V desítce románů, které Yann Queffélec od počátku osmdesátých let vydal a z nichž například kniha Barbarské zásnuby (Les Noces barbares, Gallimard, 1985) byla oceněna Goncourtovou cenou, vypráví stále tutéž historii. Titul od titulu se mění kulisy, kostýmy, kombinace prvků vyprávění, ale námět zůstává týž, Queffélec ho převrací a pozoruje z různých stran, válí na jazyku, přežvykuje… a přesto z něho nevyprchá jistá dávka záhadnosti, násilí a hořkosti. Vždyť jde o zabité dětství. Anebo jinak, o zločiny otců.

V románu Osmose (Osmóza) nás Queffélec přivádí na smyšlený ostrov Desertas, který slouží jako káznice pro dvacet sedm nezletilých odsouzenců (kriminálníků, nebo spíš psychicky narušených adolescentů). Jako v každé podobné komunitě tu panuje zvláštní řád, pevná pravidla, například iniciační obřad pro nově příchozího. Pod hrozbou smrti musí všem vypovědět zločin, který ho na Desertas přivedl. Není přípustné tvrdit, že sem někoho poslali neprávem, kdo nebude schopen popsat svůj příběh dostatečně věrohohodně, čeká ho mučení, možná i poprava. Na ostrově Desertas se ocitne i Pierre, hlavní postava Osmózy. Nezbývá mu, než povídat, co asi nikdy nehodlal říct, co nesměl a ani neuměl zfromulovat. Queffélec tak vykreslil metaforu své práce jako spisovatele (další mrknutí na čtenáře cítíme, když je Pierre ve škole šikanován spolužáky a musí jim sepisovat slohové práce). Od malička, od první chvíle, kdy "zmizela" jeho matka, Pierre tuší, jak to bylo. Stejně jako on tehdy postupně odkrýval celé tajemství i čtenář velice záhy získává podezření a později pevné přesvědčení a důkazy o tom, kdo za zmizení může, kdo se do poslední chvíle snažil udržet nejen "syna", ale i veškeré okolí v mýtu o potrhlé ženě, která prostě jednoho dne odešla z domova, nechala milovaného synka a muže bez vysvětlení, bez jediné zprávy: Marc. Ačkoli veskrze záporná postava, je v románu nahlédnuta z různých úhlů. Čtenář dostává dostatek informací k tomu, aby byla vpravdě živoucí, má možnost v jistém slova smyslu Markovo jednání chápat, i když asi těžko omlouvat. Zároveň čtenář pořád trochu trne, co se ještě může všechno přihodit, všechny reálie i skutky postav jsou tak reálné a tak věrně zamotané, že je těžké předem odhadnout, kdo tu bude "zahradníkem"…

Proč "osmóza"? Pojednává se tu o soužití Marka a malého Pierra. A vlastně ještě Pierrovy matky Nelly. Ta před lety, když Pierrovi bylo šest, v předvečer chystané svatby s Markem ujela z domova a nešťastnou náhodou - Markovým přičiněním spadla do rokle, zabila se (?). Marc Nelly svým způsobem miloval, tak jak uměl, sobecky. Sám nemůže mít děti, proto nevlastního syna přijal za svého, nikdy však ne celým srdcem. V románu se prolínají tři dějová a časová pásma: Desertas, ostrov ztracený v oceánu, odkud není úniku; vesnice, kde Marc s Pierrem žijí a bojují s aktuálními problémy a zádrhely mezi sebou navzájem, mezi nimi a obyvateli vesnice, Pierrovými spolužáky, učiteli... A jezero, kde kdysi Marc s Nelly kotvili a Marc v opilosti a v návalu vzteku zmizel, loď zničil, sebral Nelly všechny úspory. Kde vzala Nelly tu odvahu a proč se vlastně k Markovi vracela?

V románu Osmóza Queffélec uchopil své téma pevně a dobře. Z textu vyvěrá trápení malého chlapce, citově neuspokojeného, zahrnovaného jen výčitkami a pohrdáním, s velkými otazníky v hlavě potlačovanými přísným a neměnným rozkazem: o jistých věcech se jednoduše nemluví. Sálá z něho nespravedlnost, ponížení, skrytá síla potlačovaných pocitů - ať už lásky, nebo rostoucí nutnosti pomsty. Ale dílo v žádném případě nelze označit za melodramatický epos či psychologickou sondu ztrápeného chlapce. Je to román velmi věrohodný, akční i plný imaginace, dopřávající čtenáři možnost a nutnost domýšlet a rozmýšlet to, co se tu popisuje, a nejen to. Mezi desítkami děl, která v poslední době ve Francii vyšla, patří jistě k nejlepším.