Nakladatelství Dauphin přineslo pozoruhodnou knihu Philippa Raymonda-Thimongy (pův. Ressemblances, éd. Desclée de Brouwer, 1997) o smrti Boha
Útlý svazek s vše říkajícím názvem Podobenství, který teď v precizním překladu Jovanky Šotolové vydal Dauphin, je pozoruhodná kniha. Jednačtyřicetiletý francouzský autor Phillipe Raymond-Thimonga v knížce zvící osmdesáti stran načrtává obraz zmizení Boha z lidského života, lépe řečeno postupné mizení Boha a nástup nikoli Satana, nýbrž člověka.

Nenápadný Bůh
Thimonga se pouští na území dávno prozkoumané Beckettem; a doslova si říká o to, aby s tímto modernistickým velikánem byl poměřován - škrobené promluvy postav neustále balancují na samotné hraně absurdity, jazyk je úsporný, až strohý. To je odvážné, leč nikoli nejšťastnější. Raymond-Thimonga neselhává, Beckettovy velikosti bohužel nedosahuje - navzdory malému rozsahu knihy říká totiž příliš. Přesto je Podobenství kniha literárně pozoruhodná - a i když patrně nevstoupí do kánonu západní literatury jako miniaturní mistrovské dílo, spoustu podnětů k zamyšlení dává.
Začíná skoro klasickým westernovým motivem - do města přijíždí tajemný cizinec - záhy však přejde do režimu teologické disputace a občas i absurdně komické konverzační grotesky. Po chvíli je jasné, že tím cizincem je sám Bůh, civilním jménem Vincent Lauze. Jeho přítomnost ve městě je znepokojivá - a to natolik, že hned v okamžiku příjezdu jsou informovány policejní složky, jež mají za úkol "dohlížet". Lauze v městě nic nekoná, sedí v hotelovém pokoji a čeká. Nicméně už možnost, že by mohl něco udělat, způsobit metafyzický neklid, je pro represivní aparát natolik děsivá, že se policejní ředitel rozhoduje pro osobní intervenci, navíc nechává Boha sledovat, osobně se s ním sejde a s trapnou shovívavostí policejní mluvy mu domlouvá jako malému dítěti. Je rovněž ve spojení s ekumenickým kardinálem, jenž sdílí policajtovy obavy - přítomnost Boha na zemi může vážně narušit status quo a oni jsou zde přece proto, aby chránili etablované hierarchie.
Lauze-Bůh si uvědomuje, že v tomto světě pro něho stejně již není místa a rozhoduje se zmizet. Zajímavý moment přichází v okamžiku jeho setkání se Satanem, který nezapře miltonovské rysy a působí - v rámci knihy - osvěžujícím anti-humanistickým dojmem. Nicméně ani věčný rebel nedokáže zabránit vývoji řízenému neúprosnou logikou: člověk se stává skoro-bohem, Bůh ničím. A tak Lauze mizí.

Příliš mnoho
Svůj největší problém Podobenství sdílí s mnoha jinými romány, které pracují s alegorií. S rozpadem jednotného středověkého rámce světa totiž autoři ztratili jistotu, že jejich alegorie bude náležitě pochopena, a tak je jejich vlastní jazyk nutí říkat víc, než je k dosažení kýženého výsledku potřeba, a výsledkem je pleonasmus. Snad s výjimkou Becketta jsou všechny moderní alegorie a podobenství (pokud nemají ještě jinou rovinu) dosti upovídané. To je případ i Raymonda-Thimongy, kniha nám to však vynahradí zajímavými metaforami i působivými obrazy.