Výtvarnice a básnířka Dyane Léger (1954) se narodila v Notre-Dame de Kent v kanadské provincii Nový Brunšvik. V současné době žije v Monctonu (Acadie) v Novém Brunšviku. Studovala výtvarné umění na Univerzitě v Monctonu, filmovou vědu a sémiologii na Nové Sorbonně Pařížské univerzity ve Francii a šperkařství na College du Nouveau-Brunswick v Dieppe v Novém Brunšviku.

V roce 1980 vydala básnickou sbírku Pohádková semínka a stala se tak první ženou, jíž byla v Acadii vydána kniha. Sbírka byla kritikou označena za průkopnické dílo pro osobitý rukopis; Légerová za ni získala cenu France-Acadie. Publikuje a uvádí svou poezii v Kanadě, Evropě (letos měla výstavu i v Praze a při vernisáži četla své básně) i Spojených státech. Nedávno jí vyšla již šestá sbírka poezie nazvaná Drak poslední hodiny.

Než se vše roztříští na kousky
Než se vše roztříští na kousky
chtěla bych ti napsat na ruku
kratičkou básničku
konečkem prstu.
Kratičkou básničku plnou tepla
mléka
medu
a světla.
Básničku, ve které budeš chtít strávit zimu.

Než se vše roztříští na kousky.

Žít. Psát.
Dívat se, jak klívie odkvétá.
Prach pokrývá nábytek.
Udělat tečku. Pokračovat.
Všechno zničit a se vším začít od začátku
protože jsem se dostala tam
kde už stejně nestojím o minulost.

Znovu najet
na pláž daleko od všeho.
Ptát se sebe sama po tisící
kam až můžeš zajít příliš daleko?

Důkazy života

Ničeho se nehrozím tolik jako klamného zklidnění spícího obličeje.
<>Jean Cocteau

Ve chvíli kdy píšu
se můj život tříští víc a víc.
Divím se že stále ještě sním.
Pomyslet si
Slovo
Jediné slovo a jsem vyléčena.

Proč by však mělo padnout právě dnes?
Už celé století se mi vyhýbá
ve stínu noci
si můj skarabeus válí svou kuličku
a snaží se znovu probudit k životu.

A tak
dokud je ještě čas
nechte mě jít.
Z trojích dveří
si vyberu jedny.
Člověk totiž nemusí k něčemu nebo někam dospět
ale musí vystoupit z toho v čem je.

Nechte mě otáčet kolem Štěstěny
zkusit štěstí.
Je příliš pozdě na to zkazit si život.

Už jsem spáchala nenapravitelné.
Spadla jsem z výšin.
Sama jsem si vybrala zkázu
zánik všeho
pusté prázdno
prázdné nic.

Ten stav zmatku a zároveň veselí
ten zlořečený okamžik
kdy nezůstaly iluze
kdy člověk neví co přijde.
Spása či zavržení.
Aťsi
Rovnováha je tak křehká.

Psst!!!
Slyším poušť.
Volá mě poušť.
Musím se tam vydat.
S vlky výt.
Nejsem tak pošetilá abych věřila
Že vše se nakonec urovná
vyžehlí
přejde.

Musím dát znovu dohromady
vše co zbylo ze zvířete
jež mi kdysi pobíhalo životem.

Musím se dostat do stavu vědomí
ve kterém přijde ten okamžik...
Nic mi pak nezabrání
vydat se do pouště.

V poušti
vždycky jsem to věděla...
mě čeká Písmo.

A mé ruce
- než zetlí v zemi -
roztančí křídla světa.

Maják
Když jsem byla dítětem
řekli jste mně
že andělé jsou majáky
v noční bouři.

Věřila jsem vám.
Později jsem však
viděla boží vyslance
jak kradou krásu světa.
Tehdy
když jsem se snažila oddálit smrt, jež mi hrozila,
jsem ztratila víru.

Od té doby
je ze mě žena, co spí v noci sama.
Mám obrovskou chuť a ta jen vybouchnout.

Jít. Kráčet. Běžet.
Na nic nemyslet.
Ničím netrpět.
Jen tak psát.
Vylíčit.
Pro pár přátel.

Pracovat sama.
Řetězit slova.
Dávat textu duši.
Duši život.
Vše ostatní zapomenout.
Zlo.
Bídu.
Rozbité ulity šneků.
Bílé borůvky.
Černou knihu.
Zahradu modrých růží.

Když jsem byla dítětem
viděla jsem vás
jak se vytrácíte ze zrcadla
jak odcházíte od svých věcí
jak ničíte svůj tajný deníček.

Viděla jsem vás, jak unikáte ze slepé uličky
jako boxer v katedrále.
Plný násilí. Plný chtíče.
Pálili jste mosty.
Zapalovali ohně.

Zkusili jste všechno
a přesto
jste od sebe neodehnali
světoběžnici
jež vládne vaší noci.

Když jsem byla dítětem
nikdy bych se neodvážila prosit o to,
aby vám jednoho dne
kdesi
bouře vyrvala ze srdce
tajemství, jež vás tak zneklidňuje.

Básně ze sbírky Jako boxer v katedrále (1996)