trochu paradoxní - za svá díla posbíral už řadu ocenění, vystupuje jako autorita (byť kontroverzní), ale stěžuje si na nedostatek pochopení a uznání, na to, že není čten a že mu společnost nenaslouchá. Přitom Sollers viditelně touží po pocitu zadostiučinění, což se promítá takřka do každé jeho věty. Jenže nepřehlédnutelné zdůrazňování sebe sama a rozhledu, který by jen těžko hledal konkurenci, zřejmě ne každému vyhovuje a navíc bohužel i odpoutává pozornost od samotného tématu. Narcis, nebo génius? Ta otázka se ke škodě věci zdá být pro mnohé důležitější než cokoli jiného. Trochu ukřivděně a hodně okatě se Sollers v rozhovorech "utěšuje", že teprve jeho smrt rozkryje Francouzům oči a ti pochopí, o koho přišli. Protože prý ani Montaignovi není jeho egocentrismus dnes vyčítán.

Přesto není od věci do Sollersovy knihy nahlédnout, ponechat stranou autora a nechat se inspirovat neotřelými souvislostmi, které nabízí. Ať kladná, či záporná kritika, všichni se shodují v tom, že Sollers je vskutku skvělým průvodcem mezi jednotlivými tématy. Koláž slavných jmen, citací, osudů a jejich vzájemné propletení prý tvoří až encyklopedický celek. Sám Sollers říká, že všechny své texty v průběhu let psal s vidinou příští knihy, tedy tohoto monumentu, který nazývá "knihou bez konce".

Nekonečno pro Sollerse znamená volnost a otevřenost zaručující bezpředsudečný přístup k analýze. Dokáže propojit zdánlivě nesourodé postavy a okamžiky, fakta a epochy, do jeho knihy se vedle sebe vejdou dobové aktuality jako smrt princezny Diany či aféra Lewinská spolu s obdivnými pasážemi Sollersových favoritů jako jsou Pascal, Shakespeare, Sade, Proust, Joyce, Faulkner, Mozart, Picasso, Cézanne, Rodin a mnozí další. Právě ve svém obdivu k těmto velikánům a především jejich dílům, která "přetrvají věky", je Sollers prý nejpřesvědčivější, ačkoliv někteří i za tímto obdivem vidí jen jeho touhu být s nimi spojován. Nicméně tento jeho více než pozitivní vztah, nadšení, vášeň a zápal, podepřený fundovanými znalostmi problematiky dovolují vzít si z něj, co člověk potřebuje, nechat se zasvětit, odrazit se od jeho jasně vymezeného názoru a na základě něj si utvořit svůj vlastní. Jak říká jeden z kritiků, "Sollersovy kritiky vzbuzují chuť vidět, slyšet, číst.