Čtvrt století po smrti básníka z Carrouge (1897 - 1976) dostává jeho tvorba, dlouho známá pouze svým skrovným rozsahem a nenápadností, příležitost oslovit nové čtenáře ve Švýcarsku a ve Francii díky několika prvním vydáním či reedicím jeho díla. Dostáváme tak možnost nahlédnout skutečný význam celkové tvorby tohoto velkého, samotářského vzdělance, jenž nikdy neopustil svou farmu v Joratských horách s výjimkou cesty do Itálie a nespočetných pěších výletů po okolí, které živily jeho inspiraci.

Gustave Roud vydal vedle básnické tvorby, jež čítá od sbírky Sbohem (Adieu, 1927) až po Ztracený kraj (Campagne perdue, 1972) desítku knih sebraných do tří svazků Spisů (Ecrits) Umělecké knihovny, i řadu vynikajích překladů z němčiny (Hölderlin, Rilke, Novalis, Trakl). Je rovněž autorem jednoho deníku, mnohých úvah o spisovatelích a malířích, jakož i četné korespondence s tvůrci své generace, s básníky Edmondem Crisinelem a Paulem-Louisem Mattheym, s prozaičkou Catherine Colombovou, s kritikem Albertem Béguinem, s malíři Stevenem Paulem Robertem a René Auberjonoisem. Mezi těmito epistolárními výměnami dosahuje korespondence s Philippem Jaccottetem, která vychází v těchto dnech v nakladatelství Gallimard, stejné literární a humanitní výše jako korespondence s Mauricem Chappazem (jež byla vydána roku 1993 nakladatelstvím Zoé).

Roud a Jaccottet
Jejich stekání, rozhodující pro oba básníky, se uskutečnilo roku 1941 během slavnostního předávání ceny "Rambert" Gustavu Roudovi za dílo Pour un Moissonneur (Pro žence) - projev tehdy přednesl Charles Ferdinand Ramuz. Philippe Jaccottet ve své monografii vydané roku 1968 v nakladatelství Seghers zmiňuje, jak se v něm při poslechu děkovné řeči laureáta probudilo jeho vlastní básnické uvědomění. Šestnáctiletý mladík se několik měsíců odhodlává, než se rozhodne kontaktovat toho, jenž se měl stát - tak jako pro jiné (Maurice Chappaz, Georges Borgeaud, Jacques Chessex) - jeho básnickým mistrem a vzorem. Roud mu pomáhá nalézt vlastní styl, doporučuje mu četbu, zastává se ho a podporuje ho, když se potýká s pochybnostmi, malomyslností či materiálními těžkostmi - se vším, co jemu samotnému je tak povědomé. Jeden oplývá pozorností, druhý respektem, za nimiž se skrývá vzájemná úcta založená na podobné senzibilitě, stejné potřebě skromné trpělivosti, potřebě vystoupení ze sebe samotného, a tím postižení toho, co je obklopuje. Důkazem jejich zdrženlivosti je i skutečnost, že si nikdy nepřestávají vykat a nikdy se neoslovují křestním jménem, pouze "drahý příteli".

Jaccottet se velice záhy osamostatní a vrhá se energicky do tisíce a jedné z nakladatelských činností, které více méně zajistí obživu jemu a brzy též jeho rodině, když se roku 1953 usazuje v Grignanu, zatímco se mu daří vyhradit si určitý časový úsek pro osobní tvorbu za cenu neustávající nádenické práce kritika a překladatele (Homér, Musil, Rilke, Hölderin, Leopardi, Ungaretti, Gongora atp.) Postupem času, jak to velice dobře dokládá José-Flore Tappy, který pečlivě a s citem uspořádal a poznámkami opatřil tuto korespondenci, dochází mezi mistrem a jeho učněm k obrácení rolí, a Jaccottet se tak stává v poezii jistým způsobem "otcem svého otce", zatímco se Roud s postupujícím věkem stále hlouběji noří do samoty, zžíraný ochromující nejistotou, jíž není ušetřen ani jeho partner v dopisování.

Jaccottet jej však nenechává na pokoji a vybízí ho znovu se chopit pera - roku 1967 s vehemencí píše: "Vaše nejlepší stránky na vás ještě čekají, na nás, což je vzácné." A to se ukáže být pravdou, protože Roud o několik měsíců později dokončí Requiem, bezpochyby své vrcholné dílo, jež v něm zrálo od smrti jeho matky roku 1933. Když pročítáme tento text a tři další poetické prózy (Adieu /Sbohem/, Pour un Moissonneur, Air de la solitude /Zdání samoty/ vydané společně v Poche/Gallimard), tak průhledné a melodické v jejich všudypřítomném obrazu ztráty, exilu a smrti, musíme je obdivovat o to více, že zvítězily nad mnoha pochybnostmi a zoufalstvím.

Vše se ostatně odvíjí tak, jako by čas hrál ve prospěch Rouda - aby nás přesvědčil o pravdivosti toho, co Jaccottet nazývá "moc šepotu". Paradoxním zázrakem jeho poezie, která neustále křižuje omezeným prostorem, aby ho nakonec obdarovala harmonickým všestranným celkem, je, že si vybírá nenápadné či nepřítomné přímluvčí (květina, pták, zmizelý přítel, mrtvá matka), že velebí pomalost a nejistotu, že zkrátka vybízí sotto voce k jisté formě symbolické vytrvalosti, tak důležité v současném světě odsouzeném ke globalizaci, vytváření hvězd, rychlosti a ziskuchtivosti.

Seznámit francouzské čtenáře lépe s Roudem v okamžiku, kdy se stává součástí kapesního vydání věnovanému světové poezii, to je rovněž cílem úvah sebraných José-Flore Tappym a uvedených v časopise Europe (jenž rovněž představuje dosud nevydané básně Rakušanky Christine Lavantové, objevené a přeložené Jaccottetem roku 1964). Claire Jaquierová řadí Rouda ve své úvaze mezi básníky 20. století a nabízí malou antologii s leitmotivem hvězd. Philippe Jaccottet se vrací ke třem Roudovým knihám a básníkově klíčové poznámce v deníku: "Cesta, moje jediná vlast". Další příspěvky se týkají jeho rolnických kořenů, těla Aimého a rajské imaginace, malířské tvorby Poussina jako vzoru či Rouda krajináře, opakuje se obraz zvlněného moře, slovo "ztracený", významný motif okna, reedice Deníku (Journal) atp. Najdeme zde i desítku fotografií pořízených samotným básníkem a seznam knih o Roudově životě a tvorbě.

Philippe Jaccottet/Gustave Roud: Correspondance 1942 - 1976, Ed. De José-Flore Tappy, Gallimard, Les Cahiers de la NRF
Gustave Roud: Air de la solitude et autres écrits, Preface de Philippe Jaccottet, Poésie/Gallimard
Revue Europe, Gustave Roud, N° 882, octobre 2002